Ačkoli mnoho otroků nazývalo otrokářovu manželku paní plantáže nebo usedlosti, slovo paní označovalo také otrokyni, která byla nucena k sexuálnímu vztahu s otrokářem. Na většině usedlostí byly otrokyně vždy vydány na milost a nemilost svým pánům, kteří je mohli buď nutit k souloži s jinými otrokyněmi, nebo si jednu či více otrokyň vybírali sami.
Milenky otroků byly na Jihu běžné a rozšířené. Bílé ženy tuto situaci buď ignorovaly, nebo se s ní smiřovaly, protože věděly, že pro změnu vztahu mohou udělat jen málo. Často obviňovaly milenky a rozhodly se věřit, že otrokyně svedly jejich manžele, bratry a syny – sotva si uvědomovaly, že mladé ženy byly považovány za majetek a neměly žádná práva.
Jeden z nejcitovanějších případů vztahu otrokáře a milenky byl případ Thomase Jeffersona (1743-1826), autora Deklarace nezávislosti a třetího prezidenta národa. Jefferson měl ve svém sídle Monticello ve Virginii mnoho otroků a obzvláště si oblíbil krásnou Sally Hemingsovou světlé pleti. Hemingsová byla údajně dlouhá léta jeho milenkou a historici se domnívají, že Jefferson mohl být otcem několika z jejích šesti dětí.
Manželky otrokářů
Zatímco mnohé manželky otrokářů si byly sexuálních výbojů svých manželů velmi dobře vědomy, jiné se rozhodly přimhouřit oči. Manželky považovaly styky svých manželů za hanebné a hříšné, ale otrokyně se ve skutečnosti nepočítaly za lidské bytosti, natož za soupeřky. Pokud měl otrokář sexuální vztah s bílou ženou, bylo to pro rodinu a komunitu mnohem větší provinění. Obrat však nikdy nebyl fair play. Ačkoli se to stávalo zřídka, manželky otrokářů měly své vlastní zálety; považovalo se to za daleko více než hanebné a mlčelo se o tom, když a pokud k tomu došlo. Jak poznamenala Hortense Powdermakerová ve své knize Po svobodě: A Cultural Study in the Deep South (1939): „Každá sebeúctyhodná žena … se snaží dodržovat přísné tajemství o svých mimomanželských vztazích. Jakákoli ‚ostuda‘ s nimi spojená spočívá v tom, že se o nich mluví“ (s. 163).
Některé manželky neměly nad svými manžely žádnou kontrolu a bály se jich téměř stejně jako otroků. V knize Born in Slavery: John Henry Kemp, známý jako „Prorok“, vyprávěl, že jeho otec a pán John Gay byl po celém Mississippi známý jako jeden z nejkrutějších a nejmstivějších otrokářů. Když si Gay zasedl na Kempovu matku (jako dospívající), prosila paní Gayovou, aby zasáhla. „Z Gaye šel takový strach, že když si Kempova matka Annette Youngová stěžovala paní Gayové, že ji její manžel neustále vyhledává jako milenku a vyhrožuje jí smrtí, pokud se nepodvolí, dokonce i paní Gayová jí řekla, že ji chce zabít. Gayová musela otrokyni poradit, aby udělala, co Gay požaduje: „Můj manžel je špinavý člověk a najde si nějaký důvod, aby tě zabil, když to neuděláš.“ (Born in Slavery, sv. 3, s. 186)
Tak tomu bylo i na plantáži Donaldson na Floridě, kde žila Sarah Rose se svou matkou. Podle Sářiných vzpomínek v knize Born in Slavery „byl Donaldson velmi krutý muž a často bil Sářinu matku, protože nechtěla mít sex s dozorcem…“. (p. 168). Navíc „Donaldsonova žena spáchala sebevraždu kvůli krutosti nejen k otrokům, ale i k ní“ (s. 169).
Podmínky
Ačkoli všechny otrokyně mohly být nuceny k sexu – s jinými otrokyněmi kvůli chovným programům, k domluveným sňatkům nebo jako sexuální výdobytky pro otrokáře, jeho dozorce nebo jeho syny – úděl milenky mohl být obzvlášť krutý. Otrokáři si někdy vybírali dívky sotva v pubertě, zejména pokud byly fyzicky atraktivní. Pokud zmařily dvoření svých majitelů, mohly být zbity, zbičovány, pověšeny za zápěstí, prodány nebo záhadně zmizet. Matky otrokyň se nástupu dospívání svých dcer obávaly, ale nad budoucností měly jen malou nebo žádnou kontrolu.
Ne všechny otrokyně však žily v bídě. Někteří otrokáři se o své milenky skutečně starali a poskytovali jim mnoho pohodlí. Těm nejšťastnějším se snížily nebo úplně zrušily domácí práce, dostávaly jídlo navíc a pěkné oblečení a žily v zařízených domcích mimo otrokářské čtvrti – většinou proto, aby majitel mohl v soukromí přicházet a odcházet, jak se mu zlíbilo. Stinnou stránkou takových vymožeností byla nelibost jejich spoluotroků a skálopevná nenávist bílých žen na usedlosti.
Není divu, že výsledkem vztahů mezi otrokáři a otroky byly rasově smíšené děti. Někdy byly tyto děti ceněny pro své světlé zbarvení a údajnou inteligenci (většina otrokářů věřila, že čím světlejší pleť, tím vyšší intelekt) a vychovávány po boku svých bílých sourozenců. Jindy byli míšenci prodáni jako domácí sluhové nebo se jich velmi rychle zbavili, pokud se příliš podobali otrokáři.
BIBLIOGRAFIE
Narozeni v otroctví: Vyprávění otroků z projektu Federal Writers‘ Project, 1936-1938. Online sbírka oddělení rukopisů a tisků a fotografií Kongresové knihovny. Dostupné z http://memory.loc.gov.
Powdermaker, Hortense. After Freedom: A Cultural Study in the Deep South [Kulturní studie z hlubokého jihu]. New York: Viking Press, 1939.