VÝSLEDKY A DISKUSE

Nebyl získán žádný důkaz, který by naznačoval, že žízeň podporuje jídlo a hlad podporuje pití. Žízeň nekorelovala s příjmem energie a hlad nekoreloval s pitím během stejné hodiny po dobu 7 dnů (r=0,08, resp. r=0,04). Dále žízeň nebyla významným prediktorem příjmu energie a hlad nebyl významným prediktorem pití při zadání do lineárního regresního modelu. Žízeň navíc nebyla v korelaci s pitím (r=0,03). Hlad významně, i když mírně, koreloval s příjmem energie během téže hodiny (r=0,30; p<0,05) a představoval 14,2 % rozptylu celkového denního příjmu energie. Při použití arbitrární klasifikace nevhodného požití (tj. žízeň a hlad a nepití nebo nejedení; žízeň a ne hlad, ale pití a/nebo jídlo; žízeň, ale hlad a pití, ale nejedení; žízeň, ale ne hlad a nepití, ale jídlo) se účastníci zapojili do nevhodného požití v 62 % případů. Účastníci pili vodu v reakci na žízeň v nepřítomnosti hladu ve 2 % případů a jedli v reakci na hlad v nepřítomnosti žízně v 68 % případů. Podíl nevhodného požití se u jednotlivých skupin BMI nelišil.

Tato zjištění vyvolávají otázky ohledně věrnosti homeostatických vztahů v současném prostředí, protože žízeň nepředpovídala pití a hlad jen slabě předpovídal jídlo. Pro tato pozorování existuje několik pravděpodobných vysvětlení. Za prvé, změny v prostředí nebo v jedinci a jejich vzájemné interakci mohly zhoršit funkční vztah mezi pocitem chuti k jídlu a příjmem potravy. Téměř stálá dostupnost potravin a nápojů a četné sociální kontexty, které povzbuzují k jídlu a pití při absenci potřeby energie a tekutin, by mohly snížit a zmást příležitosti spojovat jídlo a pití s úlevou od hladu a žízně. Důsledkem by mohlo být uzurpování fyziologických signálů motivujících k příjmu potravy signály prostředí (26,27).

Druhé, došlo k výrazným změnám zdrojů energie, které by rovněž mohly oslabit vazbu mezi chutí k jídlu a příjmem. Současný nízký příjem vlákniny (28,29) a vysoká spotřeba energie prostřednictvím nápojů (30) jsou příklady, které by mohly snížit sytící hodnotu potravin přispívajících k energii. Tento problém by mohla ještě zhoršit zvýšená konzumace potravin se zředěným obsahem energie v důsledku nahrazování kalorických sladidel nevýživnými sladidly a náhražek tuků dietními tuky. Takové manipulace narušují homeostatické chování u potkanů (31,32) a možná i u lidí (33-35).

Třetí vysvětlení slabé souvislosti mezi žízní, hladem a příjmem potravy může spočívat ve vlivu nehomeostatických odměňujících vlastností potravin a nápojů. Nedávno byl popsán koncept hedonického hladu, který byl navržen jako faktor dysregulovaného krmení (36). Široká dostupnost pohodlných, levných a velmi chutných potravin by usnadnila přispění tohoto mechanismu. Koncept hedonické žízně nebyl navržen, ale může být paralelní k hedonickému hladu. Vlastnosti, jako je sycení (37,38), barva (39,40), síla chuti (41), chutnost (42), sladkost (43) a teplota (43,44), byly manipulovány s cílem podpořit pití, které není nutně spojeno s potřebou tekutin.

Další vysvětlení neexistence souvislosti mezi žízní, hladem a příjmem může být spíše metodologické než funkční. Současné přístupy k měření pocitů žízně a příjmu jsou relativně necitlivé (45-47). V této studii byly použity vzorce žízně a hladu v průběhu týdne ve srovnání s izolovanými hodnoceními těsně před jídlem nebo po jídle ve snaze lépe zachytit individuální rozdíly v apetitivních pocitech, ale míra, do jaké to zlepšuje přesnost a preciznost měření, vyžaduje další vyhodnocení.

Absolutní průměrné denní hodnocení žízně bylo vyšší než absolutní průměrné denní hodnocení hladu, přičemž v průběhu dne byla pozorována menší variabilita v hodnocení žízně (obr. 1). Průměrná denní žízeň skupiny byla hodnocena 43±11, zatímco průměrná denní hlad skupiny byl hodnocen 31±16 na 100 jednotkové stupnici. Tato vyšší, stabilní úroveň žízně v průběhu dne by byla příznivější pro časté pití a mohla by představovat problém pro energetickou bilanci, protože energeticky vydatné nápoje byly hlavním zdrojem celkového příjmu tekutin (55 %) (obrázek 2). Konzumace energeticky vydatných nápojů není spojena se silnou dietní kompenzací (48), a proto může vést ke zvýšení energetického příjmu a přírůstku hmotnosti.

Habitální pitný režim v této populaci odpovídá předchozím zjištěním (10,11), přičemž 75 % příjmu tekutin se odehrává peri-prandiálně. Nebyly zjištěny žádné významné rozdíly mezi pohlavím, BMI ani věkovými skupinami v typu nápojů konzumovaných během peri-prandiálních a pouze nápojových událostí (obr. 2). Průměrný příjem tekutin z energeticky vydatných nápojů byl však vyšší u osob s nadváhou/obezitou než u osob s normální hmotností (61 % oproti 49 %). Protože energeticky vydatné nápoje přispívají nekompenzovanou energií a vedou k nárůstu hmotnosti, mohou být jedinci s nadváhou/obezitou obzvláště ohroženi.

Naše studie nezjistila významné rozdíly v apetitivních pocitech mezi pohlavími, BMI nebo věkovými skupinami. Byla však zjištěna tendence k vyšší absolutní hladovosti u obézní skupiny ve srovnání se skupinou s normální hmotností (p=0,07). Toto zjištění si zaslouží další zkoumání na větší studijní populaci. Navíc vzhledem k tomu, že skupina s nadváhou/obezitou konzumovala více chutných tekutin k uspokojení potřeby tekutin ve srovnání se skupinou s normální hmotností, vyžaduje zkoumání možná rozdílná citlivost na hedonické vlastnosti nápojů.

Mezi omezení studie patří observační design; nelze tedy vyvozovat jasné závěry ohledně kauzality. Statistická síla byla také omezená, zejména pro analýzy podskupin. Ačkoli metoda telefonického 24hodinového vzpomínání na stravu použitá v této studii byla ověřena pro sběr informací o stravě (49), není bez chyb. Tato technika může přinést nepřesné odhady příjmu, zejména u obézních jedinců. Dodatečný krok identifikace a vyloučení nepřesných respondentů pomocí Goldbergových hraničních hodnot (22) však zlepšuje vnitřní validitu a minimalizuje matoucí účinky nevěrohodných hlášení.

.