Poznámka redakce, 22. července 2013: Helen Thomasová, která více než 60 let informovala o Bílém domě, zemřela v sobotu ve věku 92 let. V roce 2003 jsme informovali o její houževnaté pověsti zpravodajky z Bílého domu.
Taxikář z Washingtonu D. C. ji nedokázal přesně zařadit, ale věděl, že cestující, drobná žena s krátkými tmavými vlasy, je někdo důležitý. Nakonec se taxikář otočil a rovnou se zeptal: „Nejste vy ta žena, kterou prezidenti tak rádi nenávidí?“
Helen Thomasová, která je ve svých 82 letech nesporným děkanem tiskového sboru Bílého domu, vypráví tuto historku sama na sebe. Po celá desetiletí pokládala úvodní otázku na každé prezidentské tiskové konferenci a poté ji uzavírala slovy: „Děkuji vám, pane prezidente.“ Jako korespondentka a šéfka kanceláře Bílého domu pro United Press International po většinu své šedesátileté kariéry byla Thomasová novinářským trnem v oku každému prezidentovi od Johna F. Kennedyho po George W. Bushe. „Sama se dostala pod kůži každému prezidentovi od JFK,“ říká Mike McCurry, tiskový tajemník v Clintonových letech. Jak jednou poznamenal Gerald Ford, Thomasová praktikuje „jemně vyváženou kombinaci žurnalistiky a akupunktury“. Jacqueline Kennedyová byla méně jemná: Thomasovou a její kolegyni z Associated Press označila za „harpyje“.
Ale historie umí uspořádat ironická vyvrácení. Neboť stejně jako Jackieiny smetanově bílé hedvábné šifonové inaugurační šaty se nyní nacházejí ve Smithsonově Národním muzeu americké historie, tak i tři Thomasovy tiskové průkazy z Bílého domu jsou vystaveny na výstavě „Americké prezidentství“. „Tisk omezuje prezidentskou moc,“ říká kurátor Harry Rubenstein. „A Helen Thomasová ztělesňuje tiskový sbor Bílého domu.“
Říká Bob Deans, jeden z Thomasové kolegů a korespondent Bílého domu pro Cox Newspapers: „Má velkou úctu k prezidentskému úřadu. Nenechává se však zastrašit osobou, která tento úřad dočasně obývá“. Thomasová vede tento epický nepřátelský vztah neochvějně, i když už nepracuje v kabině UPI v Bílém domě. Z této organizace odešla v roce 2000 poté, co deník změnil majitele. Dnes Thomasová, která stále zaujímá své tradiční místo v první řadě v brífinkové místnosti, píše o Bílém domě ve sloupku pro Hearstovy noviny. Bez ohledu na formální rozdělení míst je většina míst k mání. „Ale na Helenině místě nikdo nesedí,“ říká Martha Joynt Kumar, profesorka politologie na Towsonské univerzitě a odbornice na vztahy mezi tiskem a Bílým domem.
Thomasová se i nadále účastní každodenních brífinků, které se konají většinu dopoledne v Bílém domě, a také nadále odsuzuje nevyhnutelné bariéry mezi prezidentem a tiskem. Když v roce 2000 vystoupila v Národním tiskovém klubu, někdo se jí zeptal, kterému z tehdejších osmi prezidentů, o nichž informovala, umožnila největší přístup. „Žádný,“ odpověděla. „Všichni jsou obtížní. Jakmile se dostanou do Bílého domu, padne železná opona. Všechno je tajné. Barva stěn – i to by utajili.“
Ale za uplynulých 50 let Thomasová překonala spoustu jiných bariér: byla první ženou, která byla jmenována šéfkou kanceláře Bílého domu ve velkém zpravodajském servisu, první, která se stala prezidentkou Asociace korespondentů Bílého domu, a první ženou, která byla členkou Gridiron Clubu. A byla první ženou, která obdržela cenu National Press Club’s Fourth Estate Award. „Nikdy jsem netoužila být první,“ řekla jednou. „Jen být tam, kde jsem.“ Ale už jen to, že tam byla, nebyl pro ženu v tehdejších mužských řadách washingtonské žurnalistiky žádný velký úspěch. „Helen udělala pro roli žen v žurnalistice víc,“ říká Marlin Fitzwater, tiskový tajemník prezidentů Ronalda Reagana a George Bushe mladšího. „Prostě vždycky stála u dveří a říkala: ‚Mám právo tady být‘.“
Thomasová svým přístupem k práci – první přicházela, poslední odcházela, vysoká rychlost a houževnatost v každém mezidobí – nechala nejednoho mladšího kolegu v prachu a nejednoho tiskového tajemníka v úsměvu. („Každé ráno jsem přišel do Bílého domu a našel ji, jak sedí na mém kredenci a čeká,“ vzpomíná Fitzwater na legendární sledování Thomasové. „Museli jste být připraveni, protože ona tam byla vždycky.“ Stejně tak pro McCurryho, jehož pracovní den vždy začínal Thomasovým čiperným dotazem: „Co pro mě máte?“ McCurryho standardní odpověď: „Helen! Právě jsem přišel do práce. Jediné, co pro tebe mám, je bábovka a šálek kávy!“
Nakonec podle Thomase záleží na „nadšení, hlučnosti, energii a zvědavosti. Musíte se neustále ptát ‚Proč?'“
.