Total War je série, jejíž hry mohou divoce kolísat mezi „klasikou všech dob“ a „ach ne“. Vývojáři z Creative Assembly proto před několika lety přišli s velmi dobrým nápadem: mezi velkými vydáními budou pracovat na menších, experimentálnějších hrách, kde budou moci testovat nové nápady a funkce, než je nasadí do větší, hlavní série.

První díl se jmenoval Thrones of Britannia a stál za prd! Byla to, jak jsem ji tehdy popsal, „naprostá slátanina“, která postrádala mnoho z toho, co dělá větší Total War tak zábavnou, a přinášela spoustu podivných, nových mechanik, které mi někdy vůbec neseděly.

Nakonec se však ukázalo, že oběti Thrones za něco stály, protože nové mechaniky, které fungovaly (jako například shromažďování armády), se dostaly do další pořádné Total War hry, Three Kingdoms, a pomohly ji udělat vynikající.

Nyní, o pár let později, tu máme druhý z těchto testbedů, A Total War Saga: Troy. Základní myšlenka je stejná: vydat menší, lehčí Total War, který má rychlejší vývojový obrat (a unikátní cenovou strategii v tom, že byl na 24 hodin zdarma na Epic Games Store, čehož využilo 7,5 milionu lidí).

Tentokrát se ale zřejmě změnily jiné části briefu. Zdá se, že namísto toho, aby se tvůrci z Creative Assembly pouštěli do experimentálních nápadů jako v případě Thrones of Britannia, reagovali na nedostatky této hry a hráli zde mnohem bezpečněji.

Nejsem si jistý, jestli se mi toto rozhodnutí líbí. Když se ohlédnu zpět, jakkoli jsem byl na Tróju přísný, její házení špaget na zeď mělo alespoň dlouhodobý smysl a o rok později nám nakonec pomohlo přinést jednu z nejlepších Total War her všech dob. Trója oproti tomu působí jen jako další Total War.

Ne že by na tom bylo něco špatného! Total War je jedna z mých nejoblíbenějších sérií a s Trojou jsem si to užil. Ale také jsem zjistil, že jakmile jsem s ní skončil pro profesionální účely, už jsem se k ní nikdy nevrátil a nehrál ji pro zábavu, protože tam nebylo nic, co by mě nutilo vybrat si ji místo hry Warhammer nebo Tři království.

Troja, zasazená do období trojské války, rozděluje svým mytologickým prostředím. Zatímco série už dlouho vybočuje z řady, pokud jde o historickou přesnost – od fantasy zasazení Warhammeru po smyšlené příklony Tří království – zde se Troja nemůže rozhodnout, zda chce být hrou z doby bronzové, nebo hrou o příběhu, který zahrnuje bohy a příšery.

Na strategické úrovni bohové existují a vy si můžete získat jejich přízeň a požehnání, která vám poskytují výhody v boji. Ale na bitevním poli sice existují jednotky hrdinů jako „Minotauři“, ale ve skutečnosti to nejsou monstra, jen frajer v kostýmu, jako by legendy nevyrostly z mýtů, ale z přehnaného převyprávění příběhů nějakých velkých chlupatých chlapů.

Trója je docela jednoduchá, pokud jste v posledních deseti letech (nebo vlastně ve většině dílů vůbec) hráli nějakou hru ze série Total War. Hra je rozdělena mezi strategickou mapu nad světem a taktické bitvy a vaším úkolem je budovat vylepšení v regionech a zajišťovat zdroje v prvním případě, zatímco v druhém případě přímo velíte svým armádám v obrovských bojích v reálném čase.

Možná je to až příliš přímočaré. Kromě získávání přízně bohů a dalšího neotřelého pokusu o vytvoření uspokojivého konce hry (který zde funguje docela dobře) je tak většina momentálního hraní jen standardní Total War záležitostí, jen bez větší hloubky a koření, které dostanete ve větším, standardním vydání.

Naopak v jiných oblastech toho máme až příliš mnoho na práci. Agentské jednotky, které byly od počátku série kolosální osinou v zadku, se nějakým způsobem vrátily poté, co je Three Kingdoms moudře odstranili, zatímco na mapě kampaně jste neustále vyrušováni nepřetržitou řadou vyskakovacích událostí a únavným diplomatickým účetnictvím, přičemž obojí bylo v posledních několika vydáních také zjednodušeno.

To byly staré špatné kecy, bez kterých bylo Total War lepší. Nemuselo se to sem vracet, když byl prostor vyzkoušet nějaké šílené nové věci!“

Troja se pak musí opírat o svou trojskost, která kromě několika zajímavých věcí s postavami při výběru frakce moc neposkytuje, dokud se nepřiblížíte ke konci hry. Opravdu mě zde mrzel nedostatek rozmanitosti jednotek – a dokonce i frakcí (i když se to dalo čekat) a rušná práce spolu se spoustou obléhání dělá z počátečních fází hry opravdovou dřinu. Díky tomu je obtížné propracovat se k zajímavějšímu konci hry, který zahrnuje shromáždění sil a překročení moře, abyste se zmocnili druhé strany mapy.

Aspoň že mapa je nádherná, což je důležitější, než by se mohlo zdát. Ve hře Total War neděláte nic častěji, než že jen zíráte na mapu, a ošklivá a/nebo nudná může celou hru pořádně shodit (viz: Řím 2). Naštěstí ta trojská je nádherná, snoubí se v ní svěží modré moře Středozemního moře se skyboxem navrženým tak, aby napodoboval charakteristický styl červených figurek starověkého Řecka, takže byla radost při hraní míchat svými silami.

Na Troji není nic špatného stejně jako na Trůnech. Je to naprosto schopný, i když plytčí Total War zážitek, který by byl jako doma, kdyby vyšel společně s Shogunem 2 nebo Římem 2. Vypadá úžasně, poskytuje poněkud svěží prostředí pro sérii (nikdy předtím se nevrátila tak daleko v čase) a pokud jediné, co chcete hrát, je další Total War, odlišnosti nebo jedinečnost vem čert, pak je to rozhodně další Total War. Jen to není o moc víc.

.