„OK Boomer.“

Loni na podzim, když pětadvacetiletá Chlöe Swarbricková na zasedání novozélandského parlamentu věnovaném klimatickým změnám reagovala na posměšky ohledně svého věku těmito dvěma slovy, ovládla tato věta titulky novin. Do veřejného diskurzu vnesla mém, který už rok prosakuje internetem – pohrdavé kybernetické obracení očí generace Z (narozené v letech 1997-) vůči Baby Boomers (narozeným v letech 1946-1965). Polarizační efekt tohoto memu není ničím novým; mezigenerační střety vždy existovaly a vždy budou existovat. Ale „OK Boomer“ poukazuje na životaschopnost memů jako kulturní měny. Co nám mohou memy říci o generaci Z, nejvíce sociálně uvědomělé a digitálně propojené generaci?“

Ačkoli internetové memy poprvé vytvořili mileniálové (narození v letech 1981-1996), slovo mem pochází od evolučního biologa Richarda Dawkinse z roku 1976 a spojuje řecké slovo mimeme – v překladu „napodobovaná věc“ – a gen. Podle Dawkinsovy definice jsou memy kulturní myšlenky, které se šíří a opakují napříč společností. Přidejte internet a rozvíjející se smysl pro humor a máte internetový mem: komunikační nádobu, označení komediálního ducha doby a prostředek pro usměrňování vrozených úzkostí mladých lidí.

V průzkumu Pew Research Center z roku 2018 uvedlo 70 % amerických teenagerů, že deprese a úzkost jsou „velkým problémem“. A je snadné pochopit proč. Generace Z se pravděpodobně více než kterákoli jiná generace potýká s nejistou budoucností: klimatické změny, stagnace mezd, politická polarizace a masové střelby jsou jen škrábanci na povrchu. I když nerovnost v moci může hrát větší roli než věk, boomers začali pro generaci Z představovat všechno špatné v systému. A internetové memy s jejich charakteristickou výstředností – například text „Možná vypadám jako moucha, ale chci umřít“ nad obrázkem člověka, který dává palec nahoru – se staly metodou vyrovnávání se nové generace. Pro nezasvěcené je humor memů nihilistický a obskurní, ale smysl pro sebeuvědomění převáděný prostřednictvím memů má nápadnou podobnost s pojmem absurdity filozofa Alberta Camuse.

V roce 1942 Camus publikoval esej Mýtus o Sisyfovi, který se zabýval řeckým mýtem o muži, jemuž je souzeno navěky valit kámen do kopce, aby pokaždé spadl zpět dolů. Příběh vystihoval marnou existenci lidstva a existenciální trýzeň, kterou umožňuje; Sisyfos – kterého Camus přirovnával k celé společnosti – prochází stále stejným cyklem bez zřetelného cíle. Samotný akt života je absurdní, shledal Camus, pokud by život vůbec neměl smysl. Pokud by však Sisyfos tuto absurditu přijal, místo aby se utápěl v existenciálním strachu nebo podléhal iluzorním rozptýlením, mohl by být spokojený, možná dokonce šťastný. To je stejný pocit, který si osvojila generace Z: přijmout absurditu doby tím, že o ní vytvoří memy.

Z dnešních memů kape černá komedie s internetovou značkou. Jsou přikrášleny mluvou, která je vlastní internetem formované mládeži, takže starší generace fascinují a zároveň frustrují. Když memy generace Z poznamenávají „uf“ nebo „jééé“ k nevratnosti poškození životního prostředí na Zemi nebo vyjadřují touhu „jít do prázdna“, aby unikly drsné realitě naší doby, mohou být blazeované reakce k popukání. Obsahují však také neomalený a silný druh upřímnosti.

Možná dojemnost humoru memů spočívá v tom, že generace Z nemá jinou možnost než přijmout absurditu budoucnosti. Nebo se vypořádat s ekologickými důsledky generací před nimi. Ale nenesou toto břemeno s existenciální hrůzou. Používají nástroj, který znají nejlépe – technologie -, aby tuto zátěž odlehčili trochou lehkosti. Memy nesou dopředu hnutí definované humorem i vzdorem vůči minulým způsobům myšlení. Protože pokud se nedokážete zasmát tváří v tvář svému existenciálnímu strachu, co jiného vám zbývá?“

________
Nikdy si nenechte ujít příběh. Přihlaste se k odběru týdenního zpravodaje NUVO zde.

.