Obr z Cardiffu, někdy označovaný jako „největší americký podvod“, je 10 stop dlouhá kamenná postava, která byla označována za zkamenělého obra. Vytvořil ji v 60. letech 19. století George Hull, podnikatel z Binghamtonu ve státě New York, a nakrátko zaujala představivost a peněženky tisíců Američanů.

Paleontolog Othniel C. Marsh prohlásil, že se jedná o podvrh, a 2. února 1870 vyšlo v časopise Chicago Tribute odhalení, které obsahovalo i přiznání zedníků, kteří na obrovi pracovali. Hull odešel ze setkání s 15 000 až 20 000 dolary, což bylo v té době malé jmění. Dnes je cardiffský obr k vidění ve Farmářském muzeu v Cooperstownu ve státě New York.

Historické pozadí

Hoaxy byly v 19. století běžné, podle eseje Michaela Pettita v časopise Isis, „‚The Joy in Believing‘: The Cardiff Giant, Commercial Deceptions, and Styles of Observation in Gilded Age America“. Průmyslová revoluce rozšiřovala střední třídu, zejména na Severu, který prosperoval během občanské války. Po válce bylo mnoho Američanů otevřenějších myšlenkám, které si spojovali s pokrokem, včetně přírodních věd. Byl to počátek pozlaceného věku, který se vyznačoval optimismem, materialismem a individualitou.

Kniha Charlese Darwina „O původu druhů“, vydaná v roce 1859, podnítila zájem o zkameněliny a evoluci. Její rozpor se zavedeným náboženským přesvědčením dále lákal veřejnost, ačkoli většina Američanů stále zastávala křesťanskou víru. V článku časopisu New York History „The Cardiff Giant: Hundred Year Old Hoax“ Barbara Franco píše, že „lidé se zajímali o nové vědy, aniž by jim skutečně rozuměli. Veřejnost devatenáctého století často nerozlišovala mezi populárním a seriózním studiem předmětů. Poslouchali přednášky, navštěvovali divadla, chodili do muzeí kuriozit, do cirkusu a na obrozenecká setkání se stejným nadšením“.

Tato kultura byla zralá na mystifikace a nikdo je neztělesňoval lépe než P. T. Barnum. Podle Jamese W. Cooka v knize „The Arts of Deception: (Harvard, 2001), Barnum, samozvaný kníže podvodů, ve svém newyorském Americkém muzeu míchal skutečné a falešné artefakty. Diváci byli vyzváni, aby se aktivně podíleli na posuzování artefaktů. Byly pravé, nebo ne? Co o vystaveném předmětu nebo osobě vypovídaly individuální smysly a znalosti diváka? Cardiffský obr nabízel příležitost k podobnému zapojení. Toto zaměření na individuální interpretaci bylo formou zábavy, která zároveň ilustrovala zvýšenou autonomii doby a hrdost země (nebo alespoň Severu) na demokracii po občanské válce. Představení, jako bylo Barnumovo, narušovala obvykle pevné hranice pravdy, náboženství, třídy a rasy způsobem, který po válce oslovil americké masové publikum.

Inspirace biblických rozměrů

Ačkoli Cardiffský obr oslovil široké spektrum diváků, hlavním podnětem George Hulla k jeho vytvoření byla snaha demonstrovat důvěřivost náboženských věřících. Hull byl ateista, což ho i v době zvýšeného zájmu o vědu řadilo k nepatrné menšině a činilo z něj jakéhosi vyděděnce, jak uvádí Scott Tribble, autor knihy „A Colossal Hoax: (Rowman & Littlefield, 2008), který o cardiffském obrovi hovořil s časopisem Live Science.

Hull pracoval jako prodavač tabáku v Binghamtonu ve státě New York. V roce 1867 odjel za obchodem do Ackley ve státě Iowa a během cesty dlouze diskutoval s potulným metodistickým kazatelem probuzení, který se jmenoval reverend Turk. Hádali se o biblický verš „v těch dnech byli na zemi obři“ (Genesis 6,4). Kazatel tvrdil, že všechno v Bibli, dokonce i tuto větu, je třeba brát doslova. Hull s tím nesouhlasil, ale kazatelovo tvrzení ho přimělo k zamyšlení. Podle knihy Jima Murphyho „The Giant and How He Humbugged America“ (Scholastic, 2013) Hull uvedl, že té noci ležel v posteli a „přemýšlel, proč lidé věří těm pozoruhodným příběhům v Bibli o obrech, když mě najednou napadlo vyrobit kamenného obra a vydávat ho za zkamenělého člověka“.

Tento jeho trik měl ilustrovat to, co považoval za směšnost doslovné víry v takové biblické příběhy. Hull věděl o mystifikacích a úspěších lidí, jako byl Barnum, a myslel si, že by také mohl vydělat peníze. „Hull byl něco jako společenský vyděděnec, částečně kvůli svému ateismu. Cardiffský obr byl jeho šancí, jak to nandat svým nepřátelům a udělat z nich hlupáky, a to velmi veřejně,“ řekl Tribble časopisu Live Science.

Hull nemohl dostat z hlavy nápad vytvořit mystifikaci kamenného obra. Prodal svůj podnik a pustil se do realizace obra.

Vytvoření cardiffského obra

Vytvoření cardiffského obra trvalo Hullovi více než dva a půl roku a stálo ho to asi 2600 dolarů. Navštívil několik států a hledal vhodné přírodní materiály. „Hull nakonec našel svůj materiál obrů ve Fort Dodge v Iowě,“ řekl Tribble. „Vytěžil pětitunový blok sádrovce a na vrcholu léta ho osobně dopravil na voze na nejbližší železniční stanici vzdálenou více než 40 mil.

„Hull pak blok odeslal na východ do Chicaga, kde už měl zajištěného společníka a několik nájemných dělníků na zpracování kamene,“ pokračoval Tribble. „V průběhu několika týdnů Hull a jeho tým vytvarovali desetimetrového, tři tisíce kilogramů vážícího obra do posledního detailu, včetně drobných pórů na povrchu obra.“

Obr měl detaily, jako jsou nehty, nosní dírky a ohryzek, jasně viditelná žebra a dokonce i náznak svalové definice. Jeho levá noha byla zkroucená přes pravou a ruka jako by si bolestí držela břicho, ačkoli výraz tváře byl klidný. Později si návštěvníci podle Franca všímali jeho „laskavého úsměvu“. Obr měl původně vlasy a vousy, které mu však byly odstraněny, když Hull zjistil, že vlasy nezkamení. Dělníci na něj nanesli kyselinu sírovou a další kapaliny, díky nimž získal tmavý, zašlý a zestárlý odstín.

Hrobové místo obra

Hull objel několik států a hledal pro obra vhodné místo „pohřbu“. Nakonec se rozhodl pro Cardiff ve státě New York, asi 60 mil (96 km) severně od Hullova domova v Binghamtonu. Hullův bratranec William C. „Stub“ Newell tam měl farmu, kterou mohl Hull využít jako místo pohřbu. V nedalekém jezeře bylo nalezeno několik zkamenělin ryb. Cardiff byl výhodným místem také proto, že, jak píše Tribble, tato oblast na severu státu New York měla dlouhou historii pořádání náboženských probuzení a hnutí. Cardiff se nachází poblíž nechvalně proslulé čtvrti Burned-over, kde probuzení kázali během druhého velkého probuzení pekelný oheň a vykoupení. Několik náboženských vůdců navíc tvrdilo, že se v oblasti zjevil Bůh. Nejznámější z těchto tvrzení pochází od Josepha Smithe, zakladatele mormonismu. To, že by v Cardiffu byl pohřben obr z biblických časů, nebylo nijak nemístné.

„Z Chicaga byl obr převezen po železnici do oblasti Binghamtonu a poté pod rouškou noci dopraven na Newellovu farmu,“ řekl Tribble. „Hull slíbil, že dá Newellovi vědět, až nastane správný čas ‚objevit‘ obra. Ten čas měl nastat téměř o rok později, 16. října 1869.“

Objevení

V určenou sobotu najali Hull a Newell dva dělníky, aby na místě pohřbu vykopali studnu. Asi 3 stopy (1 m) hluboko narazili na nohu obra. „Prohlašuji, že tady byl pohřben nějaký starý indián!“ prohlásil jeden z mužů podle časopisu Archaeology.

Zpráva o obru se rychle rozšířila a odpoledne se na farmě shromáždil malý dav lidí. Odhadovalo se, že do nedělního večera se o obrovi jen ústním podáním doslechlo 10 000 lidí, uvedl Tribble.

V pondělí Newell nad obrem vztyčil stan a začal od návštěvníků vybírat 50 centů za hlavu za patnáctiminutovou prohlídku (zhruba cena dnešního lístku do kina). Newell měl po několik týdnů v průměru 300 až 500 návštěvníků denně, přičemž jednu neděli jich podle Franca přišlo téměř 3000. Ačkoli Newell vlastnil farmu, Hull řídil obří podnik.

V úterý vyšel v deníku New York Daily Tribune na titulní straně článek o obru. Tím na sebe obr upozornil na celostátní úrovni a během několika dní se stal hlavní zprávou v novinách po celé zemi, uvedl Tribble.

Sláva a teorie

Hull se rozhodl co nejrychleji vydělat, než bude podvod odhalen. Dne 23. října 1869 koupila skupina místních podnikatelů 75procentní podíl v obru za 30 000 dolarů, jak uvádí Franco. Obra přestěhovali do Syrakus ve státě New York, kde jeho popularita pokračovala. Vlakové společnosti upravily své jízdní řády, aby umožnily delší zastávky ve městě, hotely a místní podniky prosperovaly a v místních volbách získal „cardiffský obr“ několik hlasů na senátora.

„Téměř každý den noviny zveřejňovaly nejnovější teorie o původu obra,“ řekl Tribble. „Nezáleželo na tom, jestli jste byli významný vědec, nebo obyčejný dělník. Každý měl na cardiffského obra svůj názor a Američané byli ochotni cestovat i platit, aby se na něj mohli podívat.“

Raný článek v Tribune označoval obra za zkamenělinu a uváděl, že převládající hypotézou o jeho původu je zkamenění. Petrifikace se stala hlavní teorií o obrovi. Podle Farmářského muzea někteří lidé okamžitě poznali, že jde o podvrh. Jiní byli přesvědčeni, že jde o nějakou sochu. Dr. John F. Boynton navrhl, že jde o sochu, kterou vytvořil jezuitský kněz v 17. století, aby zapůsobil na americké indiánské kmeny. Státní geolog James Hall se domníval, že jde o starověkou sochu.

„Lidé viděli v Cardiffském obru to, co chtěli vidět.“ Tribble řekl. „Pro věřící byl obr důkazem doslovného znění Bible. Pro vědce, ať už byl obr starověkou sochou nebo (méně) zkamenělým člověkem, to byl monumentální objev. Společným znakem věřících bylo, že cardiffský obr poukazoval na novou prehistorii amerického kontinentu. Podle toho, čemu jste věřili, spojoval obr Ameriku buď s biblickou minulostí, nebo s dosud neznámou civilizací řecko-římského typu.“

Padělek padělku

Nedlouho poté, co byl obr převezen do Syrakus, nabídl P. T. Barnum odkoupení čtvrtinového podílu obra za 50 000 dolarů. Investoři ze Syrakus ho odmítli, ale Barnum se nenechal odradit, vytvořil vlastní napodobeninu obra a vystavil ji v New Yorku, jak uvádí Archeologie. Provozoval klamavé reklamy, které naznačovaly, že ten jeho je cardiffský obr. Barnumův obr byl nesmírně populární, více než originál. Někteří historici vyslovují teorii, že poté, co se dozvěděl o úspěchu Barnumova obra, vymyslel David Hannum, jeden z investorů ze Syrakus, větu: „Každou minutu se rodí hlupák“.

V prosinci 1869 požádali majitelé, včetně Hannuma, o soudní zákaz Barnumovy výstavy, ale žádost byla zamítnuta. Nakonec byl Cardiffský obr přesunut do New Yorku. Barnumův obr nadále vydělával více peněz a vzhledem k tomu, že dva „zkamenělí obři“ byli vystaveni jen několik bloků od sebe, bylo podle Franca obtížné, aby někdo bral oba obry vážně.

Podvod odhalen

Dne 25. listopadu 1869 napsal uznávaný paleontolog Othniel C. Marsh zdrcující výtku na adresu cardiffského obra. „Je velmi nedávného původu a je to rozhodně humbuk,“ napsal. Jedním z hlavních znaků jeho falzifikace byla skutečnost, že sádrovec je rozpustný ve vodě. Podle Tribbla to znamenalo, že obr nemohl přežít déle než několik let v půdě Newellovy farmy, která měla několik podzemních toků.

Ačkoli se od počátku objevovali skeptici, Marshova slova zapůsobila. Tehdy, 2. února 1870, uveřejnil list Chicago Tribune odhalení obra, jehož součástí byla i zpověď kamenických dělníků. Mnozí považovali tato přiznání za hřebíček do rakve – cardiffský obr byl podvrh.

I přes tuto kontroverzi si Hull, Hannum a další noví majitelé, stejně jako Barnum, mohli ponechat své peníze a nadále vystavovat své obry. Pravda ve skutečnosti příliš neoslabila fascinaci veřejnosti tímto obrem. Ti jej nadále navštěvovali a podle Muzea hoaxů začala veřejnost cardiffskému obrovi říkat „Old Hoaxey“.

Nakonec však zájem opadl. V následujících letech byli „objeveni“ další falešní zkamenělí muži a koncem 19. století vedl přesycený trh a zvýšená skepse k nezájmu veřejnosti, uvádí Archaeology. V roce 1876 pomohl George Hull vytvořit další falešný zkamenělý muž nazvaný The Solid Muldoon, který byl opět vyvrácen.

Podle Archeologie strávil Cardiffský obr nějaký čas v Massachusetts, na Panamerické výstavě v Buffalu v roce 1901 – kde propadl – a v Iowě, než byl v roce 1948 prodán Farmářskému muzeu v Cooperstownu, kde leží nyní.

Význam

Tribble popsal význam cardiffského obra takto:

„Více než cokoli jiného se podvod s cardiffským obrem stal důležitým varovným příběhem pro vědu. Aféra s obrem přivedla do rozpaků řadu známých vědců, kteří se nechali unést iracionální bujností a spekulacemi. Tento podvod měl sloužit jako důležitá připomínka hodnoty vědecké metody. Cardiffský obr zároveň urychlil vznik archeologie jako profesionální disciplíny ve Spojených státech. Během několika desetiletí by amatérští lovci artefaktů a teoretici z křesel ustoupili uznávaným vědcům vyškoleným v archeologické metodologii. Tato metodologie, pečlivě praktikovaná a uplatňovaná, by Georgovi Hullovi v budoucnu značně ztížila život.“