„Normalizační zkreslení proudí do mozku bez ohledu na rozsah problému,“ napsal novinář David McRaney. „Projeví se bez ohledu na to, zda máte k dispozici několik dní a dostatek varování, nebo jste zaslepeni a mezi životem a smrtí vás dělí pouhé vteřiny.“ Může se projevit u takových jevů, jako jsou autonehody. K autonehodám dochází velmi často, ale průměrný jedinec je zažívá jen zřídka, pokud vůbec. Projevuje se také v souvislosti s událostmi ve světových dějinách. Podle studie sociologa Thomase Drabeka z roku 2001, když jsou lidé v očekávání katastrofy vyzváni k odchodu, většina z nich si ověří čtyři nebo více zdrojů informací, než se rozhodne, co udělat. Tento proces ověřování, známý jako milling, je při katastrofách běžný.
Pokud jde o události ve světových dějinách, předsudek normálnosti vysvětluje, proč při výbuchu sopky Vesuv obyvatelé Pompejí celé hodiny přihlíželi, aniž by se evakuovali. Vysvětluje, proč tisíce lidí odmítly opustit New Orleans, když se blížil hurikán Katrina, a proč nejméně 70 % lidí, kteří přežili 11. září, před odchodem mluvilo s ostatními. Úředníci společnosti White Star Line se nedostatečně připravili na evakuaci cestujících na Titaniku a lidé odmítali příkazy k evakuaci, protože podcenili pravděpodobnost nejhoršího scénáře a minimalizovali jeho možný dopad. Podobně byli odborníci spojení s jadernou elektrárnou Fukušima pevně přesvědčeni, že k roztavení několika reaktorů nemůže nikdy dojít.
Na webových stránkách pro policisty bylo uvedeno, že příslušníci této profese „všichni viděli videa policistů, kteří byli zraněni nebo zabiti při řešení nejasné situace, jako například to staré s otcem s malou dcerou při dopravní zastávce“. Na zmíněném videu „policista přehlédne několik signálů o hrozbě…, protože útočník láskyplně mluví o své dceři a vtipkuje o tom, jak je jeho minivan nacpaný. Zdá se, že policista reaguje pouze na pozitivní interakce, zatímco negativní signály zřejmě ignoruje. Skoro to vypadá, jako by si policista říkal: „No, mě ještě nikdy nikdo brutálně nenapadl, takže teď se to určitě nestane“. Na konci videa nikoho nepřekvapí, když je policista násilně napaden a není schopen účinné obrany.“ Toto profesionální selhání, poznamenává webová stránka, je důsledkem zkreslení normality.
Zkreslení normality, napsal David McRaney, „je často zohledňováno v předpovědích úmrtnosti ve všech případech, od potopení lodi po evakuaci stadionu“. Dodává, že ve filmech o katastrofách „je to všechno špatně. Když jste vy a ostatní varováni před nebezpečím, neevakuujete se okamžitě a přitom křičíte a máváte rukama.“ McRaney poznamenává, že v knize Big Weather (Velké počasí) pronásledovatel tornád Mark Svenvold hovoří o tom, „jak nakažlivá může být předpojatost vůči normálnosti. Vzpomíná, jak se ho lidé často snažili přesvědčit, aby se při útěku před hrozící zkázou uklidnil. I když bylo vydáno varování před tornády, lidé předpokládali, že je to problém někoho jiného. Kolegové, kteří drželi kůl, se ho podle jeho slov snažili zahanbit, aby popíral a oni mohli zůstat v klidu. Nechtěli, aby jim kazil jejich pokusy cítit se normálně.“
Lidé, kteří propagují konspirační teorie nebo apokalyptické scénáře budoucnosti, uváděli předsudek normálnosti jako hlavní důvod, proč se ostatní jejich výrokům vysmívají. Například zastánci přežití, kteří se obávají, že USA brzy upadnou do totality, uvádějí předsudek normálnosti jako důvod, proč většina Američanů jejich obavy nesdílí. Podobně fundamentalističtí křesťané používají předsudek normálnosti jako vysvětlení, proč se ostatní vysmívají jejich přesvědčení o „konci světa“. Na jedné fundamentalistické webové stránce se píše: „Kéž se nenecháme zaslepit ‚předsudkem normálnosti‘, ale raději žijeme s vědomím, že Pánův příchod je blízko.“
.