Galway Kinnell (1927 – 2014) vyrůstal v Pawtucketu na Rhode Islandu a vystudoval Princetonskou a Rochesterskou univerzitu. V 60. letech se zapojil do radikálních politických hnutí, pracoval pro Kongres pro rasovou rovnost a protestoval proti válce ve Vietnamu. Společensko-politická témata zůstala v Kinnellově poezii důležitým prvkem, vždy však byla spojena se základní sakramentální kvalitou. Zpočátku se to projevovalo tradiční křesťanskou citlivostí jeho první sbírky What a Kingdom It Was, ale pozdější tvorba se od náboženské ortodoxie vzdálila k poezii, která se „zuřivě noří do sebe…“. (Richard Gray). První vydání jeho Vybraných básní (1980) získalo Pulitzerovu cenu i Národní knižní cenu. Kinnell vyučoval poezii a tvůrčí psaní mnoho let a na mnoha místech, včetně Francie, Íránu a Austrálie.

Kinnell řekl, že „kdybyste mohli jít stále hlouběji a hlouběji, nakonec byste nebyli člověkem… byli byste stéblem trávy nebo nakonec možná kamenem“. Právě toto hledání podstatného vymezuje Kinnellovo básnické území: podobně jako medvěd z jedné z jeho nejslavnějších básní se zakopává na zimu. Tato touha pocítit jednotu s vesmírem je zde krásně vyjádřena v závěrečných verších „The Seekonk Woods“, kde Kinnell popisuje sám sebe, jak leží na zádech a hledí na hvězdy, když se snaží uniknout tlaku času, ztratit se v přítomnosti a „dosáhnout/ okamžiku absolutní nevědomosti“. Toto hledání duchovního začíná u těla – dotek je ústředním smyslem jeho poezie, od jemného požehnání prasnice svatým Františkem v jedné z jeho nejslavnějších básní až po neohrabaný/ ladný tanec dcery, která vede svého starého otce v „Parkinsonově chorobě“. Básně naznačují, že skrze kůži začínáme poznávat a respektovat své místo ve světě: to z Kinnella činí zbožného básníka, ctícího zemi a všechny tvory, včetně těch lidských, kteří sdílejí její povrch. Láká ho psát o okamžicích, kdy se odhaluje naše nejzákladnější přirozenost, při zrození, sexu a smrti, jako v jeho slavných básních o tělesném spojení „Po milování slyšíme kroky“ a „Rapture“. Objevuje se v něm hněv na lidskou destruktivitu a píše o touze uniknout, jako v sekvenci „Když člověk žil dlouho sám“, ale ten je zmírněn nesmírnou něhou, patrnou zejména v básních pro jeho malého syna a dceru.

Při vší prosté vznešenosti svého jazyka s biblickými kadencemi není Kinnell odtažitou postavou. Hluboká rezonance jeho hlasu dává vyniknout moudrosti i intimitě jeho básní, jak to ztělesňují závěrečné verše „Lastness“, části jeho dlouhé básně Kniha nočních můr, kde se sklání nad svým čerstvě narozeným synem: „a cítil / černou, lesklou srst / jeho hlavy, jak se prázdný prostor / musel sklonit nad novorozenou planetou. . .“.