Nicolaus Steno, dánsky Niels Steensen nebo Niels Stensen, (narozen 1. ledna 1638, Kodaň, Dánsko – zemřel 25. listopadu 1686, Schwerin ), geolog a anatom, jehož raná pozorování výrazně posunula vývoj geologie.

V roce 1660 odjel Steno do Amsterdamu studovat lidskou anatomii a během svého pobytu objevil příušní slinný vývod, nazývaný také Stensenův vývod. V roce 1665 odešel do Florencie, kde byl jmenován lékařem velkovévody Ferdinanda II.

Steno hodně cestoval po Itálii a v roce 1669 publikoval svá geologická pozorování ve spise De Solido Intra Solidum Naturaliter Contento Dissertationis Prodromus (Prodromus disertace Nicolause Stena o pevném tělese uzavřeném procesem přírody uvnitř pevného tělesa). V tomto díle, které je milníkem v geologické literatuře, položil základy vědy o krystalografii. Uvedl, že ačkoli se krystaly křemene fyzicky velmi liší, všechny mají stejné úhly mezi odpovídajícími stěnami. Kromě toho navrhl revoluční myšlenku, že zkameněliny jsou pozůstatky dávných živých organismů a že mnohé horniny jsou výsledkem sedimentace.

Steno si jako první uvědomil, že zemská kůra obsahuje chronologickou historii geologických událostí a že tuto historii lze rozluštit pečlivým studiem vrstev a zkamenělin. Odmítl myšlenku, že hory rostou jako stromy, a místo toho navrhl, že vznikají změnami zemské kůry. Steno, omezovaný náboženskou nesnášenlivostí a dogmaty, byl nucen umístit celou geologickou historii do rozmezí 6 000 let.

Když se Steno stal v roce 1667 katolíkem, opustil vědu ve prospěch náboženství. V roce 1675 přijal kněžské svěcení, v roce 1677 byl jmenován biskupem a byl jmenován apoštolským vikářem severního Německa a Skandinávie.

.