Očekáváme, že manželé budou žít spolu, když si slíbili lásku „dokud nás smrt nerozdělí“. Přesto jsou vztahy na dálku na vzestupu. Sčítání lidu v roce 2017 v USA zjistilo, že od roku 2000 došlo k 44% nárůstu manželských párů žijících odděleně, čímž se jejich celkový počet zvýšil na téměř 4 miliony. Jak tedy tato manželství fungují, zejména vzhledem k tomu, že mnohá z nich zahrnují měsíce strávené v různých časových pásmech?“
„Nemám na výběr, do koho se zamiluju. Je to dokonalá osoba, jen se stalo, že žije tisíce kilometrů daleko,“ říká sedmadvacetiletý divadelní režisér Jordan Murphy o své newyorské manželce, tanečnici Mariel Latourneauové. Dvojice se seznámila v roce 2015 při práci na představení muzikálu Honk! na severu státu New York, a přestože oba měli jiné vztahy, zůstali po Murphyho návratu do Velké Británie v kontaktu. „Velmi rychle jsem se do ní zamiloval,“ říká Murphy. Během tří měsíců po návratu do Londýna se rozešel se svou partnerkou, odletěl s Latourneauovou strávit Vánoce a rozhodli se, že budou spolu.
Poté začalo nákladné couvání po týdnech strávených v New Yorku nebo Londýně a poté žádost o ruku a svatba v prosinci 2017. Pár v současné době žádá o vízum, které Latourneauovi umožní přestěhovat se do Londýna, protože čtyři roky odloučení si vybraly svou daň. „Nakonec si píšeme, když ten druhý spí,“ říká Murphyová, „takže je divné, že máme pořád zpoždění v reakční době. A pokud jsme oba na zkouškách, v podstatě spolu vůbec nemluvíme, což je opravdu těžké – máme neshody jen proto, že ten druhý není nablízku, aby to ventiloval.“ Přesto manželé našli způsoby, jak kreativně využít čas, který spolu mají, a létají na překvapivé návštěvy, jako byla Murphyho cesta do New Yorku v den prvního výročí svatby, nebo si posílají balíčky s přáními. „Když jsme spolu začali poprvé chodit, poslal jsem Mariel balíček klasických britských sladkostí, které se samozřejmě všechny roztekly, než se k ní dostaly,“ říká Murphy.
Proces udělování víz je zdlouhavý, vyžaduje záznamy z WhatsApp a fotografické důkazy, které prokazují jejich vztah, stejně jako finanční záznamy a důkaz o jejich navrhovaném manželském bydlišti, ale Murphy doufá, že během příštího roku budou úspěšní. „Nejtěžší je loučit se a nevědět, kdy se uvidíme příště,“ říká. „Doufám, že budeme konečně brzy spolu – Mariel je ten nejpodpůrnější člověk, jakého jsem kdy potkal, a bez ní by to nepřežilo.“
„Musíte si položit otázku, kdo má ze vztahu na dálku největší prospěch,“ říká párová terapeutka Elle Sidelová. „Jsou lidé, kterým více vyhovuje, když nemají příliš mnoho kontaktů, a ti mohou nakonec upřednostnit své potřeby před ostatními. Protože čas na komunikaci je omezený, když spolu nežijete, můžete se vyhýbat obtížným rozhovorům o tom, co vás trápí.“
Dvaatřicetiletá Roo Yeshpaul Johnsonová měla od počátku svého pětiletého manželství s vojenským inženýrem Tylerem jasno v tom, že její potřeby jsou stejně důležité jako jeho. „Ty se neustále nechává nasazovat na dva až tři měsíce a loni byl pryč sedm měsíců, což bylo nejdéle, co jsme kdy strávili odděleně,“ říká, „ale do důchodu mu zbývá už jen devět let a on ví, že až ten čas přijde, dám přednost své kariéře – budu na místě řidiče.“
Prozatím však může být nejnáročnější právě přechod od odloučení ke společnému času, zejména proto, že Johnsonová je v osmém měsíci těhotenství. „Když je dlouho pryč, můžete začít být rozpolcení, když spolu mluvíte,“ říká, „a může vám připadat, že si musíte zvykat na to, že jste s tím člověkem znovu, když se vrátí. Nejsem si jistá, jestli souhlasím s myšlenkou, že nepřítomnost dělá srdce silnějším. Ale až přijde dítě, všechno se to změní, bude tu větší struktura.“
Dalším problémem je samota. Johnsonová říká, že ostatní přátelství mohou být silnější, když je Tyler pryč, protože „když jsem sama, můžu se vrhnout na to, abych se každý večer scházela s lidmi, nechci se vrátit do prázdného domu“. Často se však také izoluje, protože „jediný člověk, se kterým chcete být, tam není“.
Samarpita Sharma, 38 let, redaktorka, podobně považuje izolaci za nejtěžší součást svého manželství, přestože její manžel Sankalp žije jen dvě hodiny jízdy od jejího domu v indickém Bhópálu. „Není tak daleko, ale velmi dlouho pracuje na rodinné farmě,“ říká. „Takže bývá pryč sedm až deset dní v kuse a pak se na dva dny vrátí. Večer, když všichni naši sousedé společně jedí, může být opravdu osamělý. Naše manželství tím trpí.“ Manželé si během dne vyměňují krátké zprávy – „říkáme si: ‚Miluji tě,‘ a to nám pomáhá cítit se spojeni“ – ale bude trvat „nejméně pět let“, než bude moci Sankalp trávit více času mimo farmu, a až dvacet let, než odejdou do důchodu a budou tam žít společně.“
Ne všechna manželství přežijí rozchod. Pětačtyřicetiletá Katie (není její pravé jméno) žila v manželství na dálku osm let, ale zjistila, že se jí vztah s manželkou stále více vzdaluje. „Připadalo mi, že vždycky upřednostňovala svou práci v Los Angeles před mnou tady v New Yorku,“ říká. „Zpočátku jsme spolu mluvili pořád, ale po několika letech jsme se čím víc času jsme spolu trávili, tím víc jsme se hádali.“ Podle Katie manželství na dálku funguje jen tehdy, když je v dohledu nějaký konec. „Pořád jsme mluvili o tom, že se oba přestěhujeme na jedno pobřeží, ale teď vidím, že to nebyla její priorita. Když se do takových vztahů pouštíte, musíte si být jisti, že jste na stejné vlně, jinak se rozpadnou.“
„Nedostatek hmatové blízkosti ve vztahu může v lidech vyvolat pocit, že nejsou milováni, zejména pokud si kontaktu velmi cení,“ říká psycholožka Becky Spelmanová. „Pokud lidé vidí konec dlouhé vzdálenosti, vytváří to velké uklidnění.“ Lisa McKayová, 43letá psycholožka z Los Angeles, a Michael Wolfe, 43letý humanitární pracovník z Papuy-Nové Guineje, udržovali své manželství na dálku více než deset let a nyní mají dvě děti. Manželé, které seznámil společný přítel na internetu, začali svůj vztah psaním dopisů – podle McKayových odhadů jich bylo za 90 000 slov – a zasnoubili se po pouhých 20 dnech strávených ve stejné zemi.
„Tyto dopisy nám umožnily prozkoumat zážitky z dětství, vášně dospělých, opravdu hluboké věci, o kterých se při osobním setkání nemluví,“ říká McKayová. „Postavilo to náš vztah na opravdu pevných základech, které od té doby dokázaly přetrvat i přes naše pracovní závazky v zahraničí. Když se ohlédnu zpět, jsem opravdu vděčný za to, co jsme se naučili.“ Poté, co právě strávila šest měsíců s Wolfem na Vanuatu, kde dokončovali projekt pomoci, je však pro ni čas odloučení těžší. „Bez dětí bychom dokázali vydržet na dálku déle, ale s nimi je těžké zůstat ve spojení a najít si čas a energii na rozhovor,“ říká McKay. Mít děti alespoň trochu zmírňuje nedostatek intimity v manželství na dálku. „Rodičovství malých dětí je tak vyčerpávající, že kvůli velké vzdálenosti v oblasti intimity nic neutrpělo. Dokážu si představit, že jsme stejně aktivní jako všichni ostatní rodiče. Prostě se přizpůsobujeme; nemáme to rádi a někdy je to opravdu na nic, ale musíme se s tím vyrovnat.“
Spelmanová se nakonec domnívá, že vztah na dálku může vzkvétat, pokud spolu obě strany pravidelně komunikují. „Lidé je zvládají lépe než kdykoli předtím díky sociálním médiím a novým technologiím,“ říká. Johnsonová s ní souhlasí: „Pokud si dokážete vzájemně vyhovět v komunikaci, můžete mít pocit, že váš partner ve skutečnosti není tisíce kilometrů daleko.“ A žertuje: „Bez FaceTime by můj vztah neexistoval.“
Pro tyto páry není ideální trávit tolik času odděleně – ale je to oběť, která stojí za to. „Je to klišé,“ říká Johnsonová, „ale pokud dokážete překonat dlouhou vzdálenost, dokážete překonat v podstatě cokoli dalšího, co vás ve vztahu potká.“
{{vlevo nahoře}}
{{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Relationships
- Marriage
- Family
- features
- Share on Facebook
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterest
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.