Večer 6. srpna 2019 jsem byla v ráži. Právě jsem dokončila rozhovor s Oprah Winfreyovou a Michaelem B. Jordanem kvůli své práci pro Entertainment Tonight, a když děláte rozhovor s Oprah, je to vždycky dobrý den. Jel jsem po Sunset Boulevardu ve svém novém luxusním kabrioletu se staženou střechou, když ze Sunset Gower Studios vyjelo auto a odřízlo mi cestu. Musela jsem dupnout na brzdy, abych do něj nenarazila.

Zvedla jsem hlavu a uviděla dva bílé muže, kteří mi ukazovali prst. Oba jsme mířili k semaforu a zastavili jsme současně. Oni byli v odbočovacím pruhu a já v pruhu vedle nich. Podíval jsem se na ně a pokrčil rameny jako: „Vážně?“. Pak stáhli okénko a začali křičet: „Jdi do prdele! Jdi do prdele!“ V tu chvíli jsem se otočil, ale oni na mě křičeli dál. Chlápek na sedadle spolujezdce otevřel dveře svého auta, vyklonil se a plivl mi na auto.

Křičel jsem: „Zbláznili jste se?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Pak spolujezdec stáhl okénko a řidič se k němu naklonil a začal znovu a znovu křičet slovo na „n“. I když jsem se v životě setkal s různými formami rasismu a bigotnosti, tento konkrétní incident mi dal pořádnou facku. Byl jsem v šoku.

Jejich výkřiky mi začaly znít v uších. Spolujezdec vystoupil z auta, naklonil se a plivl na mě. Začal se tvořit dav. Slyšel jsem, jak se mě lidé ptají, jestli jsem v pořádku. Když jedna žena vykřikla z okna svého SUV: „Jsi v pořádku?“, vytrhl jsem se z mlhy. Chlapi v autě se dali na útěk.

Moje jediná myšlenka byla, že musím zjistit poznávací značku, a tak jsem vyrazil za nimi a začal volat na tísňovou linku. Když jsem operátorovi sdělil informace, které jsem měl, řekl mi, abych je přestal pronásledovat, a tak jsem zastavil. Teprve tehdy mi došla velikost a závažnost toho, co se právě stalo. Obrovsky jsem se zhroutila na kraji silnice, plakala jsem a třásla se.

Té noci se mi chtělo všechno roztrhat. Neměla jsem žádné východisko. Byla mi způsobena křivda. Zaryla se mi do duše a sžírala mě. Skoro jsem si drhla kůži, protože jsem si připadala tak odporná a špinavá.“

Chci se podělit o svůj příběh, protože mnohokrát, když se takové rasistické incidenty stanou, se je lidé snaží vysvětlit, ať už vědomě, nebo nevědomě. Říkají: „Nevíme, co se stalo“, protože jsme neviděli video nebo záznam celé interakce.

Nebo se snaží očernit charakter černocha, jako by to, jak vypadal, odkud pocházel nebo co se stalo v jeho minulosti, mohlo vysvětlit, proč se to stalo. Je to forma gaslightingu, kterou lidé dělají, aby se cítili lépe a nechtěli čelit tvrdé pravdě. Ale takové věci se dějí každý den, bez ohledu na to, kdo jste. Nezáleží na tom, jaký je váš socioekonomický status nebo kde žijete. Stalo se mi to, když se mi dařilo v kariéře novináře v Los Angeles v Kalifornii, pravděpodobně jednom z nejliberálnějších a nejinkluzivnějších míst v Americe.

Ačkoli mě mnoho mých přátel vyzývalo, abych o této zkušenosti veřejně promluvil, rozhodl jsem se tehdy nechat losangeleskou policii dělat svou práci a zjistit, zda spravedlnost zvítězí. Operátoři tísňové linky mi řekli, že vzhledem k tomu, že muži z oblasti zmizeli, budu muset podat policejní hlášení. Zašel jsem na policejní stanici v Hollywoodu, abych tak učinil osobně, a zeptal jsem se, zda by tito muži mohli být obviněni z trestného činu z nenávisti. Policisté mi řekli, že vzhledem k tomu, že před incidentem došlo téměř k dopravní kolizi, to podle nich nepřipadá v úvahu. Jak mi vysvětlili, aby se jednalo o trestný čin z nenávisti, museli by ti muži v podstatě přijít ke mně na ulici a začít na mě křičet n-slovo. Protože mě však spolujezdec v autě napadl, mohla by proti němu policie vést trestní stíhání.

O několik měsíců později navštívil mou kancelář detektiv, který se zabýval mým případem, a požádal mě, abych vybral řidiče z řady mužů na fotografii (k identifikaci spolujezdce, který mě napadl, by byla nutná jeho účast). Na ten obličej nikdy nezapomenu – řidiče jsem poznal okamžitě. Bohužel se odmítl zúčastnit. Teď, když jsme uprostřed pandemie, téměř o rok později to nevypadá, že bych se prostřednictvím právního systému dočkala spravedlnosti.

Jsem vděčná, že mám stále hlas, abych mohla tento příběh vyprávět znovu a znovu, ale mé černé tělo bolí za ty, kteří ho nemají.

Ačkoli neschvaluji násilí ani rabování, naprosto chápu vztek, který stojí za nedávnými povstáními. Když už jste tolikrát nastavili tvář a máte pocit, že neustále dostáváte facky zprava i zleva, když už jste ten rozhovor o nápravě vztahů vedli znovu a znovu bezvýsledně, po nějaké době máte dost. Dostanete se do bodu, kdy vás to prostě zlomí.

Měl jsem mnoho rozhovorů o protestech za rasovou spravedlnost, které v naší zemi probíhají, a zjistil jsem, že tolik bílých lidí, kteří sledují všechny nedávné zprávy v televizi, má touhu to všechno vysvětlit. Zrovna nedávno mi jeden muž, který pracoval na mém domě, řekl něco ve smyslu: „Je to opravdu hrozné, že toho člověka zabili, ale podívejte se, jak vypalují všechny ty podniky.“ To je opravdu hrozné. Přál bych si, aby on i další lidé vyjadřující podobné pocity tuto větu prohodili: „Je to hrozné, co se v těch čtvrtích děje, ale to zabíjení černochů musí přestat“.

Chápu, že je pro lidi velmi nepříjemné smířit se s tím, že žijeme v rasistické společnosti, že jsme nepřekonali těch 401 let útlaku od doby, kdy byli černoši do této země přivezeni v otroctví, že nejsme v úplně jiném prostoru a čase. Ano, ušli jsme dlouhou cestu, ale naše životy jsou stále pravidelně znehodnocovány. Rasismus je stále živý. Je v naší zemi zakořeněný, systémový a institucionalizovaný. Generace lidí vytvářely nerovnosti a rozdíly v bohatství, s nimiž žijeme dodnes.

Ačkoli jsem se v zaměstnání nesetkala s rasismem, který by byl tak do očí bijící jako to, co se mi stalo loni, během své kariéry jsem čelila mikroagresi.

Na začátku své kariéry, když jsem pracovala jako reportérka v místním zpravodajství, jsem měla možnost zúčastnit se konkurzu do celostátní talk show. Takových šancí je pro ženy v tomto oboru málo a pro černošky jsou mizivé. Když jsem se však zeptala svých šéfů, zda mohu jít, řekli, že ne – přestože jiní zaměstnanci dostali povolení usilovat o podobné příležitosti.

Na jedné schůzce mi jeden z mých manažerů řekl: „Měla bys být vděčná za to, co máš.“ A já mu odpověděla: „Ne, ne. Vždycky jsem vděčný, ale také jsem si zasloužil všechno, co jsem dostal. Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si: Co se to tu děje? Ale samozřejmě jsem věděl, co se děje. Podobných životních zkušeností jsem už zažil spoustu. Po této interakci jsem se už necítil dobře, když jsem tam pracoval, a věděl jsem, že musím dál tlačit na pilu. Takže když nastal čas prodloužit smlouvu, odešel jsem.

Jako černoška na pracovišti, pokud se chcete o něčem bavit, jste často vnímána jako konfrontační – „diva“, „naštvaná černoška“ nebo „obtížná“. Jsem nesmlouvavý člověk a mám tendenci se k situacím stavět čelem. Ale stále znovu a znovu slýchám: „Ten a ten se s tebou bojí mluvit“. Bojí se mě? Vždyť měřím metr osmdesát a vážím 130 kilo! Čeho se bojíte vy?

Dnes svou práci v Entertainment Tonight miluji a pracuji s fantastickým týmem. Když jsem tam však začala pracovat pod jiným vedením, nebyl v kadeřnickém oddělení nikdo, kdo by uměl pracovat s etnickými vlasy.

Když jsem se snažila tuto situaci řešit, začalo se říkat: „Nischelle nechce, aby jí někdo dělal vlasy nebo se jí dotýkal vlasů – žádá něco speciálního.“ Takhle často probíhají mikroagrese: Přestože žádáte o něco, co považujete za velmi jednoduché – aby se s vámi zacházelo stejně -, je na vás pohlíženo jako na „obtížnou“ nebo „nehrající hru“.

Nechtěl jsem zvláštní zacházení. Chtěla jsem jen to, co už měly ostatní kolegyně – někoho, kdo umí pracovat s jejich vlasy a udělat je krásné, tak jak chceme všichni vypadat, když jdeme do televize. Naštěstí, když jsme dostali nový tým vedoucích pracovníků, považovali tento problém za důležitý a byl okamžitě napraven.

Mikroagrese, jako jsou tyto, se mohou zdát malé, ale nahromadí se v něco mnohem většího. Někdy jdu na konci dne domů a dlouze si povzdechnu, protože je to těžké. Jako barevná a žena jsem ve svém oboru nedostatečně zastoupená a v některých dnech je to boj o to, abych se cítila slyšet nebo vidět.

Nechci se vykreslovat jako ženská, která má něco za lubem, protože mám úžasnou kariéru a skvělou práci na místě, které miluju. Jsem hluboce vděčná za svou kariéru a život, který mi umožnila. Ale to neznamená, že se přestanu dožadovat stejného zacházení, stejného platu, stejného pohledu a stejného povýšení.

To není jen můj příběh. O tomhle lidé mluví, když říkají, že v naší společnosti existuje institucionalizovaný rasismus, bigotnost a předsudky. Tento problém existuje v celé korporátní Americe a tyto příběhy uslyšíte znovu a znovu. Mnohdy to ani není vědomé – je to prostě způsob, jakým se věci děly tak dlouho, než se objevil někdo jako já.

Ačkoli jsem jen jeden člověk a nemluvím za celou černošskou rasu, za sebe a lidi, které znám, mohu říci, že to, co chceme, jsou rovné podmínky se skutečnou inkluzí a rozmanitostí. To neznamená jednoho černocha ve vašem personálu, výkonné radě nebo týmu talentů. Znamená to, že jsme v tom všichni společně a naše podniky a organizace by měly odrážet společnost tím, že budou zahrnovat nejen černochy a lidi jiné barvy pleti, ale také LGBTQ lidi.

Jsem opravdu rád, že se tolik lidí staví a vystupuje proti rasismu, ale jak říkala moje babička: „Nemluv o tom. Buď o tom.“ Afroameričané jsou unavení z toho, že se o tom musí mluvit. Skončili jsme se studiem tohoto problému a sestavováním pracovních skupin, protože problém známe. Stačí jen realizovat změnu. I když existuje seznam věcí, které musí tato země udělat, aby se posunula ke skutečné inkluzi, změna začíná na místní úrovni. Využijte svého volebního práva a dosaďte do funkcí lidi, kteří prosazují vaše zájmy, a podívejte se na svůj vlastní život. Obklopte se lidmi, kteří nevypadají jako vy, neuctívají vás jako vy nebo nemilují jako vy.

Zatím chci, aby barevné ženy věděly, že pečovat o sebe fyzicky i psychicky je právě teď nezbytně nutné. Vaše zdraví a pohoda jsou tak důležité. Já například pravidelně cvičím jógu. Ta mě soustředí a napojení na dech mi pomáhá prodýchat spoustu toho zmatku.

Na našich bedrech je toho tolik a je to těžké, ale pokud moje generace může být katalyzátorem změn a skutečně začít odstraňovat tyto sociální neduhy v našem národě, ráda toto břemeno ponesu. Je čas.