The Occoquan Workhouse (později Lorton Reformatory and Lorton Correctional Complex) in Lorton, Virginia was a prison facility used by the District of Columbia. Bylo postaveno v roce 1910. Zpočátku zde byli umístěni vězni, kteří si odpykávali krátkodobé tresty za přestupky, jako je výtržnictví. Vězni byli nasazováni na práci v zemědělství a tovární výrobě. Occoquan je také pozoruhodný jako místo historie volebního práva žen. V roce 1917 si zde odpykávaly trest desítky sufražetek, které byly zatčeny při piketu před Bílým domem. Snášely špatné podmínky a dokonce i násilí. Tyto aktivistky své zážitky zveřejnily. Výsledné pobouření veřejnosti pomohlo zvrátit příklon k věci volebního práva.
Tiché strážkyně
V lednu 1917 zahájila Národní ženská strana bezprecedentní kampaň piketů před Bílým domem. Tyto aktivistky vedené Alicí Paulovou se oddělily od větší a starší Národní asociace pro ženské právo (National American Woman Suffrage Association, NAWSA). Paulová a NWP se domnívaly, že NAWSA postupuje příliš pomalu a v boji za volební právo je příliš bázlivá. Jejich cílem bylo dosáhnout rychlejších výsledků přímým tlakem na prezidenta Woodrowa Wilsona. Paul a další vůdci jako Lucy Burnsová si vypůjčili agresivní taktiku od britských sufražetek. Britské vůdkyně jako Emmeline Pankhurstová se zapojily do veřejných protestů a občanské neposlušnosti. Navzdory kritice veřejnosti, že pikety jsou „neženské“, je NWP prosazovala.
Piketérky byly známé jako „tiché strážkyně“. Šest dní v týdnu stáli před branami Bílého domu. Drželi velké nápisy požadující, aby Wilson podpořil dodatek k ústavě týkající se volebního práva. „Pane prezidente,“ žádala jedna z cedulí, „jak dlouho musí ženy čekat na svobodu?“
Zpočátku byly zprávy v médiích pozitivní. Ale po vstupu Spojených států do první světové války v dubnu 1917 se veřejné mínění začalo obracet proti piketujícím. Mnoho Američanů mělo pocit, že kritika vlády v době války je nevlastenecká a dokonce vlastizrádná. NWP však odmítala s pikety přestat.
Protesty rozzuřily Wilsona i velkou část veřejnosti. Policie začala protestující zatýkat a obviňovat z „bránění provozu“. Sufražistky však odmítaly pokuty platit. Poukazovaly na to, že první dodatek zaručuje jejich právo na svobodné shromažďování. Místo toho začali soudci sufražistky odsuzovat k vězení.
„Jailed for Freedom“
Mnoho sufražistek bylo posláno do Occoquan Workhouse v Lortonu ve státě VA. Jako pracovní dům se Occoquan lišil od tradičních věznic, které se spoléhaly na samovazbu a fyzické tresty. Pokrokoví reformátoři, kteří Occoquan navrhli, se domnívali, že k nápravě by mělo docházet prostřednictvím práce a sociální interakce. Chtěli vězně vzdělávat a vychovávat k produktivnímu a úspěšnému životu po odchodu z vězení. Vězni pracovali na nedaleké farmě, vyráběli spotřební a průmyslové zboží na prodej a prali prádlo pro zařízení.
Podmínky minimální ostrahy však neznamenaly, že by se s vězni zacházelo dobře. Převážně chudí a dělničtí vězni v Occoquanu zažívali brutalitu ze strany dozorců, nedostatečnou stravu a nehygienické podmínky. Bílé sufražetky ze střední třídy do tohoto světa rychle nahlédly. Po příjezdu do Occoquanu byli sufražističtí vězni nuceni svléknout se do naha, byli postříkáni vodou a dostali na sebe hrubé, špinavé uniformy. Dozorci jim bránili v kontaktu s jejich rodinami. Tísnily se ve špinavých, mrazivých celách. „Fazole, hominy, rýže, kukuřičná mouka… a obiloviny měly v sobě červy,“ hlásila z vězení sufražistka Virginia Boveeová. „Někdy červi plavali na povrchu polévky.“ Vězněná sufražetka Doris Stevensová zachytila zážitky žen ve své knize Jailed For Freedom z roku 1920.
Vězněným sentinelkám byla také přidělena práce, kterou však odmítly vykonávat. Poukazovaly na to, že se nedopustily žádného zločinu, a tvrdily, že by se s nimi mělo zacházet jako s politickými vězni. Paul, Burns a několik dalších na protest proti zacházení s nimi zahájili hladovku. Po několika dnech je dozorci násilím krmili tak, že je drželi na zemi a strkali jim hadičky do nosu nebo do krku a pumpovali jim do těla syrová vejce.
Noc teroru
Násilí proti sufražistkám v Occoquanu vyvrcholilo 14. listopadu 1917. Na příkaz ředitele věznice W. H. Whittakera dozorci v pracovním táboře týrali desítky sufražetek během takzvané „noci hrůzy“. Dozorci spoutali Lucy Burnsovou v její cele s rukama nad hlavou a nutili ji celou noc stát. Doru Lewisovou strčili do cely tak silně, že si rozbila hlavu o železný rám postele a upadla do bezvědomí. Alice Cosuová, spoluvězeňkyně Lewisové, utrpěla v důsledku šoku infarkt a opakovaně zvracela. Navzdory prosbám ostatních vězňů dozorci odmítli přivolat lékaře. Dvacetiletá Dorothy Dayová, která později založila katolické dělnické hnutí, byla dozorci dvakrát zvednuta a sražena na zem přes kovovou lavici.
S pomocí Dudleyho Fielda Malona, úředníka Wilsonovy administrativy a manžela jedné z vězeňkyň, byly zprávy o násilí předány tisku. O dva týdny později soudce nařídil propuštění vězňů a nakonec zrušil jejich odsouzení.
Po propuštění Tiché hlídky pokračovaly v piketech. Cestovali také po zemi v rámci vlakového turné nazvaného „Vězeňský speciál“, oblékali se do replik vězeňských oděvů a sdělovali světu své zážitky. Mnozí Američané, kteří je slyšeli, byli šokováni podívanou na bílé ženy ze střední třídy, s nimiž se zachází tak brutálně, a soucítili s nimi. V lednu 1918 Woodrow Wilson oznámil svou podporu dodatku o volebním právu.
Historie vězeňství
Occoquan Workhouse se později rozšířil o vězně odsouzené za závažnější trestné činy ve zděné věznici. Byla přejmenována na „Lorton Reformatory“ a později na „Lorton Correctional Complex“. V 50. a 60. letech 20. století byla věznice přeplněná. Často docházelo k nepokojům a násilnostem. V 80. letech 20. století poukazovali reformátoři na Lorton jako na ukázkový příklad přeplněnosti a úpadku amerických věznic. Koncem 90. let bylo nařízeno její uzavření. Poslední vězni ji opustili v listopadu 2001.
V roce 2005 byl areál zařazen do Národního registru historických míst. Skupina vedoucích představitelů místní komunity se zmobilizovala za účelem jeho zachování a přeměny. V září 2008 bylo na místě otevřeno Workhouse Arts Center. Nabízí cenově dostupné ateliérové prostory pro začínající umělce a pořádá výstavy, představení a další akce. Ačkoli původní budova dělnického domu, kde se odehrála „noc hrůzy“, již nestojí, centrum zapojuje návštěvníky do „Muzea Lucy Burnsové“, které interpretuje odkaz tohoto místa v oblasti volebního práva.
Bibliografie
.