CÍLE A ÚKOLY
ZÁKLADNÍ INSTITUCE
DOPLŇKOVÉ INSTITUCE
VYHODNOCENÍ
BIBLIOGRAFIE
Organizace africké jednoty (OAJ) byla první kontinentální organizací postkoloniální Afriky.celokontinentálním sdružením nezávislých států. Byla založena dvaatřiceti zeměmi 25. května 1963 se sídlem v etiopské Addis Abebě a začala fungovat 13. září 1963, kdy vstoupila v platnost Charta OAJ, její základní ústavní dokument. Členy OAJ se nakonec stalo všech třiapadesát afrických států s výjimkou Maroka, které z ní v roce 1984 vystoupilo na protest proti přijetí Saharské arabské demokratické republiky neboli Západní Sahary. OAJ zanikla v roce 2002, kdy ji nahradila Africká unie.
Proces dekolonizace v Africe, který započal v 50. letech 20. století, byl svědkem vzniku mnoha nových států. Státy Afriky, částečně inspirované filozofií panafrikanismu, hledaly prostřednictvím politického kolektivu způsob, jak zachovat a upevnit svou nezávislost a prosazovat ideály africké jednoty. Vznikly však dva soupeřící tábory s protichůdnými názory na to, jak těchto cílů nejlépe dosáhnout. Skupina Casablanca vedená ghanským prezidentem Kwame Nkrumahem (1909-1972) podporovala radikální výzvy k politické integraci a vytvoření nadnárodního orgánu. Umírněná Monrovijská skupina, vedená etiopským císařem Haile Selassiem (1892-1975), prosazovala volné sdružení suverénních států, které by umožňovalo politickou spolupráci na mezivládní úrovni. Tento druhý názor převládl. OAJ byla proto založena na „svrchované rovnosti všech členských států“, jak se uvádí v její chartě.
CÍLE A ÚKOLY
Článek 2 Charty OAJ uváděl, že mezi cíle organizace patří podpora jednoty a solidarity afrických států, obrana jejich svrchovanosti, územní celistvosti a nezávislosti a vymýcení všech forem kolonialismu z Afriky. Členské státy měly koordinovat a harmonizovat své politiky v různých oblastech, včetně politiky a diplomacie, ekonomiky, dopravy, komunikací, vzdělávání, zdravotnictví a obrany a bezpečnosti. Článek 3 Charty OAJ zahrnoval mezi hlavní zásady svrchovanou rovnost všech členských států, nevměšování do vnitřních záležitostí států, respektování svrchovanosti a územní celistvosti, mírové řešení sporů a emancipaci závislých afrických území. Ačkoli hlavní motivací organizace byl zpočátku osvobozenecký boj a obrana nezávislosti a územní celistvosti afrických států, OAJ později rozšířila rozsah své činnosti o hospodářskou spolupráci a ochranu lidských práv.
ZÁKLADNÍ INSTITUCE
Shromáždění hlav států a vlád OAJ bylo nejvyšším orgánem organizace. Obvykle se scházelo jednou ročně v jiném hlavním městě, mohlo se však sejít i na mimořádném zasedání. Přestože každý stát měl jeden hlas, shromáždění zpravidla fungovalo na základě konsensu. S výjimkou vnitřních záležitostí byla jeho usnesení nezávazná.
Rada ministrů, složená z ministrů vlád (obvykle ministrů zahraničí), se obvykle scházela dvakrát ročně nebo na mimořádném zasedání. Rada byla podřízena Shromáždění hlav států a předsedů vlád a jejím hlavním úkolem byla příprava agendy Shromáždění. Rada prováděla rozhodnutí shromáždění a schvalovala rozpočet. V praxi se stala hybnou silou OAJ.
V čele generálního sekretariátu stál generální tajemník, kterého jmenovalo shromáždění hlav států a vlád. Sekretariát odpovídal za správu OAJ. Zpočátku se s generálním tajemníkem počítalo jako s apolitickým správcem, postupem času však úřad převzal proaktivní roli, včetně získání pravomoci v rámci mechanismu pro předcházení konfliktům řešit spory. Generální sekretariát se dostal do kontroverzí v roce 1982, kdy bylo přijato rozhodnutí o přijetí Saharské arabské demokratické republiky do organizace. Maroko napadlo zákonnost tohoto rozhodnutí, neboť tvrdilo, že Saharská arabská demokratická republika není státem. Od roku 1975 Maroko okupovalo většinu Západní Sahary, bývalé španělské kolonie, a vedlo válku proti Frontě Polisario, která v roce 1976 vyhlásila Saharskou arabskou demokratickou republiku za nezávislý stát a bojovala za její osvobození. OSN se stále snaží tento spor urovnat.
Komise pro mediaci, smírčí řízení a arbitráž, zřízená jako mechanismus OAJ pro řešení sporů, měla pravomoc řešit pouze spory mezi členskými státy. Členské státy, Shromáždění hlav států a vlád a Rada ministrů mohly komisi postoupit spory, avšak pouze s předchozím souhlasem dotčených států. Komise nikdy nezačala fungovat, protože africké vlády nedůvěřovaly rozhodování třetí stranou.
DALŠÍ INSTITUCE
Africká komise pro lidská práva a práva národů, zřízená na základě Africké charty lidských práv a práv národů (1982), začala fungovat v roce 1987. Komise sídlí v Banjulu v Gambii a skládá se z jedenácti osob a je orgánem pro kontrolu smluv, jehož zvláštním úkolem je prosazovat a chránit lidská práva a práva národů. Zvláště důležitá je její pravomoc projednávat stížnosti jednotlivců a nevládních organizací týkající se údajného porušování Charty lidských práv a práv národů smluvními stranami. Po nejistých začátcích se komise stává účinnějším ochráncem lidských práv a práv národů. Komise nyní funguje pod záštitou Africké unie a sdílí odpovědnost za ochranu lidských práv s Africkým soudem pro lidská práva a práva národů.
Africký soud pro lidská práva a práva národů byl zřízen na základě protokolu k Chartě lidských práv a práv národů v roce 1998, který vstoupil v platnost v roce 2004. Pravomoc soudu v oblasti smluv o lidských právech je široká. Případy mohou soudu předkládat Komise, africké mezivládní organizace a zúčastněné státy, stejně jako jednotlivci a nevládní organizace se souhlasem obviněného státu. Jeho rozsudky jsou závazné, může však vydávat i poradní stanoviska.
Mechanismus pro předcházení, řízení a řešení konfliktů byl založen v roce 1993 s úkolem hledat politická řešení sporů mezi členskými státy OAJ. Jeho hlavním cílem bylo předvídání a předcházení konfliktům s důrazem na přijímání předstižných a preventivních opatření, zejména opatření k budování důvěry. Mechanismus fungoval v souladu se základními zásadami OAJ, zejména s ohledem na svrchovanost a územní celistvost členských států a zásadu nevměšování do jejich vnitřních záležitostí. Úloha mechanismu proto podléhala souhlasu a spolupráci válčících stran. Mechanismus byl schopen zprostředkovávat různé občanské konflikty a podílet se na monitorování voleb, nikdy však nezískal schopnost poskytovat mírové síly.
EVALUACE
OAJ měla smíšené výsledky. Největší úspěch zaznamenala v souvislosti s dekolonizací. Mezi další úspěchy patřil významný přínos k rozvoji mezinárodního práva, zejména v oblasti uprchlického práva a práva lidských práv, kde bylo pod záštitou OAJ přijato několik důležitých smluv, i když v praxi byl pokrok pomalý a nerovnoměrný. Počítalo se s vytvořením soudu pro lidská práva, ale OAJ byla rozpuštěna dříve, než byl zřízen. Bylo vyvinuto úsilí o podporu hospodářské spolupráce a v roce 1991 bylo rozhodnuto o vytvoření afrického hospodářského společenství, které mělo časem vést k celní unii, společnému trhu a africké měnové unii. Nebylo však dosaženo velkého pokroku.
Obecně lze říci, že neúspěchy OAJ převážily nad jejími úspěchy. Jejím hlavním selháním byla pravděpodobně neschopnost přinést Africe mír, prosperitu, bezpečnost a stabilitu. OAJ byla shledána nedostatečnou v reakci na tyranie a kleptokracie ničící Afriku, což byl nedostatek, který podkopal její důvěryhodnost. Její pravomoci byly příliš slabé a její vliv nedostatečný k řešení vnitřních a vnějších konfliktů, špatné správy věcí veřejných, porušování lidských práv, chudoby a zaostalosti, kterými trpěla velká část Afriky. OAJ byla také považována za neschopnou čelit výzvám globalizace. Na konci století byla nutná tak rozsáhlá reforma, že bylo rozhodnuto začít znovu s novou organizací, Africkou unií, která by se věnovala politické a hospodářské integraci Afriky založené na dodržování demokratických hodnot, řádné správě věcí veřejných, právním státě a lidských právech.
JINAK Dárfúr
BIBLIOGRAFIE
Amate, C. O. C. 1986. Uvnitř OAJ: Panafrikanismus v praxi. Londýn: Macmillan.
El-Ayouty, Yassin, ed. 1994. The Organization of African Unity after Thirty Years [Organizace africké jednoty po třiceti letech]. Westport, CT: Praeger.
Elias, Taslim Olawale. 1964. The Commission of Mediation, Conciliation, and Arbitration of the Organisation of African Unity [Zprostředkovatelská, smírčí a rozhodčí komise Organizace africké jednoty]. British Yearbook of International Law 40: 336-54.
Elias, Taslim Olawale. 1965. Charta Organizace africké jednoty. American Journal of International Law 59 (2): 243-67.
Evans, Malcolm a Rachel Murray, eds. 2002. The African Charter on Human and Peoples‘ Rights [Africká charta lidských práv a práv národů]: The System in Practice, 1986-2000. Cambridge, Velká Británie: Cambridge University Press.
Kufuor, Kofi Oteng. 2005. The Collapse of the Organization of African Unity [Rozpad Organizace africké jednoty]: S.: Poučení z ekonomie a historie. Journal of African Law 49 (2): 132-144.
Magliveras, Konstantin a Gino Naldi. 2004. The African Union and the Predecessor Organization of African Unity [Africká unie a předchozí Organizace africké jednoty]. Haag, Nizozemsko: Kluwer Law International.
Naldi, Gino, ed. 1992. Dokumenty Organizace africké jednoty. Londýn a New York: Mansell.
Naldi, Gino. 1999. Organizace africké jednoty: Analýza její úlohy. Vyd. 2. Londýn a New York: Mansell.
Gino J. Naldi
.