„Královny nebylo možné přesvědčit“, aby se na filmu podílely, řekl mi před několika týdny Livingston po telefonu a zopakoval tak slova Pepper LaBeijaové, která kdysi řekla deníku Times. „Lidé opravdu chtěli mluvit o svých životech. Zajímalo je, že mě to zajímá.“ Toto vzrušení cítíte při sledování filmu, v němž se střídají jiskřivé scény plesové akce s rozhovory s Coreym, LaBeijou, Angie Xtravaganzovou a dalšími nezapomenutelnými osobnostmi. Vidíte, jak se myšlenky a definice, které nám předávají naše královny vypravěčky, realizují na parketu tanečního sálu. A na vlastní kůži pocítíte, jaká soutěživost a soutěživost se za tím vším skrývá. Jedna královna říká, že její dům je nejlepší. Střih: jiná královna říká, že by v tomto domě nikdy nebyla. Každá část dokumentu působí jako součást většího rozhovoru, skupinového vyprávění, v němž se postřehy královen odrážejí a zároveň zpívají v harmonii.

„Nesnažil jsem se natočit film o lidech, kteří dělají něco v soukromí, potají,“ řekl Livingston. „Chtěl jsem natočit film o lidech, kteří pořádají opravdu hlasité, opravdu bouřlivé akce. Chci říct, že nebyly na veřejnosti – no, vlastně ne, byly na veřejnosti, protože subkultura našla své vyjádření na molech. Bylo to spíš jako – lidé, kteří vědí, že toho mají hodně na rozdávání. Vědí, že jsou talentovaní. Vědí, že jsou krásní. Vědí, že jejich kultura je výjimečným projevem. Já jsem byl jen někdo, kdo přišel a řekl: ‚Chtěl bych ten příběh vyprávět. Máte zájem? Většina lidí byla.“

Livingston poznamenal, že na plesech byli i další lidé s kamerami – další lidé, kteří tuto historii dokumentovali. Není jasné, zda z těchto záběrů chtěli udělat celovečerní filmy, a ne domácí filmy. Pokud by tak učinili, museli by se potýkat se stejnými obtížemi při získávání finančních prostředků jako Livingston. „Z hlediska financování to bylo opravdu velmi, velmi, velmi těžké,“ řekla. „Lidé si říkali: ‚Nikdo ten film nebude chtít vidět. Nikdo nebude platit za to, aby ten film viděl’… Většina lidí s rozhodnutím dát filmu zelenou jsou heterosexuální bílí muži. A ti to nechtějí vidět, takže nechápou, jak by to mohl chtít vidět někdo jiný.“

Film vznikl na základě Livingstonova zájmu o fotografii. „Nechtěla jsem být vždycky filmařkou,“ řekla, „ale nenapadlo mě, že bych nemohla být filmařkou“. Během filmových kurzů na newyorské univerzitě se seznámila s několika vogueři a nakonec skončila na plese s navíjecí kamerou Bolex – a právě tehdy si všimla potenciálu, jak z toho udělat film.

Nebyla by toho schopna, jak mi řekla, kdyby nebylo jejích dvou výkonných producentů. Madison D. Lacy, černošská producentka filmu Eyes on the Prize, „viděla, jak film vypadá a co by mohl dokázat,“ řekla Livingstonová. „Viděl složitosti afroamerické kultury. Nebyl gay. Ale dostal ten impuls. A pochopil energii a význam toho, co se v té kultuře dělo.“ Byl to právě Lacy, kdo upozornil na podobnosti mezi stínem a „čtením“ v plesové kultuře a podobnými černošskými praktikami označování a hraní desítek; doporučil Livingstonovi, aby si přečetl knihu Henryho Louise Gatese Jr. označující opice. Nigel Finch byl mezitím producentem BBC, který se přijel do New Yorku podívat na Livingstonové záběry – „Znovu opakuji, v té době nebylo možné posílat záběry,“ připomněla mi Livingstonová – a okamžitě pochopil, o co jí šlo.

Z těchto důvodů se Livingstonová ohrazuje proti zjednodušené představě, že její film byl „pro bílé“ – že Paříž je nutně problematická, protože ji natočil bílý filmař. „Pocit, že to byla produkce bílých lidí, pro bílé lidi – to není historické,“ řekla. „To je spíše projekce než pravda. Na film Paříž hoří se musíte dívat v kontextu neherců.“ Podobný postoj zastávala i v roce 1993, kdy deníku Times řekla, že „kdyby oni“ – tj. černí a hnědí queer lidé z taneční komunity – „chtěli natočit film o sobě, nemohli by“. Což znamená, že by jejich práci nikdo nefinancoval.

To je do značné míry pravda, ale z Livingstonova postoje existují i pozoruhodné výjimky. Například Marlon Riggs byl černošský experimentální queer dokumentarista, který v době uvedení filmu Paříž hoří natočil několik filmů o rase, AIDS a queer. A učinil tak za svých vlastních podmínek – mimo institucionální potvrzení festivalového systému, nepovšimnut takovými společnostmi, jako je Miramax.

Livingstonové bělošství, jak otevřeně přiznává, jí pomohlo tento film natočit, i když se její pohlaví ukázalo být sotva překonatelnou překážkou ve velmi mužském světě filmového průmyslu. Rozhovor o tom, kdo na Paříži vydělal, se přímo potýká s jejím relativním privilegiem, i když podle Livingstonové špatně chápe skutečný fenomén, který je ve hře. „Když se podíváte na třídu v Americe,“ řekla, „lidé ze střední třídy mají tendenci zůstat střední třídou. Lidé z dělnické třídy mají tendenci zůstat dělnickou třídou. Lidé z nižší třídy mají tendenci zůstat nižší třídou. A bohatí lidé mají tendenci zůstat bohatí. To není stav, který vytvořila Paříž hoří.“ Jinými slovy, díky filmu nezbohatla – ale skončila se stejnými výhodami, které už měla.

To, co činí tento rozhovor bolestným, je průchozí linie třídního privilegia – privilegia, které Venus Xtravaganza v dokumentu neustále připomíná, ve své otevřené touze po životě, který jí její identita znemožňuje. Je to rozdíl mezi tím být slavný a bohatý, jak Pepper – která se díky filmu, stejně jako několik dalších královen, stala známou osobností – řekla v roce 93 deníku Times. „V jednom kalifornském časopise psali, že jsem zažalovala Miramax a vyhrála nevýslovné miliony a že mě viděli nakupovat s Dianou Rossovou na Rodeo Drive v Rollsovi,“ řekla Pepperová, které tehdy bylo 44 let. „Ale ve skutečnosti žiju jen v Bronxu s mámou. A tak zoufale se odsud chci dostat! Je těžké být matkou domu, když žijete s vlastní matkou.“

Je zásluhou filmu – a zásluhou královen, které ze sebe v Paříži navzdory všem pozdějším obavám vydaly tolik -, že se zdá, že už samotný film se s velkou částí tohoto napětí potýká. Skutečnost, o které královny a jejich příznivci neustále mluví – jejich bezdomovectví, nemožnost mít životní styl, který slibují pořady jako Dynastie – je také skutečností, která je jádrem vzniku dokumentu. V mnoha ohledech je to příběh o výsadách identity a o způsobech, které ti, kdo jsou z těchto výsad vyloučeni, našli, aby je zpochybnili a vyvrátili.

O to víc stojí za to vést konverzaci, kterou film vyvolává. A všechno to povídání také dává Livingstonovi i divákům možnost zpětně reflektovat moment filmu. „Bylo to intenzivní, jak jsme žili a jak jsme se scházeli,“ říká Livingstonová o tomto období svého života, „protože existovala intenzivní potřeba obživy pro komunitu a pro sebe navzájem.“ Film Paříž hoří je toho důkazem.

OPRAVA: Tento příspěvek byl aktualizován, aby byla objasněna podstata sporu mezi některými subjekty* filmu Paříž hoří a jeho tvůrci.

Další skvělé příběhy z Vanity Fair

– Bývali jsme přátelé:

– Ellen Pompeo o „toxických“ podmínkách na place seriálu Grey’s Anatomy

– Proč byla unikátní forma strachu z Černobylu tak návyková

– Portfolio cen Emmy: Sophie Turner, Bill Hader a další největší televizní hvězdy u bazénu s časopisem V.F.

– Z archivu: V. F.: Hollywoodský veterán vzpomíná, jak na něj Bette Davisová vyjela s kuchyňským nožem

– Trend celerových džusů pro celebrity je ještě mystičtější, než byste čekali

Hledáte víc? Přihlaste se k odběru našeho každodenního hollywoodského zpravodaje a nikdy vám neunikne žádný příběh

.