Jejich reakce by jejich otce ohromila. „To je všechno?“ Todd řekl. Pro čtyřiadvacetiletou Blissovou byla ta zpráva vzrušující, „jako bych četla fascinující historickou knihu a pak v indexu objevila své vlastní jméno. Měl jsem pocit, že na mně záleží tak, jak jsem předtím neměl.“

Psal se rok 1990. Od roku 1947, kdy Anatole Broyard, který byl za války bílým důstojníkem velícím pluku černošských parostrojů, opustil své rodiče a sestry v brooklynském Bedford-Stuyvesantu a rozhodl se, že se v bohémském prostředí Greenwich Village bude nadále vydávat za bělocha, došlo v Americe k hlubokým změnám v postojích k rase. Díky jeho šarmu, pečlivě vybroušené konverzační brilantnosti a úspěchu při svádění jedné vnímavé mladé ženy za druhou by ho kruhy hipsterských intelektuálů, v nichž se pohyboval, přijaly, ať už by si říkal jakkoli – a přijaly, kdykoli by selektivně odhalil pravdu. Ale Broyard, ani ne tak hipster a existencialista, jako spíš vrozeně konzervativní mladík, který měl ambice stát se součástí literárního establishmentu (jehož příkladem byl tehdy The Partisan Review), ospravedlňoval volbu, kterou učinil, tím, že odmítal, aby jeho svoboda byla jakkoli omezována nebo aby byl označován za černošského spisovatele jako James Baldwin.

Na jednu stranu se vůbec nemýlil. „Můj otec skutečně věřil,“ píše Bliss Broyard v knize „Jedna kapka: Skrytý život mého otce – příběh o rase a rodinných tajemstvích“, „že mezi černochy a bělochy není žádný zásadní rozdíl a že jediný člověk, který je zodpovědný za určení toho, kým má být, je on sám“. Aby si však Broyard vybudoval bílou identitu, musel bezohledně a zbaběle odvrhnout svou černošskou rodinu. Svým dětem později lakonicky sdělil, že jejich babička a dvě tety, z nichž jedna měla prozrazenou tmavou pleť, ho prostě nezajímaly. V šedesátých letech nevyjadřoval žádné sympatie k hnutí za občanská práva, nesouhlasil, jak píše jeho dcera, s hnutím, které vyžadovalo „přilnutí ke skupinové platformě spíše než k vlastnímu ‚bytostnému duchu‘. “ Jeho posmrtně vydané paměti „Kafka byl běs“ prozradily pouze to, že jeho lidé pocházeli z New Orleansu.

Broyard se poprvé dostal na stránky The Partisan Review s hojně diskutovanou esejí o černošských kořenech hipsterství z roku 1948. Dvě povídky, jedna z nich o smrti otce, mu vynesly smlouvu na tolik očekávaný autobiografický román, který se mu nikdy nepodařilo dokončit. Paradoxně se jeho nezamýšleným dědictvím pro dceru měl stát obrovský příběh, s nímž se nikdy nedokázal vypořádat: 250letá historie neworleanských broyardů, která vyvrcholila záhadou jeho vlastního života. Při jeho skládání by se Bliss Broyardová musela očistit od domněnek o rasové méněcennosti, které v ní byly zakořeněny. Aniž by ztratila hlubokou lásku k otci, musela by jeho život zkoumat s objektivitou historika. Kontaktovala by ztracené příbuzné roztroušené od New Orleansu po Los Angeles, postupně by se znovu zařadila do obrovské rozvětvené rodiny, jejíž existence jí byla utajena, a setkala by se se vzdálenými bratranci a sestřenicemi, kteří se věcně považovali za bělochy, aniž by ztratila kontakt s barevnými Broyardy.

„Co jsem?“ byla počáteční otázka, kterou si začala klást, když začala vyhledávat četné definice pojmu „kreol“. Dokud nezjistila, že její černí předkové byli svobodní barevní lidé, byla přesvědčena, že musí být přímým potomkem otroků. Její vlastní černošské genetické dědictví sahalo až k narození syna Henryho Broyarda Paula v roce 1856. Henry Broyard, černoch z vlastního rozhodnutí, vstoupil v roce 1861 do jednotky domobrany složené z barevných mužů, aby bránili New Orleans před invazí Yankeeů; následujícího roku, poté co New Orleans padl do rukou vojsk Unie, vstoupil do prvního černošského pluku v historii armády Spojených států. Vydržel ponižující zacházení s černošskými vojáky a bojoval v bitvě u Port Hudsonu. Zemřel jako běloch v roce 1873, během krátkého období, kdy se „reformovaná jižanská společnost“ zdála být „dráždivě na dosah“, ale byl pohřben v barevné části hřbitova v Saint Louis. Jeho syn Paul, přední člen kreolské komunity v New Orleansu, prosperoval jako tesař a stavitel a v 90. letech 19. století byl republikánským předsedou pátého okrsku. Hrál aktivní roli v boji proti obnovení nadvlády bělochů, dokud neztratil odvahu, když zákony Jima Crowa připravily černochy o výdobytky získané během rekonstrukce. Dědeček Nata Blisse Broyarda se v roce 1927 vzdal svého segregovaného rodiště a přestěhoval rodinu na sever do New Yorku, kde se občas musel vydávat za bělocha, aby získal práci, a vždy se cítil jako rozhořčený vyhnanec. Jeho syn Anatole, nejvýznamnější z rodu Broyardů, byl snad nejvíce pokřiven rasismem.