Je začátek roku 2020 a my se jako spousta hudebních fajnšmekrů stále ohlížíme za hudbou minulé dekády a jedním z alb z roku 2010, kterému se věnujeme, je polarizující druhé album Congratulations od MGMT z roku 2010 (kterému je letos také deset let). Zařadili jsme ho na 137. místo našeho seznamu nejlepších alb roku 2010 (kde jsme ho nazvali Pinkertonem roku 2010) a pravděpodobně bychom ho zařadili ještě výš, kdyby šlo o seznam nejpamátnějších alb desetiletí. Congratulations bylo album, které čekal jen málokdo, a zásadní album v kariéře MGMT, které nastartovalo cestu, po níž jdou dodnes. Bylo to album, na kterém MGMT jasně ukázali, kdo jsou (obrovští milovníci hudby s rozsáhlými znalostmi a eklektickým vkusem) a kdo nejsou (kapela, která se chystá znovu napsat písně jako „Time To Pretend“, „Kids“ a „Electric Feel“). Stále existují lidé, kteří by si přáli, aby byli těmi druhými, a kteří možná ani neposlouchali většinu hudby, kterou MGMT za posledních deset let vydali, ale MGMT zůstali věrní tomu, kým jsou, a vše vyložili na Congratulations. I když už byli směšně populární, Congratulations bylo pravděpodobně skutečným představením MGMT. V mnoha ohledech je to definitivní album MGMT a – podle mého skromného názoru – jejich nejlepší.

Jak už ví každý, kdo se jen trochu zajímá o „indie“ nebo „alternativní“ hudbu, „Time To Pretend“, „Kids“ a „Electric Feel“ – tři popové singly z debutového alba MGMT Oracular Spectacular z roku 2007 – udělaly z MGMT velmi, velmi populární kapelu. Díky těmto písním jsou stále jedním z největších úspěchů nezávislé hudby poslední doby a zplodili nespočet napodobitelů, jejichž vliv na MGMT se většinou zastaví u těchto tří písní (například Foster the People). A není divu, že už od počátku byli vydavatelé z Columbia Records většími zastánci těchto písní než samotní členové MGMT. Dvě z nich („Time To Pretend“ a „Kids“) byly nahrány na EP z roku 2005, kdy Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser z MGMT ještě studovali na vysoké škole a vystupovali pod názvem The Management, a než se k nim Columbia dostala, kapela – která se už tehdy nebrala příliš vážně – se rozpadla. „Byla to náhoda, že tyhle hloupé písničky, které jsme napsali na vysoké škole, se staly hity,“ řekl Goldwasser serveru Pitchfork. „Nikdy jsme neuvažovali o tom, že by se lidem mohly líbit.“

MGMT byli ironičtí a sarkastičtí, když v písni „Time To Pretend“ zpívali o tom, že jsou rockové hvězdy, ale skutečnou ironií je, že tato píseň z nich rockové hvězdy skutečně udělala. A jakmile dosáhli hvězdné slávy, rozhodli se, že budou ještě více „indie“ než předtím, než se stali populárními. Nic na Congratulations není „hloupé“ a nic z toho nemá za cíl potěšit Columbii nebo uspokojit fanoušky jejich tří největších hitů. (MGMT jsou od konce loňského roku bez smlouvy s Columbií a upřímně se divím, že to trvalo tak dlouho). S albem Congratulations nechali VanWyngarden a Goldwasser své chytrácké vysokoškolské časy za sebou a natočili velmi seriózní album plné implicitních i doslovných odkazů na psych-popové a post-punkové podivnosti, tedy na hudbu, kterou měli skutečně rádi. Samotný tracklist Congratulations je jako milostný dopis jejich vlivům ve stylu Hunky Dory, jedna skladba je pojmenovaná po zpěvákovi Television Personalities Danu Treacym a další po Brianu Enovi. Oracular Spectacular nahráli se spolupracovníkem Flaming Lips Davem Fridmannem, ale pro Congratulations si vybrali člověka s uchem pro ještě podivnější zvuky: Sonic Boom z kultovního space rocku Spaceman 3. Rok po vydání Congratulations vydali MGMT mix Late Night Tales, na kterém coverovali píseň Bauhaus a zařadili písně oblíbenců crate-diggerů, jako jsou post-rockoví předchůdci Disco Inferno, kultovní psych-folkoví hrdinové Mark Fry a Dave Bixby nebo kapela Grace Slicka z doby před Jefferson Airplane The Great Society, a řada post-punkových a jangle popových velikánů jako Felt, The Durutti Column, The Chills, The Wake a další (nemluvě o výše zmíněných vlivech Spacemen 3 a Television Personalities a o věcech, do kterých je třeba kopat méně, ale které jsou přesto úžasné, jako Suicide a The Velvet Underground).) Na podporu mixu Late Night Tales zazněla ve Fallonově pořadu píseň Pink Floyd z éry Syda Barretta. Nevím, jak moc cynický hudební snob musíte být, abyste nad tím vším valili oči, ale tohle byly pohyby, které by byly cool pro jakoukoli kapelu, natož pro populární, u velkého vydavatelství, na Billboardu, brzy v aréně. Podobně jako Nirvana na začátku 90. let se MGMT z ničeho nic ocitli na místě, kde byli slavnější než většina kapel, které je ovlivnily, a svou slávu využili k tomu, aby si posvítili na všechny umělce, které měli rádi, a doufejme, že při tom tyto umělce představili tisícům nových fanoušků.

Ale MGMT jsou víc než jen fanoušci skvělé hudby. Skvělou hudbu také opravdu umí napsat, což je na celém albu Congratulations nesmírně patrné. Není tu nic tak tupě popového jako „Kids“, ale některé písně z Congratulations jsou stejně chytlavé svým vlastním, podivnějším způsobem. Na albu je hned úvodní „It’s Working“ (která zní, jako kdyby jedna z těch post-punkových kapel z 80. let udělala zpaměti zrychlenou coververzi „Happiness Is A Warm Gun“ a pak ji nechala smíchat, no, Sonic Boom) a „Song for Dan Treacy“ (která má jeden z nejlepších spastických cirkus-punkových riffů na téhle straně Cardiacs). Textově se „Brian Eno“ dá shrnout jako „tohohle chlápka kurva uctíváme“, ale hudebně je to šlapavá, neklidná postpunková hymna, která vlastně nikoho konkrétního neuctívá. A závěrečná titulní skladba alba je houpavá, kocovinová akustická balada, která by se dala považovat za „radio-friendly“ pro jakoukoli rozhlasovou stanici hrající Bowieho, The Kinks a The Beatles.

I ty zjevně podivnější písně na Congratulations pohřbívají háčky pod mrakem nebo k nim budují. „Someone’s Missing“ začíná jako taková raga rocková balada, kterou byste si dokázali představit, jak s ní přichází mladý George Harrison, a jakmile vás zcela uchvátí, udeří vás katarzním powerpopovým refrénem. Další z balad, „I Found A Whistle“, přebírá zvuky výše zmíněných psych-folkových balad Marka Frye a Davea Bixbyho a aktualizuje je pro nové tisíciletí, aby nakonec vygradovala do barokního popového maximalismu, o který se nakonec pokusí každá indie kapela milující Pet Sounds. A pak je tu totální chaos hlavního singlu „Flash Delirium“ a rozverná ústřední skladba alba „Siberian Breaks“. Druhá jmenovaná je zdařile provedený dvanáctiminutový písňový cyklus typu Smile/Abbey Road a první se snaží o totéž v pouhých čtyřech hlasitějších a rychlejších minutách. Tyto písně dokázaly, že jednovětý, čtrnáctiminutový singl „Metanoia“ z roku 2008 nebyl jednorázovým experimentem MGMT po Oracular Spectacular, ale spíše katalyzátorem toho, co bude kapela dělat dál.

A skutečně, semínka pro Congratulations byla zaseta už na Oracular Spectacular. V porovnání se třemi velkými hity svého předchůdce (z nichž dva byly — opět — neseriózní písně napsané o půl dekády dříve) znělo album roztřeseně, ale od hlubších, psychedeličtějších kousků Oracular jako „Of Moons, Birds & Monsters“, „The Handshake“, „4th Dimensional Transition“, „Future Reflections“ a ztroskotané střední části „The Youth“ se příliš nelišilo. Je těžké se neptat, jestli se fanouškům MGMT, kteří byli z Congratulations zklamaní, opravdu líbila i většina Oracular Spectacular. Nebo, jak řekl Bradford Cox (jehož kapela Deerhunter vydala ve stejném roce jako Congratulations mnohem všeobecně uznávanější, podobně zaměřené album): „Všichni tohle album nenáviděli ještě předtím, než ho slyšeli, ale každý, koho tohle album nebavilo, prostě nemá rád popovou hudbu. Myslím, že to byl výmysl tisku, že to album bylo těžké. Není to ani žádná avantgarda nebo tak něco. Nechápu, co je kurva na tom, že se to nelíbí.“

Congratulations mělo své bezprostřední obhájce jako Bradford, ale obrovská část hudebních fanoušků spadala do jedné ze dvou skupin: Fanoušci MGMT, kteří by raději slyšeli další „Kids“ než uctívání Syda Barretta a Briana Ena, a lidé, kteří by pravděpodobně chtěli slyšet uctívání Syda Barretta a Briana Ena, ale MGMT už odepsali jako vlezlé pseudoindie. Abychom se vrátili k přirovnání, které jsme uvedli v našem seznamu na konci dekády, je to fenomén vůbec ne nepodobný Pinkertonu od Weezer. Stejně jako MGMT i Weezer zůstali alternativní hudbě něco dlužni, ale od dema se dostali až k albu u major labelu a zažili takový úspěch přes noc, že nad nimi tr00 indie typů obvykle ohrnovalo nos nebo je prostě nezajímalo. Když Weezer natočili své temnější, syrovější a podivnější následné album (které opravdu nebylo na hony vzdálené hlubším kouskům Blue Album), zklamalo lidi, kteří ho očekávali, a pravděpodobně se nedostalo k většině lidí, kteří by v něm viděli půvab. Čtenáři časopisu Rolling Stone ho neslavně zvolili nejhorším albem roku 1996 a nyní je všeobecně považováno za velmi vlivnou klasiku a často je považováno za nejlepší dílo Weezer.

Už teď začínáme pozorovat, že k podobnému přehodnocení dochází i v případě Congratulations, a tomuto přehodnocení napomohla skutečnost, že — na rozdíl od Weezer — se MGMT drží svého. Poté, co Pinkerton propadl, Weezer si dali pauzu, aby se o pět let později znovu objevili jako kapela, jejímž hlavním cílem se zdálo být obnovení Blue Album. MGMT se na stejnojmenném albu z roku 2013 dostali ještě hlouběji do králičí nory podivínské psychedelie a na albu Little Dark Age z roku 2018, které jako by upevnilo Congratulations – nikoli Oracular Spectacular – jako původ dnešních MGMT, ji zase trochu stáhli zpátky. Toto album je podle Metacritic celkově nejlépe hodnoceným albem MGMT a spousta jeho ocenění přišla v balení s pozitivním přehodnocením Congratulations. Předpokládám, že s desátým výročím Congratulations a očekávaným novým samostatným albem MGMT za rohem budou nová hodnocení jen přibývat. Čas ukáže, zda se skutečně stane vlivným kulturním kamenem, jako se jím stal Pinkerton, ale není to vyloučeno. Jak se znovu a znovu ukazuje – od Beatles přes Bowieho a Nirvanu až po Radiohead a Kanyeho a Beyoncé – je něco velmi přitažlivého na tom, když popoví umělci zkoumají obtížnější a dobrodružnější hudbu, a něco se dá říct i o trvalém zviditelnění, které tito populárnější umělci obtížnější hudbě poskytují, když se jí chopí. Podivínské psycho teď není v takové módě jako v minulosti, ale trendy jsou téměř vždy cyklické, a až se tyhle věci zase zacyklí, možná to bude proto, že MGMT’s Congratulations představili celé nové generaci vzrušení z potrhlého, žánrově odlišného popu.

.