Vazby Pákistánu na Blízký východ jsou založeny na historii, náboženství, bezpečnosti a ekonomice.
Historické vazby Pákistánu na Blízký východ sahají až k arabské invazi do Sindhu v roce 712 n. l. Arabsko-islámská a íránská kultura hluboce ovlivnily civilizaci oblastí, které dnes tvoří Pákistán. Současné geopolitické úvahy posílily zájem Pákistánu o arabský region. Z bezpečnostních i náboženských důvodů přikládá Pákistán vztahům s arabskými islámskými státy velký význam.
Vnímání bezpečnostní hrozby ze strany Indie a jejich spor o Kašmír přiměly Pákistán pohlížet na islámské země jako na „přirozené spojence“. Přesto pákistánské využívání společných islámských symbolů a sdílené náboženské identity země Blízkého východu neuspokojovalo. Naopak, rozhodnutí Pákistánu připojit se v 50. letech 20. století k bezpečnostním paktům sponzorovaným Spojenými státy vyvolalo nepřátelství arabských zemí, zejména Egypta, Sýrie a Iráku. Pro arcirivala Indii bylo politické klima v radikálních arabských státech pro její diplomacii příznivější. Vztahy Pákistánu se Západem jej sblížily s Íránem, Tureckem a prozápadními umírněnými arabskými státy.
V reakci na klesající zájem USA o vojenské aliance prošla pákistánská blízkovýchodní politika na počátku 70. let zásadní proměnou. Jako alternativu ke klesající západní podpoře začal Pákistán hledat ekonomickou pomoc u arabských zemí produkujících ropu. Za vlády Mohammada Rezy Pahlavího se Írán stal důležitým regionálním spojencem a také zdrojem tolik potřebné zahraniční pomoci. Saúdská Arábie a státy Perského zálivu projevily obrovský zájem o bezpečnost a hospodářský rozvoj Pákistánu.
S mnohonásobným zvýšením příjmů z ropy se oblast Perského zálivu stala pro Pákistán atraktivnějším odbytištěm přebytečné pracovní síly. Miliony Pákistánců pracovaly na rozvojových projektech v zemích Perského zálivu. Pákistánští pracovníci v zahraničí nejenže snížili tlak na nezaměstnanost doma, ale také vydělali zemi desítky miliard dolarů. V letech největšího rozmachu (1980-1988) převáděli pákistánští dělníci ročně asi tři miliardy amerických dolarů, které vyrovnávaly obrovský rozdíl v obchodní bilanci.
Zatímco Pákistán jednostranně a bezvýhradně podporoval arabské státy v jejich sporech s Izraelem, včetně palestinské domoviny, ve sporech s Indií nezískal jednomyslnou politickou podporu všech blízkovýchodních zemí. Ve snaze o bilaterální přístup se Pákistán pečlivě vyhýbal tomu, aby se postavil na některou stranu v konfliktech mezi muslimskými státy. V íránsko-irácké válce v 80. letech 20. století zůstal Pákistán přísně neutrální. Účast Pákistánu v operaci Pouštní bouře proti Iráku v roce 1991 byla odlišná. Byla zahájena pod hlavičkou OSN a koalice západních a arabských států se těšila širší legitimitě, když donutila irácké útočníky opustit Kuvajt.
V průběhu let se Pákistán stal důležitým regionálním aktérem na Blízkém východě, ačkoli si udržuje nízký profil. S velkým počtem blízkovýchodních států má uzavřeny bezpečnostní protokoly. Pákistán poskytuje výcviková zařízení ozbrojeným silám Saúdské Arábie, Ománu, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu a Bahrajnu. V 70. letech 20. století měla k těmto zařízením přístup také Libye. Pákistánský vojenský personál slouží v různých funkcích jako školitelé a poradci arabských armád. V 80. letech 20. století umístil Pákistán v Saúdské Arábii přibližně 10 000 svých vojáků. Jako protislužbu financovala Saúdská Arábie modernizaci pákistánského letectva. Ve druhé polovině dvacátého století měl Pákistán mezi rozvojovými zeměmi druhou největší vojenskou přítomnost v zahraničí (po Kubě) – veškerá se nacházela na Blízkém východě.
Bibliografie
Burke, S. M., a Ziring, Lawrence. Pákistánská zahraniční politika: An Historical Analysis, 2. vydání. Karáčí: Oxford University Press, 1990.
Rizvi, Hasan-Askari. Pakistan and the Geostrategic Environment [Pákistán a geostrategické prostředí]: A Study of Foreign Policy. New York: St. Martin’s, 1993.
rasul bakhsh rais
.