Když bylo Raffaelovi Sanziovi da Urbino – známějšímu jako Raffael – pouhých 37 let, zemřel na náhlou nemoc, která se často uvádí jako syfilis. Nyní, u příležitosti 500. výročí úmrtí tohoto renesančního malíře, uvádí nová práce publikovaná v časopise Internal and Emergency Medicine alternativní vysvětlení jeho předčasného skonu.

Podle studie mohlo Raffaelovo tajnůstkářství ohledně jeho nočních vycházek vést lékaře k nesprávné diagnóze jeho onemocnění a předepsání nebezpečné léčby, která nakonec urychlila jeho smrt. O několik desetiletí později italský malíř Giorgio Vasari ve své obsáhlé kronice renesančního umění rozšířil pověsti o umělcově oplzlém sexuálním životě, což vedlo současníky i budoucí historiky k teorii, že Rafael podlehl pohlavně přenosné chorobě.

Ale zprávy o Rafaelově smrti ukazují na jiného viníka, uvádí Angela Giuffrida pro Guardian. Ačkoli Vasari napsal, že malíř trpěl intenzivní horečkou pouhý jeden den, podle jiných pozorovatelů nemoc trvala jeden nebo dva týdny.

„Netrpěl střevní chorobou,“ říká pro Guardian hlavní autor Michele Augusto Riva, odborník na dějiny medicíny z Univerzity Milán-Bicocca, „a proto jsme vyslovili hypotézu o zápalu plic.“

Na vrcholu své krátké kariéry byl Rafaelovým hlavním soupeřem Michelangelo. Oba dokončili významné zakázky pro papeže Julia II, přičemž mladší umělec vytvořil fresky pro pontifikovy soukromé pokoje a starší vymaloval strop Sixtinské kaple. Když Rafael na jaře 1520 onemocněl, poslal k němu Julius z obavy, aby nepřišel o tak cenného umělce, „nejlepší lékaře v Římě…“, říká Riva Ella Ideová z agentury France-Presse.

Podle Vasariho Rafael neprozradil své četné večerní eskapády s milenkou. Protože nevěděl, že se umělec vystavil chladnému nočnímu vzduchu, považovali jeho lékaři nemoc za vnitřní problém.

Před pěti sty lety se lékaři zabývali lidskými nemocemi z hlediska rovnováhy čtyř tekutin zvaných humory. Rafael, kterého skolila horečka, byl přehřátý – jistá známka nerovnováhy. Aby to napravili, rozhodli se lékaři uvolnit „přebytečné“ tekutiny svého pacienta.

Lékaři začali pouštět krev, „a to tak, že byl oslaben a cítil, jak klesá; neboť potřeboval spíše posilující prostředky“, jak uvádí Vasari.

Podle listu by lékaři nemuseli pouštět krev, kdyby si uvědomili, že Rafaelova nemoc má těžiště v plicích. V té době začali lékaři diskutovat o užitečnosti pouštění krve, zejména při léčbě nemocí, které jsou dnes uznávány jako nakažlivé.

Jeden zdroj podrobně popsaný badateli napsal, že Rafaelova nemoc trvala 15 dní, zatímco jiný odhadoval její trvání na osm dní. Důležité je, že umělec měl dostatek času na to, aby si dal do pořádku své záležitosti, nadiktoval závěť, v níž zajistil finanční prostředky na péči o svou milenku, a svěřil obsah svého ateliéru svým nejlepším asistentům.

Přestože Rafael zemřel v tak mladém věku, zanechal po sobě hromadu uměleckých děl, z nichž se budou moci těšit budoucí generace. V letošním roce pořádá mnoho institucí speciální výstavy malířova díla na počest 500. výročí jeho úmrtí. V červnu byla v Římě znovu otevřena velkolepá výstava, která byla dočasně uzavřena kvůli pandemii COVID-19. Jak uvádí Cristina Ruiz pro Art Newspaper, návštěvníci jsou roztříděni do skupin po šesti a galeriemi je provází stráž.

Další vzpomínková akce se soustředí na Rafaelův hrob v římském Pantheonu. Každý den v tomto roce položí Italové na hrob starého mistra červenou růži s nápisem: „Zde leží Rafael, jímž se sama příroda bála být překonána, dokud žil, a když zemřel, bála se, že sama zemře.“

.