Harvey, J.
Dne 20. července 1989 byl obžalovaný zatčen a obviněn z vraždy Carol Finkleové, své nevlastní matky (dále jen oběť). Během výslechu na policii se obžalovaná přiznala, že oběť zabila po rodinné hádce, do níž byla zapojena i sestra obžalované, Laura Finkleová. Obžalovaná zpočátku zatajila důkazy o trestném činu a vymyslela si pro úřady falešný příběh. Obžalovaná se ke své účasti na vraždě přiznala poté, co ji policie konfrontovala s informacemi týkajícími se incidentu, které v ní vzbudily podezření, že obžalovaná lže.
Ve večerních hodinách po zatčení obžalované byla obžalována u městského soudu a následující den byla znovu obžalována u okresního soudu, který působil jako místní trestní soud. Následně proběhlo předběžné slyšení, na jehož konci byla obžalovaná zadržena pro řízení před Velkou porotou. Obžalovaná byla obviněna ze dvou vražd druhého stupně (trestní zákon § 125.25 , ) a dne 11. září 1989 byla obžalována před okresním soudem. Návrh obžalované na zamítnutí obžaloby, protože jí nebylo doručeno oznámení o jednání Velké poroty, byl zamítnut. Její návrh na potlačení usvědčujících výpovědí, které poskytla policii, byl po slyšení rovněž zamítnut. Po procesu s porotou byla obžalovaná odsouzena za jeden případ vraždy druhého stupně (trestní zákon § 125.25 ) a byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 25 let až doživotí. Následovalo odvolání.
Tento rozsudek musí být potvrzen. Nejprve vyjadřujeme nesouhlas s tvrzením obžalované, že obžaloba proti ní měla být zamítnuta, protože jí nebylo poskytnuto písemné oznámení o předložení případu velké porotě. CPL 190.50 (5) (a) stanoví, že lid musí informovat obžalovaného o nadcházejícím řízení před velkou porotou, pokud existuje nerozhodnuté trestní oznámení u místního trestního soudu, které se týká stejného trestného činu. V tomto případě však obžalovaný neměl nárok na vyrozumění o řízení před velkou porotou, protože trestní oznámení bylo místním trestním soudem vyřízeno, když ukončil předběžné slyšení a zadržel obžalovaného pro řízení před velkou porotou (viz rozsudek People v. Conde, 131 A.D.2d 586; People v. Green, 110 A.D.2d 1035, 1036). Proto byl návrh obžalované na zproštění obžaloby řádně zamítnut.
Stejně tak shledáváme, že návrh obžalované na potlačení usvědčujících výpovědí, které poskytla policii, byl rovněž řádně zamítnut. Z výpovědí vyšetřujících úředníků orgánů činných v trestním řízení při slyšení o potlačení výpovědí vyplývá, že obžalovaná byla nejprve vyslechnuta dne 19. července 1989 v nemocnici Albany Medical Center a později dne 20. července 1989 v 11:45 hodin v kasárnách státní policie. Při každém z nich obžalovaná obecně vypověděla, že během odpoledne dne 19. července 1989 sledovala doma televizi se svou sestrou, když se oběť vrátila z práce. Obžalovaná uvedla, že oběť se brzy zapojila do rozzlobeného telefonického rozhovoru s někým, o kom obžalovaná předpokládala, že je muž. Obžalovaná poté uvedla, že oběť přestala telefonovat a požádala obžalovanou, aby na chvíli odešla z domu a přinesla chleba. Obžalovaná uvedla, že jí a její sestře vyhověla, a když se vrátily, našly údajně bezvládné tělo oběti ležet v kaluži krve. Obžalovaná policii řekla, že si v té době všimla otisku mužské boty v krvi poblíž těla. Uvedla, že si myslela, že oběť měla poměr a že ji možná zabil její milenec. V návaznosti na tyto výpovědi kontaktoval Russell Spinner, přítel sestry obžalované, dne 21. července 1989 někdy po 19:00 hodině policii a uvedl, že mu obžalovaná řekla, že oběť zabila. Zatímco byl Spinner vyslýchán, staršímu vyšetřovateli státní policie Jamesi Hortonovi jeho nadřízený řekl, že „se objevily informace * * *, že některé věci, které mi řekl dříve během dne, jsou ve skutečnosti považovány za nepravdivé“ a že by měl znovu vyslechnout obžalovanou a její sestru.
V tomto okamžiku Horton vypověděl, že ačkoli byl nyní vůči obžalované podezřívavý, neměl pravděpodobný důvod ji zatknout, „protože se od doby, kdy jsem ji viděl naposledy, důkazně nic nezměnilo“. Kromě toho měl Horton v hlavě také otázky ohledně dalších možných podezřelých včetně Spinnera, protože si nebyl jistý Spinnerovou motivací při kontaktování policie. Horton zajel do místa, kde obžalovaná a její sestra bydlely, požádal je, aby ho doprovodily zpět do kasáren státní policie, aby se podívaly na nějaké fotografie, a obžalovaná souhlasila. Horton počkal v autě, zatímco se obžalovaná a její sestra připravovaly, a odjeli do kasáren, přičemž cestou vedli nezávazný rozhovor.
Po návratu do kasáren přibližně ve 21:00 vzal Horton obžalovanou zpět do nezamčené místnosti, kde s ní předtím během dne vedl rozhovor, a konfrontoval ji se svým přesvědčením, že některé věci, které mu předtím během dne řekla, nemusí být pravdivé. Řekl jí, že telefonní hovor, kterého se údajně měla účastnit oběť předtím, než byla zabita, není zaznamenán v záznamech telefonní společnosti, ačkoli Horton tuto informaci ve skutečnosti nikdy nezískal. Obžalovaný připustil, že k telefonátu nikdy nedošlo a že v krvi vedle těla nebyl žádný otisk boty. Obžalovaný tehdy Hortonovi řekl: „Chtěl jsem vám to dnes říct. Bylo mi tě líto. Byl jsi na mě tak hodný. Chtěl jsem s tebou být o samotě, abych ti to mohl říct.“ Řekla, že jí bylo líto státních policistů, kteří venku v dešti hledali vražednou zbraň. Uvedla, že jí bylo líto smrti oběti, ale také měla pocit, že se oběť snaží poštvat jejího otce proti ní.
V tomto bodě výslechu přečetl Horton obžalované její práva podle Mirandy. Obžalovaná souhlasila, že bude s Hortonem dále hovořit, a poskytla další usvědčující výpovědi a podepsala souhlas s prohlídkou svého auta. Obžalovaná byla zatčena poté, co poskytla písemnou výpověď. Ve své výpovědi přiznala, že udeřila oběť klíčem poté, co oběť kopla psa její sestry a začala se s ní prát. Obžalovaná poté opakovaně bodla oběť kuchyňským nožem. Obžalovaná hodila vražednou zbraň a další věci do tašky a spolu se sestrou odešly z domu a vydaly se na cestu autem. Obžalovaná hodila tašku do kontejneru za restaurací McDonald’s. Obžalovaná se vrátila domů. Obžalovaná poslala svou sestru do obchodu s potravinami koupit chleba a cestou zpět do domu si obžalovaná vymyslela příběh, který sdělila policii. Obžalovaná také později večer učinila další usvědčující výpovědi v přítomnosti státní policistky Maureen Tuffeyové.
Obžalovaná v odvolání tvrdí, že usvědčující výpovědi učiněné v kasárnách státní policie přibližně ve 21:00 hodin dne 20. července 1989 měly být potlačeny, protože byla údajně ve vazbě a nebyla jí poskytnuta práva Mirandy. Relevantní otázkou při určování, zda byla osoba zadržena, aby měla nárok na práva Miranda, je, zda by se rozumná osoba, nevinná z jakéhokoli trestného činu, důvodně domnívala, že je zatčena (viz rozsudek People v. Murphy, 188 A.D.2d 742; People v. Bell, 182 A.D.2d 858, 859, lv denied 80 N.Y.2d 927). Podle našeho názoru okresní soud nezneužil své diskreční pravomoci, když dospěl k závěru, že obžalovaná nebyla ve vazbě před tím, než jí byla poskytnuta práva podle Mirandy. Obžalovaná sice tvrdí, že její výslech policií byl kontradiktorní, a nikoli vyšetřovací (viz rozsudek People v. Forbes, 182 A.D.2d 829, 830, lv denied 80 N.Y.2d 895), zároveň však připouští, že přiznání z ní nebylo vynuceno, a obviňuje Hortona, že z ní přiznání „svedl“ tím, že se tvářil přátelsky a zaujatě. Vzhledem k těmto přiznáním se domníváme, že Hortonovy otázky byly spíše vyšetřovací než obviňující.
Není rozhodující, že obžalovaná byla vyslýchána na policejní stanici, neboť neexistuje žádný důkaz, že by byla jakkoli omezována (viz věc People v. Murphy, výše). Dále potlačení důkazů prokazuje, že obžalovaná šla volně na policejní stanici, což je důkazem, že nebyla ve vazbě (viz, People v Bennett, 179 A.D.2d 837, 838; People v Oates, 104 A.D.2d 907, 911). Je důležité, že obžalované nebylo řečeno, že nemůže odejít, a to, zda se státní policie domnívala, že obžalovaná může v té době odejít, je irelevantní, neboť obžalované nebyly sděleny žádné obavy tohoto druhu (viz věc People v. Bell, výše). Skutečnost, že obžalovaná doprovázela policii na stanici pod záminkou prohlídky fotografií a že jí byla sdělena nepravda ohledně telefonních záznamů, nečiní počáteční výslech vazebním. Klamavé praktiky policie jsou přípustné, pokud nejsou zásadně nekalé nebo pokud nemohou vést k falešnému doznání (viz rozsudek People v. Jackson, 143 A.D.2d 471, 473; People v. Hoyer, 140 A.D.2d 853, lv denied 72 N.Y.2d 919). Za současného stavu, vzhledem k dobrovolné cestě obžalované na policejní stanici, relativní krátkosti výslechu, kterému se podrobila, a nedostatku důkazů o omezení pohybu, jsme dospěli k závěru, že rozumná osoba v postavení obžalované by se necítila být schopna během výslechu odejít (viz např. věc People v. Forbes, výše).
Dále neshledáváme žádné pochybení v rozhodnutí okresního soudu povolit, aby lid předvolal Bernarda Gaviriu, psychiatra, který měl u soudu vypovídat jako svědek. Nejprve podotýkáme, že obžalovaný proti této výpovědi u soudu nevznesl žádnou námitku. V každém případě shledáváme, že nebylo nevhodné, aby lid předvolal a vyslechl Gaviriu k vyvrácení obhajoby s ohledem na pozitivní výpověď obžalovaného týkající se extrémní emoční poruchy. Pokud je vznesena pozitivní obhajoba týkající se extrémní emoční poruchy, má lid právo předvolat psychiatra, aby vyvrátil svědectví podporující tuto obhajobu (viz rozsudek ve věci People v. Segal, 54 N.Y.2d 58; People v Rossi, 163 A.D.2d 660, 662, lv denied 76 N.Y.2d 943; People v Wenzel, 133 A.D.2d 716, 716-717, lv denied 70 N.Y.2d 939; People v Cruickshank, 105 A.D.2d 325, 329-330, affd sub nom. People v Dawn Maria C., 67 N.Y.2d 625). Kromě toho nedošlo k žádnému pochybení ve výpovědi Gaviria, pokud se výpověď netýkala žádného z konkrétních výroků obžalované (viz věc People v. Rossi, výše).
Pokud jde o tvrzení obžalované, že jí byl odepřen řádný proces a spravedlivý proces tím, že okresní soud nenařídil, aby lid poskytl její sestře svědeckou imunitu, nejsme podobně přesvědčeni. Důležité je, že odvolací soud rozhodl, že odepření imunity svědkovi není zneužitím volného uvážení, pokud se tento svědek mohl podílet na trestném činu a obžalovaný byl schopen prokázat svou obhajobu i bez jeho svědectví (viz rozsudek People v. Adams, 53 N.Y.2d 241, 247-248). V tomto případě byla sestra obžalovaného již obviněna z maření trestního stíhání prvního stupně v důsledku okolností vyšetřování smrti své nevlastní matky. Kromě toho byl případ lidu podpořen podstatnými důkazy, které nebyly postaveny na výpovědích imunizovaných svědků, a obžalovaná mohla nabídnout obhajobu v podobě extrémního citového rozrušení na základě jiných svědectví; zdá se, že výpověď její sestry by byla v této otázce pouze kumulativní (viz rozsudek People v. Howard, 151 A.D.2d 990, 991, lv denied 75 N.Y.2d 771). Proto odepření imunity sestře obžalovaného nebylo chybné (viz rozsudek People v. Thomas, 169 A.D.2d 553, 554, lv denied 77 N.Y.2d 911).
Obžalovaný rovněž tvrdí, že okresní soud se dopustil zvratného pochybení, když povolil, aby lid získal vzor rukopisu, který měl být použit při soudním řízení, po uplynutí 45denní lhůty pro podání návrhů na zjištění (viz CPL 240.40 ; 240.90 ). Předpokládáme-li, že lid neprokázal závažný důvod pro to, že svou žádost nepodal včas, docházíme k závěru, že zrušení v této otázce není nutné. Porušení ustanovení CPL 240.90 odst. 1 nevyžaduje zamítnutí nebo zrušení, pokud nejsou dotčena ústavně chráněná práva (viz rozsudek People v. Patterson, 78 N.Y.2d 711, 716-717). Vzhledem k tomu, že písemný vzor není svědeckým důkazem, nebyla v tomto případě dotčena žádná ústavní práva (viz věc People v. Smith, 86 A.D.2d 251, 252). Navíc vzhledem k drtivým důkazům o vině obžalovaného nemáme potíže dospět k závěru, že případné pochybení v tomto bodě bylo neškodné (viz rozsudek People v. Moore, 112 A.D.2d 1050, 1051).
Nakonec se věnujeme námitce obžalovaného vůči poznámkám, které pronesl státní zástupce ve svém shrnutí. Nejprve podotýkáme, že obžalovaná se vzdala přezkumu většiny svých námitek tím, že proti nim nevznesla námitky u soudu (viz rozsudek People v. Longo, 182 A.D.2d 1019, 1022, lv denied 80 N.Y.2d 906). Je pozoruhodné, že když obžalovaná vznesla námitku během shrnutí, okresní soud jí dal rychlé opravné pokyny, které vyloučily jakoukoli újmu (viz rozsudek People v. Cook, 186 A.D.2d 879, lv denied 81 N.Y.2d 761). V každém případě jsme podrobně prozkoumali shrnutí státního zástupce, a přestože řada jeho poznámek byla špatně zvolená, dospěli jsme k závěru, že v tomto případě není nutné v zájmu spravedlnosti ani z jiného důvodu rozsudek zrušit.
Nařizuje se, aby byl rozsudek potvrzen.
.