Druhá část Nového Zélandu není žádný ráj: Katherine Dolanová napsala pro časopis Stuff Nation pětidílný seriál o dospívání s nenávistí k Novému Zélandu.

NÁZOR: Maloměstský Nový Zéland je jednou z nejvíce misogynních kultur, jaké jsem kdy viděla – a to jsem žila v Saúdské Arábii.

Saúdské ženy možná žijí v permanentním domácím vězení, ale řeknu, že tato kultura si váží (pravda, velmi omezené definice) ženskosti.

Maloměstský Nový Zéland má mnohem jednodušší přístup: nemá rád dívky ani ženy, ani si jich neváží, tečka.

Přečtěte si seriál:
* První část: NZ není ráj, je brutální
* Část třetí: Ragby, rasismus a homofobie
* Čtenáři reagují na článek Katherine Dolanové o tom, jak vyrůstala a nenáviděla Nový Zéland
* Sexistický? My ne, říkají lidé žijící na novozélandském venkově

V mé komunitě se muži a ženy společensky nestýkali jinak než pod vlivem alkoholu. Bylo pochopitelné, že po pubertě dojde k sexuálnímu kontaktu, ale „randění“ bylo stejně kuriózní a cizí slovo jako „dvoření“ – dělo se to v knihách a filmech, ale ne ve skutečném životě.

Když mi bylo asi 11 let, začali moji sociálně zdatnější spolužáci mluvit o sobotních večerech. Tehdy se velká skupina teenagerů a mladých mužů scházela po ragbyovém zápase, popíjela tvrdý alkohol a provozovala nemotorný sex.

Pokud jsem věděl, šlo dívkám o to, aby se napily, dokud se nepozvrací a neomdlí. Pokud jsi měl super štěstí, musel jsi některému členovi první patnáctky poskytnout sexuální službu.

Samozřejmě čím opilejší dívka byla, tím byla poddajnější.

Odměnou pro dívku byla sexuální síla – téměř bezproblémový způsob, jak získat uznání populárních kluků. Jedna dívka, kterou jsem znal, si ve dvanácti letech vysloužila přezdívku „městské kolo“ kvůli tomu, kolik mužů s ní v místní hospodě souložilo, včetně pětatřicetiletého opilce, který byl ženatý a měl tři děti.

Nikoho ani nenapadlo muže, kteří ji zneužívali, nahlásit nebo se jí jinak snažit pomoci.

Jeden z prvních večírků, kterého jsem se zúčastnila, byl v podstatě orgií a nebyl tak erotický, jak by se mohlo zdát, zejména pro pozorovatele, jehož sexuální život se dosud omezoval na podtexty v Jane Eyrové.

Jedna moje kamarádka se přiznala, že se právě vyspala se svým zamilovaným, který vzápětí prohlásil: „To jsme neměli dělat.“

Vyskočil z okna a ujal se jiné dívky v polovičním bezvědomí, která sama nedávno souložila s jiným klukem (v naší romantické hantýrce se tomu říkalo „míchat kaši“).

Následující pondělí ve škole se celá tahle zhýralost zázračně vymazala jako noční můra noci svatojánské. Neexistovala žádná povinnost komunikovat nebo dokonce navázat oční kontakt s osobou či osobami, s nimiž jste byli „intimní“ (ironický eufemismus, protože těžko si představit něco méně intimního než opilecký sex).

Tento zákaz něhy a intimity se odehrál během jedné hodiny oběda, když mi bylo patnáct. Jeden můj spolužák se procházel ruku v ruce s dívkou po ragbyovém hřišti a usmíval se v pubertálním milostném oparu.

Velká skupina studentů, většinou chlapců, se seřadila podél zdi a ukazovala si na něj, smála se a posmívala se mu, že má asi erekci.

Pohled na láskyplné chování byl tak neobvyklý, že lidé cítili nutkání dělat si z něj zlomyslnou legraci. Vzbuzovalo to ve skupině úzkost a nenávist, protože to nebylo normální.

Stejně jako spousta dívek v mém věku jsem nechtěla, aby mým prvním sexuálním zážitkem bylo necitlivé obcování, ale ani jsem neměla dost odvahy iniciovat nějakou střízlivou dohodu. Zamilovala jsem se do jednoho kluka a měla jsem obvyklé představy o tom, jak mu anonymně nechávám růže u poštovní schránky nebo ho ošetřuji po strašlivé havárii autobusu (byli jsme jediní dva, kdo přežili – bohužel mi bylo celkem jedno, co se stane s ostatními cestujícími).

Jednoho dne se mě obviňujícím způsobem zeptal: „Líbím se ti?“

Podezřívavě jsem odpověděla rázným ne a tím to skončilo, nebo jsem si to alespoň myslela.

O něco později jsem hrála s kamarádkami u tabule nějakou slovní hru a uslyšela jsem za sebou hihňání kluků. Jeden kluk stál za mnou a předstíral, že mě sodomizuje, k nekonečnému pobavení davu deseti kluků. V tu chvíli jsem do něj přestala být zamilovaná.“

Začíná mi docházet, proč jsem tolikrát trávila polední přestávky v knihovně.

Zmiňuji se o tom všem proto, že v té době to nikomu nepřipadalo šokující, divné nebo dokonce špatné. Rodiče věděli, že na tyhle večírky chodíme, věděli, co se děje. Polovina z nás byla pravděpodobně počata za podobných okolností. Byla to – a pravděpodobně stále je – zcela běžná praxe a pro skupinu je těžké přijmout, že běžné nemusí být nutně skvělé.

Ve Zprávě OSN o postavení žen zveřejněné v roce 2011 byl Aotearoa Nový Zéland v míře sexuálního násilí hodnocen nejhůře ze všech zemí OECD.

Přesto my – naše média, naše policie, naše nitro – instinktivně sympatizujeme s násilníky, zejména pokud jsou to hráči ragby, protože rutinní sexuální násilí je nedílnou součástí ragbyové kultury.

Je tradicí Kiwi, že mladí muži mají sex s opilými nezletilými dívkami. Když se Roast Busters dostali na titulní stránky novin, stalo se tak proto, že o svém údajném zneužívání mluvili na internetu, což znamenalo, že se o tom dozvěděli i lidé mimo naši kulturu.

Ačkoli první stížnosti podaly v roce 2011 dívky ve věku 13 let, policejní vyšetřování se táhlo až do roku 2013, kdy se příběhu chopila mezinárodní média. Titulky jako „Novozélandský klub znásilněných teenagerů je nejhorší věc, o které se dnes dočtete“ od Jezebel nás přivedly do rozpaků.

Opravdu, opravdu nesnášíme, když se ztrapňujeme před cizinci.

V roce 2013 inspektor Bruce Scott prohlásil, že nebylo vzneseno žádné obvinění, protože žádná z dívek nebyla „dost odvážná“, aby se přihlásila (později vyšlo najevo, že jedna z nich skutečně dost odvážná byla, ale on na to zapomněl).

Policejní komisař Peter Marshall si v rozhovoru pro Radio New Zealand postěžoval: „Každý by si myslel, že jsme v této situaci ti špatní“. Policejní zpráva byla formulována tak, aby bylo jasné, že tento případ nemá být považován za kriminální záležitost, ale spíše za soukromý případ, v němž mají oběti i násilníci stejnou odpovědnost.

„Znepokojující byla převaha alkoholu v životě dotazovaných mladistvých, mužů i žen… bylo zřejmé, že je zapotřebí dalšího vzdělávání o negativních účincích alkoholu, stejně jako vzdělávání rodičů a opatrovníků o jejich odpovědnosti… Bylo také špatné pochopení toho, co představuje souhlas,“ uvedla policie.

Rozdíl mezi tímto policejním prohlášením, které se rovná mírnému napomenutí, a titulkem v Jezebel poukazuje na to, čemu říkáme rozdílná kulturní očekávání.

Dovolte mi extrapolaci:

Především je směšná představa, že novozélandská policie byla „šokována výskytem alkoholu v životě teenagerů“. Výrok je zjevně adresován celosvětovému, mediálnímu publiku s tím, že podobné věci jsou velmi neobvyklé a dotyční byli anomální hrstkou nevzdělaných krysáků.

Ve skutečnosti naprosto slušní mladí muži na Novém Zélandu souloží s opilými nezletilými dívkami každý víkend už celá desetiletí. „Souhlas“ je nejasná záležitost, když převládající, kulturně schvalované pojetí předehry spočívá v tom, že dívce lijete alkohol do krku, dokud neupadne do bezvědomí. Většina policistů – mužů i žen – pravděpodobně prošla sexuální iniciací za naprosto stejných okolností.

Není tedy těžké najít případy, kdy Novozélanďané na mocenských pozicích podporují údajné násilníky a odsuzují případné oběti.

Ať už Chiefs napadli striptérku tím, že ji osahávali a házeli po ní štěrk, nebo ne, našla se spousta lidí, kteří toto chování omlouvali.

Margaret Comerová – ze sponzora Chiefs, společnosti Gallagher Group – se vyjádřila takto: „Když se žena svlékne a prochází se ve skupině mužů, co máme dělat, když se jí jeden z nich pokusí dotknout?“, což stručně vystihuje názor ragbyové kultury.

Znovu a znovu takové komentáře a výmluvy autoritativních osobností pomáhají posilovat sklon naší kultury ignorovat zneužívání mladých žen, zejména v souvislosti s pozápasovými oslavami.

Slovy striptérky a spisovatelky Hadassah Graceové: „Mohli bychom přestat říkat ‚kluci budou kluci‘ a pak vztyčovat prsty nad ženami, které dělají naprosto legální práci, na kterou mají právo beze strachu z obtěžování a napadení“.

V širším společenském kontextu je důležité udržovat tvrdost a soudržnost v mužské skupině, což zahrnuje udržování přísného rozdělení mezi pohlavími. Můj manžel, Kaliforňan, si s překvapením všiml, že na novozélandských společenských setkáních nemají muži a ženy tendenci se mísit.

Poznamenal také, že to, co považoval za běžná přátelská gesta – úsměv nebo pochvalu pro kolegyni – se setkalo s podezřením. Když se jeho kolegyně konečně přesvědčily, že se je nesnaží znásilnit komplimenty, začaly být emotivní, což mu připadalo zvláštní, dokud mu jedna neřekla, že ji muž ještě nikdy nepochválil.

Asi nepřekvapí, že máme premiéra, kterému projde, když odmítne stížnosti ženy na to, jak se k ní choval – tím, že ji zatahal za culík – jako „přátelský“ žert.

Key se dostal na titulní stránky novin, když opakovaně zatahal servírku za culík, přestože byla požádána, aby toho nechala. Ta jeho chování přirovnala k šikaně na školním dvoře a cítila se bezmocná a ponížená.

Jako omluvu za tento incident jí nabídl dvě lahve svého osobně značeného pinot noir.

Vzpomínám si na jednu australskou dívku, která v posledním ročníku přestoupila na mou venkovskou střední školu, když jí bylo 16 let. Byla hezká, upravená a nestydatě ženská.

Jednou jsem ji ve školním autobuse slyšela říkat, že právě viděla květinu, která byla tak krásná, že si přála mít šaty přesně jako ona. Spadla mi (vnitřně) čelist. Tohle byl ten druh ultraholčičího sentimentu, který jsem od malička odsuzovala, ale všichni to hltali.

Kluci byli pro. Vlastně, protože to dělala s jistotou, se jí dokonce pokoušeli „dvořit“ a chodili s ní na rande tak, jak to dělali kluci ve filmech.

Cítila jsem se zároveň zrazená i inspirovaná. Zdálo se mi až nechutně jasné, že za její popularitu může její neokázalá ženskost, tedy právě ta vlastnost, která v nás byla tak pečlivě potlačována.“

Stuff Nation

• Twitter
• Whats App
• Reddit
• Email