Přijetí zemědělství
Přibližně od roku 7000 př. n. l. v Řecku bylo v Evropě postupně přijímáno zemědělské hospodaření, ačkoli oblastí dále na západě, jako je Británie, se to dotklo až po dvou tisíciletích a Skandinávie ještě později. Období od počátků zemědělství do rozšířeného používání bronzu kolem roku 2300 př. n. l. se nazývá neolit (nová doba kamenná).
Zemědělství se vyvinulo již dříve na Blízkém východě a vztah Evropy k této oblasti a mechanismus zavedení zemědělství byly vysvětlovány různě. Jedním extrémem je model přistěhovalecké kolonizace z Blízkého východu, kdy se zemědělská hranice s růstem populace a zakládáním nových osad posouvala dále na západ. Varianta tohoto modelu popírá rovnoměrnost takové „postupové vlny“ a zdůrazňuje možnost nepravidelnějšího pionýrského pohybu. Druhým extrémem je model osvojení zemědělství domorodými mezolitickými skupinami s minimální závislostí na jakýchkoli zavlečených lidech nebo zdrojích.
Ve prospěch vtíravého modelu hovoří povaha plodin, které tvořily základ raného zemědělství; hlavními obilovinami byly pšenice emmer, pšenice einkorn a ječmen spolu s dalšími rostlinami, jako je hrách a len. Všechny tyto plodiny byly domestikovány na Blízkém východě, kde se nacházely jejich divoké předky. Materiální kultura prvních zemědělců v Řecku a jihovýchodní Evropě také vykazuje velkou podobnost s kulturou Blízkého východu. Na druhou stranu zvířata důležitá pro rané zemědělství nejsou tak jednoznačně zavedená; divoké ovce a kozy mohly být k dispozici v jižní Evropě a skot byl pravděpodobně domestikován v jihovýchodní Evropě přinejmenším stejně brzy jako na Blízkém východě. Existoval také určitý evropský přínos; pes byl v Evropě domestikován v období mezolitu a důkazy naznačují, že kůň byl poprvé domestikován v západní stepi.
Proces osvojování zemědělství navíc nebyl ani rychlý, ani jednotný. Trvalo nejméně 4000 let, než zemědělství dosáhlo své severní hranice ve Skandinávii, a tam to byl úspěch rybolovu a pečetění, který umožnil zemědělství jako žádoucí doplněk hospodářství. Je pravděpodobné, že v mnoha oblastech západní Evropy byla domestikovaná zvířata využívána dříve než zemědělské rostliny. Lze také tvrdit, že k tomu významně přispěl mezolit, zejména na severu a západě země. Nejenže se některé oblasti vedle zemědělství nadále spoléhaly na lov a sběr, ale existovala také kontinuita umístění osídlení a využívání zdrojů, zejména kamene na výrobu nástrojů. Navzdory zániku malých čepelí používaných dříve k výrobě oštěpů a šípů a výskytu těžkých nástrojů k mýcení lesa existovala určitá kontinuita technologie nástrojů.
Přijetí zemědělství pravděpodobně nebylo jednoduchým nebo jednotným procesem v celé Evropě. V některých oblastech, zejména v Řecku, na Balkáně, v jižní Itálii, ve střední Evropě a na Ukrajině, mohla být důležitá skutečná kolonizace novými populacemi; jinde, zejména na západě a severu, je pravděpodobnější postupný proces adaptace domorodých komunit, i když všude by byl vzorec smíšený.
Důsledky přijetí zemědělství byly důležité pro celý pozdější vývoj. Trvalé osídlení, růst populace a využívání menších území přinesly nové vztahy mezi lidmi a životním prostředím. Mobilita dříve vyžadovala malé populace s nízkou hustotou a umožňovala pouze materiální předměty, které bylo možné přenášet, s malými investicemi do staveb; tato omezení byla odstraněna a vznikla příležitost pro mnoho nových řemesel a technologií.
Nejstarší doklady o zemědělství pocházejí z lokalit v Řecku, jako je Knossos a Argissa, krátce po roce 7000 př. n. l. V roce 7000 př. n. l. se objevily první doklady o zemědělství. V průběhu 7. tisíciletí bylo zemědělství rozšířeno v jihovýchodní Evropě. Materiální kultura této oblasti vykazuje velkou podobnost s kulturou Blízkého východu. Bylo zavedeno hrnčířství a vyráběla se řada vysoce zdobených nádob. Vznikala stálá sídliště malých domů z hliněných cihel; neustálým přestavováním těchto vesnic na stejném místě vznikaly velké sídlištní mohyly neboli tells. Hliněné figurky, většinou ženské, jsou běžným nálezem v mnoha domech a mohly zde být i zvláštní svatyně nebo chrámy. Přesnou víru nelze zjistit, ale naznačuje význam rituálů a náboženství v těchto společnostech. V 5. a 4. tisíciletí byla některá z těchto míst, například Sesklo a Dhimini v Řecku, bráněna. Od počátku 5. tisíciletí existují doklady o rozvoji metalurgie mědi a zlata, nezávisle na blízkovýchodních tradicích, a na Balkánském poloostrově byly nalezeny měděné doly. Kovové výrobky zahrnovaly osobní ozdoby i některé funkční předměty; pohřebiště ve Varně v Bulharsku obsahovalo mnoho zlatých předmětů, v některých hrobech byly velké kolekce. Kontrola rituálů, technologií a zemědělství, stejně jako potřeba obrany, naznačují rostoucí diferenciaci v rámci neolitické společnosti.
V centrálním a západním Středomoří jsou nejzřetelnější důkazy z jižní Itálie, kde se v 7. tisíciletí vytvořilo smíšené zemědělské hospodářství. Bylo rozpoznáno mnoho velkých vesnic, často obklopených ohradními příkopy. Jinde v regionu byly domestikované plodiny a zvířata přijímány do domorodých hospodářství pomaleji. Přijímaly se také nové technologie; vyráběla se keramika zdobená charakteristickými vtlačovanými vzory a ve 4. tisíciletí se ve Španělsku zpracovávala měď. Byly kolonizovány hlavní ostrovy ve Středozemním moři. Obecně lze říci, že se jednalo o malý regionální rozvoj. Jedním z takových regionálních vzorců byla Malta, kde byla od počátku 4. tisíciletí budována řada mohutných kamenných chrámů.
V pásu napříč střední a západní Evropou jsou nejstarší zemědělci od roku 5400 př. n. l. zastoupeni homogenním vzorcem osídlení a hmotné kultury, nazvaným kultura LBK (z Linienbandkeramik nebo Linearbandkeramik) podle typické keramiky zdobené lineárními pásy ornamentu. Stejné styly keramiky a dalšího materiálu se vyskytují v celém regionu a jejich sídliště vykazují pravidelnou preferenci snadno zpracovatelných a dobře odvodnitelných sprašových půd. Domy byly 20 až 23 stop (6 až 7 metrů) široké a až 150 stop dlouhé a pravděpodobně zahrnovaly i stáje pro zvířata; v některých oblastech byly seskupeny do velkých vesnic, jinde však existoval rozptýlený vzorec malých shluků domů. Jsou známa některá pohřebiště; je na nich patrná koncentrace objektů uložených u starších mužů. Kolem roku 4700 př. n. l. kulturní homogenita skončila a objevily se regionální vzorce osídlení a kultury, jak rostla populace a nové oblasti byly využívány pro zemědělství. Jedny z nejlepších informací pocházejí z vesnic na okrajích jezer ve Francii a Švýcarsku, kde se ve vlhkém prostředí dochoval organický materiál.
Zemědělství se rozšířilo také na severovýchod do stepí severně od Černého moře. Před rokem 6000 př. n. l. tam byla nalezena domestikovaná zvířata a keramika, ovšem ve společnostech, které se stále do značné míry spoléhaly na lov a rybolov. Kolem roku 4500 př. n. l. vznikl nový vzorec vesnic, jako například v Kukučeně a Tripolji, se smíšeným zemědělským hospodářstvím. Některé z těchto vesnic obsahovaly mnoho stovek domů v plánovaném uspořádání a byly stále častěji obklopeny mohutnými opevněními. Dál na východ přes stepi až k jižnímu Uralu se k původnímu lovecko-sběračskému hospodářství postupně přidávalo hrnčířství, domestikovaná zvířata a obiloviny a domestikoval se kůň. Do 2. tisíciletí se rozvinula nomádská pastevecká hospodářství.
Zemědělství se rozšířilo ze střední do severní Evropy až po dlouhé přestávce. Po jedno tisíciletí byli zemědělci a lovci-sběrači v kontaktu a docházelo k přejímání nebo výměně keramiky, ale domestikovaná zvířata a plodiny byly do severního Německa, Polska a jižní Skandinávie zavedeny až kolem roku 4200 př. n. l., zřejmě po poklesu dostupnosti mořských potravinových zdrojů. Zemědělství bylo rychle přijato jako hlavní zdroj obživy a ve Skandinávii se rozšířilo na maximum své klimatické životaschopnosti. V polovině 4. tisíciletí se začaly stavět velké společné hrobky, často megalitické (z velkých kamenů) konstrukce.
V západní Evropě došlo k podobnému zpoždění v rozšíření zemědělství. V západní Francii se k lovu a sběru přidala domestikovaná zvířata v hospodářství založeném převážně na chovu dobytka a také se ujalo hrnčířství. V Británii a Irsku může kácení lesů již v roce 4700 př. n. l. představovat počátky zemědělství, ale před rokem 4000 př. n. l. je jen málo dokladů o osídlení nebo památkách a místy přežívala lovecko-sběračská hospodářství. Výstavba velkých společných hrobek a obranných ohrad od roku 4000 př. n. l. může znamenat růst zemědělské populace a počátek soupeření o zdroje. Některá ohrazení byla napadena a vypálena, což je jasný důkaz násilných válek. Hrobky z hlíny a dřeva nebo megalitické konstrukce obsahovaly společné pohřby a sloužily jako označení nároků na zemědělská území i jako ohniska uctívání předků. Některé z nich, jako například hrobky v Bretani a Irsku, obsahovaly složitě zdobené kameny.