Nicolas Malebranche, (narozen 6. srpna 1638, Paříž, Francie – zemřel 13. října 1715, Paříž), francouzský římskokatolický kněz, teolog a významný filozof kartezianismu, filozofické školy vycházející z díla René Descarta. Jeho filozofie usilovala o syntézu kartezianismu s myšlením svatého Augustina a s neoplatonismem.
Malebranche, nejmladší dítě tajemníka krále Ludvíka XIII, trpěl celý život vadou páteře. Po studiu filozofie a teologie na Collège de la Marche a Sorbonně vstoupil do kongregace oratoriánů a v roce 1664 byl vysvěcen na kněze. Náhodou si přečetl Descartesův Traité de l’homme („Pojednání o člověku“) a cítil se nucen začít systematicky studovat matematiku, fyziku a Descartovy spisy.
Malebrancheovým hlavním dílem je De la recherche de la vérité, 3 díly (1674-75; Hledání pravdy). Kritika jeho teologie ze strany jiných ho vedla k tomu, aby své názory rozšířil v Traité de la nature et de la grâce (1680; Pojednání o přírodě a milosti). Jeho Entretiens sur la métaphysique et sur la religion (1688; Dialogy o metafyzice a náboženství), série 14 dialogů, je označována za nejlepší úvod do jeho systému. Mezi jeho další spisy patří výzkum povahy světla a barev a studie o infinitezimálním počtu a psychologii vidění. Jeho vědecké práce mu v roce 1699 vynesly zvolení do Académie des Sciences. Vlivné jsou také jeho Méditations chrétiennes (1683; „Křesťanské meditace“) a Traité de morale (1683; Pojednání o morálce).
Ústředním bodem Malebrancheovy metafyziky je jeho učení, že „všechny věci vidíme v Bohu“. Lidské poznání vnitřního i vnějšího světa není možné jinak než jako výsledek vztahu mezi člověkem a Bohem. Změny, ať už polohy fyzických objektů nebo myšlenek jednotlivce, nejsou přímo způsobeny, jak se všeobecně předpokládá, samotnými objekty nebo jednotlivci, ale Bohem. To, co se běžně nazývá „příčinami“, jsou pouze „příležitosti“, na které Bůh působí, aby vyvolal účinky. Tento názor, známý jako okazionalismus, který váhavě a nedůsledně uplatňoval Descartes, důkladněji rozvinul Malebranche. Karteziánský dualismus mezi tělem a myslí učinil Malebranche rovněž slučitelným s ortodoxním římským katolicismem. Nemožnost interakce mysli a těla je podle Malebranche pouze zvláštním případem nemožnosti interakce mezi stvořenými věcmi obecně.
V souvislosti se smyslovými vjemy Malebranche věřil, že smyslové zážitky mají pouze pragmatickou hodnotu a hodnotí člověka jako škodlivého nebo prospěšného pro jeho tělo. Jako pomůcky k dosažení poznání jsou klamné, protože nevydávají pravé svědectví o skutečné povaze vnímaných věcí. Pouze ideje jsou předmětem lidských myšlenkových procesů. Všechny tyto ideje jsou věčně obsaženy v jediné archetypální či modelové ideji podstaty hmoty zvané „inteligibilní extenze“. Boží mysl neboli rozum obsahuje ideje všech pravd, které mohou lidé objevit. K Božímu stvoření došlo po jeho kontemplaci stejných idejí, které jsou lidem známy jen částečně, ale Bohu jsou známy zcela. Na rozdíl od Descartovy představy, že lidé mohou přímo vnímat sami sebe, Malebranche prohlásil, že člověk může vědět, že je, ale ne to, co je. Obrátil také karteziánské diktum, že lidskou existenci lze poznat bez důkazu, zatímco Boží existence vyžaduje důkaz; Malebranche tvrdil, že vlastní přirozenost člověka je zcela nepoznatelná, zatímco Boží přirozenost je bezprostřední jistota, která nepotřebuje žádný důkaz.