Diskuse
Gastrická linitis plastica je difuzní typ rakoviny, při níž buňky napadají celý žaludek, což vede ke ztluštění a ztuhnutí žaludeční stěny. Většina pacientů, u nichž se objevují příznaky, má pokročilou formu onemocnění, přičemž důvodem jsou omezené senzorické vlastnosti žaludku. Všichni pacienti v této sérii byli symptomatičtí. Nejčastějším příznakem prezentace byla dyspepsie (55 %), následovaná dysfagií (33 %), zvracením (33 %) a hubnutím (33 %). Infiltrace maligními buňkami zmenšuje objem žaludku a narušuje peristaltiku, takže žaludek působí jako nálevka mezi jícnem a dvanáctníkem. V důsledku toho je potrava snadno regurgitována do jícnu. To byla nejčastější prezentace v těchto sériích.
Linitis plastica obvykle vzniká z dolní třetiny sliznice, aniž by ničila architekturu žaludeční stěny. Sliznice je často ušetřena maligní infiltrace, což velmi ztěžuje endoskopickou diagnostiku. Vzhledem k tomu, že makroskopické znaky neumožňují rozlišit mezi benigními a maligními lézemi, je nutné provést více endoskopických biopsií. Charakteristická stromální reakce tkáně je patrná zejména v submukóze, i když ji lze zaznamenat i ve svalové vrstvě a subseróze.3 Ve většině typických případů se buňky objevují ve formě signetového prstence. Standardní vzorky endoskopické biopsie, které obsahují pouze sliznici, mohou mít negativní výtěžnost. U jednoho pacienta v této sérii byla první biopsie negativní. U takových pacientů s endoskopickým podezřením lze použít diatermický snare, který umožní získat větší a hlubší tkáň, ale tento postup má vyšší riziko perforace. Diagnostickou výtěžnost lze také zvýšit odebráním více klešťových biopsií ze stejného místa.
Předoperační vyšetření zahrnuje posouzení šíření onemocnění. CT vyšetření břicha může odhalit zesílení stěny žaludku se špatným vymezením roviny mezi žaludkem a přilehlými orgány nebo postižení okolních uzlin. Někdy je pro stanovení diagnózy a pro vedení léčby užitečný endoskopický ultrazvuk.
Léčba linitis plastica je kontroverzní otázkou. Někteří autoři navrhují použití radikálnější multimodální léčby, jako je systémová a/nebo intraperitoneální chemoterapie jako doplněk k radikálnímu chirurgickému zákroku, zatímco jiní navrhují, aby tito pacienti byli léčeni primární chemoterapií i v případě nepříznivých parametrů, protože u pacientů, kteří podstoupili kurativní chirurgický zákrok, byla zaznamenána nízká celková míra přežití.4-6 Aranha a kol. uvádějí mírně lepší míru přežití, v průměru 11 měsíců, u pacientů, kteří podstoupili paliativní chemoterapii nebo radioterapii, ve srovnání s pacienty, kteří žádnou léčbu nedostali.7
Moreaux a kol. během svých 21letých zkušeností uvedli, že po kurativní resekci bylo pětileté přežití 11 %, což však bylo možné pouze u malého počtu případů.8 V sérii, kterou uvedli Schauer a kol. došlo ke kompletní resekci pouze u třetiny jejich případů, přestože podstoupili multiviscerální resekci a metatektomii.9 Přestože byla v této sérii zaznamenána výhoda v přežití, medián přežití se při kompletní resekci prodloužil pouze z 8 na 17 měsíců. Naproti tomu Kodera a kol. uvádějí zlepšení přežití ze 7,8 měsíce u pacientů, kteří nepodstoupili žádnou léčbu, na 30,2 měsíce při kompletní resekci, přičemž u pacientů, kteří podstoupili paliativní resekci, nebyla zaznamenána žádná výhoda v přežití.10 V naší sérii měli pacienti s lokálně pokročilým onemocněním špatný fyziologický nebo funkční stav a byli považováni za nevhodné k velké lokální resekci. Naše zjištění jsou omezena malým počtem pacientů v sérii, z nichž většina byla starší a nevhodná k rozsáhlým lokálním resekcím.