Korunní princ Akišino, předpokládaný následník chryzantémového trůnu, a jeho manželka princezna Kiko navštívili počátkem léta 2019 Polskou republiku u příležitosti 100. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a Polskem.

Sté výročí bylo také vhodnou příležitostí k tomu, aby byly dlouholeté vztahy mezi oběma zeměmi uctěny i jinak. Japonská nadace například udělila cenu Japan Foundation Award 2019 profesorce Evě Palasz Rutkowské z katedry japonských studií Varšavské univerzity za její výzkum a psaní o málo známých historických faktech o století přátelských vztahů mezi Japonskem a Polskem.

Japonsko-polská pouta důvěry sahají až do let 1904-1905, do doby rusko-japonské války. Po vypuknutí války viděli Poláci, kteří byli pod jhem carského Ruska, v konfliktu příležitost k dosažení nezávislosti.

Někteří Poláci údajně zašli tak daleko, že si na své rodinné oltáře vedle obrázků Panny Marie a Ježíše Krista pověsili obrazy Heihačira Toga, tehdejšího velitele kombinované flotily japonského císařského námořnictva.

Mnozí Poláci blahopřáli Japonsku k vítězství nad Ruskem a zároveň začali překypovat nadějí na nezávislost Polska.

Sto let vzájemné důvěry

Těsně po vypuknutí rusko-japonské války odcestovali do Japonska dva Poláci.

Jedním z nich byl Jozef Pilsudski, vůdce Polské socialistické strany, který se později stal první polskou hlavou státu. Pilsudski a jeho stoupenci horlivě nabízeli spolupráci s Japonskem a navrhovali vytvoření „polské legie Poláků“, která by bojovala proti ruským jednotkám po boku japonských vojáků.

Pilsudského skupina uvažovala o tom, že by Japonsku dodávala zpravodajské informace na podporu války proti Rusku. Vytvořili také projekt, aby se Poláci, kteří byli odvedeni do ruské armády, dobrovolně vzdali japonské armádě, protože se domnívali, že zmizení Poláků v kritické fázi bitvy by bylo pro ruskou armádu těžkou ranou.

Druhou polskou osobností, která přijela do Japonska, byl Roman Dmowski, umírněný, realistický polský politik. Díky dobrým službám japonského plukovníka Gendžiró Akašiho se Dmowski setkal s generálem Gentaro Kodžimou a generálem Jasumasou Fukušimou, kteří byli členy kanceláře japonského sboru náčelníků štábů.

Dmowski se podílel na přípravě prohlášení japonské vlády, které vyzývalo polské vojáky v ruské armádě, aby zběhli do Japonska. Plukovník Akaši zase vrhl svou podporu na snahy Poláků o nezávislost a podal pomocnou ruku jejich ozbrojenému povstání například tím, že Polákům poskytl finanční prostředky na nákup zbraní.

S ohledem na tyto zásluhy je třeba lépe pochopit vítězství Japonska v rusko-japonské válce. Toto vítězství nebylo pouze zásluhou Japonska, ale bylo výsledkem anglo-japonské aliance a spolupráce polského lidu.

Prohloubení dvoustranných vztahů

Polsko obnovilo svou nezávislost na Rusku v listopadu 1918, v sedmém roce éry Taišó, v návaznosti na konec první světové války. 22. března následujícího roku byly navázány japonsko-polské diplomatické vztahy.

Následně Pilsudski, který se v roce 1918 stal šéfem státu, udělil polské záslužné medaile 51 japonským důstojníkům s vynikajícími zásluhami během bojů v rusko-japonské válce.

Bilaterální vztahy se dále prohlubovaly.

Japonská armáda se od Polska naučila klíčovou technologii – kryptografii – tím, že v roce 1923 pozvala polské vojenské důstojníky do Japonska a poté nechala důstojníky japonské armády studovat v Polsku, aby dosáhli mistrovství v šifrování. Pro jakoukoli zemi by bylo stěží možné ukázat jiné zemi, co je třeba ke zvládnutí kryptografické technologie, bez vysoké míry důvěry mezi oběma zeměmi. Polsko mělo k Japonsku zjevně obrovskou důvěru.

Historie hodná zapamatování

Pilsudski zemřel v roce 1935, v desátém roce éry Šowa. Z úcty k tomuto dobrému příteli Japonska byla kolem jeho hrobu v Krakově, jednom z kulturně a politicky nejvýznamnějších měst Polska, rozprostřena zemina z areálu svatyně Jasukuni. Je to další projev úcty k pevným vazbám mezi Japonskem a Polskem.

Později, i uprostřed druhé světové války, kdy obě země patřily k znepřáteleným táborům, zůstaly ve zpravodajském spojení, takže informace o válečné Evropě se tajně dostávaly do Japonska.

Tyto málo známé historické skutečnosti o přátelských vazbách mezi Japonskem a Polskem byly konečně veřejně přiznány díky mnohaletému pracnému výzkumu profesorky Palasz-Rutkowské v její nedávné knize Historie polsko-japonských vztahů 1904-1945 (v polštině a japonštině, vydal Instytut Polski W Tokio).

Polsko příliš neznáme

Z historie japonsko-polských styků stojí za zmínku příběh japonských záchranných akcí polských sirotků na Sibiři, které probíhaly v letech 1920-1922.

Během první světové války došlo k ruské revoluci, která způsobila, že Poláci žijící na Sibiři zchudli. Mnoho Poláků tam bylo Rusy, kteří vládli Polsku, vyhnáno za politické delikty i z jiných důvodů. Kvůli ruské občanské válce se nemohli vrátit do své vlasti, přestože byla obnovena nezávislost Polska.

Důsledkem bylo, že upadli do strašné chudoby a mnoho lidí zemřelo hlady. Za těchto okolností požádaly organizace Poláků žijících ve Vladivostoku japonskou vládu, aby podnikla kroky k „záchraně alespoň dětí“.

Příběh záchrany sirotků na Sibiři

Japonská vláda na volání o pomoc rychle zareagovala a požádala Japonskou společnost Červeného kříže, aby se ujala koordinace projektu. Vojáci japonské armády byli na Sibiři rozmístěni po ruské revoluci a měli tam pomoci. Nakonec bylo v letech 1920-1922 zachráněno celkem 765 polských sirotků roztroušených v mnoha sibiřských oblastech.

Sirotci byli převezeni vojenskými loděmi z Vladivostoku do přístavu ve městě Tsuruga v japonské prefektuře Fukui. Poté se o ně starali v dětských ústavech v Tokiu a Ósace.

V době, kdy se děti měly vrátit domů, se odehrála příznačná událost. Poté, co o ně bylo v zařízeních péče o děti, kam byly umístěny, s velkou láskou pečováno, odmítli polští sirotci Japonsko opustit. Nakonec se sirotci neochotně rozloučili a při nástupu na loď směřující do Polska zazpívali „Kimigayo“ – japonskou hymnu – a vyjádřili tak své pocity vděčnosti.

Reciprocita a vzpomínka

Později přišla doba, kdy Polsko mělo možnost Japonsku něco vrátit.

Pětasedmdesát let po návratu sirotků do vlasti bylo Polsko natolik laskavé, že pozvalo japonské děti postižené velkými ztrátami při velkém zemětřesení Hanšin-Awadži v roce 1995. Děti, z nichž mnohé pocházely z Kóbe a blízkých oblastí západního Japonska, odjely do Polska a pobývaly tam v letech 1995-1996, zatímco se řešil chaos a ztráty způsobené zemětřesením. Polsko tuto laskavost zopakovalo i po velkém východojaponském zemětřesení v roce 2011.

Dne 20. listopadu 2018 byla základní škola na předměstí Varšavy pojmenována po operacích japonské armády, která zachránila polské sirotky: „Základní škola na památku sirotků ze Sibiře“. Motivem školní vlajky byly překvapivě vzory „vycházejícího slunce“ a třešňového květu.

Když tento autor v červenci 2019 školu navštívil, přivítal mě obrovský sbor žáků z mateřské školy připojené k základní škole zpěvem „Kimigayo“. Bylo dojemné vidět, že ani v dnešní době nevyprchal z Poláků pocit vděčnosti vůči Japonsku za záchranu dětí před sto lety.

Mnoho Japonců hluboce neví o srdečných poutech, která spojují Japonsko a Polsko po celé století vzájemných vztahů.

Ještě méně lidí si uvědomuje, že Polsko je jedním z nejvíce projaponských národů na světě. Možná je ten správný čas to změnit, protože v roce 2020, druhém roce éry Reiwa, uplyne 100 let od prvních mezinárodních humanitárních aktivit Japonska s Polskem.