Josephus uvádí čtyři hlavní sekty či školy judaismu: Farizeové, saduceové, esejci a zélóti. Nejstarší Ježíšovi následovníci se nazývali nazaréni a snad později ebionité a tvoří důležitou součást obrazu palestinských židovských skupin v době pozdního 2. chrámu.
Ebionitské/nazarénské hnutí tvořili převážně židovští/izraelští následovníci Jana Křtitele a později Ježíše, kteří byli soustředěni v Palestině a okolních regionech a vedeni „Jakubem Spravedlivým“ (nejstarším Ježíšovým bratrem) a vzkvétali v letech 30-80 př. n. l.Kr. horlili pro Tóru a nadále dodržovali všechny micvot (přikázání), jak je osvítil jejich rabín a učitel, ale do svého společenství přijímali nežidy na základě určité verze zákonů Noachida (Sk 15 a 21). Termín ebionité (z hebrejského ‚Evyonim) znamená „chudí“ a byl převzat z Ježíšova učení: „Blahoslavení chudí, neboť vaše je království Boží“ na základě Izajáše 66,2 a dalších příbuzných textů, které se obracejí ke zbytkové skupině věrných. Nazaretský pochází z hebrejského slova Netzer (převzato z Izajáše 11,1) a znamená „ratolest“ – Nazaretští tedy byli „ratolesti“ neboli následovníci toho, o němž věřili, že je ratolestí. Termín Nazaretský byl pravděpodobně tím, který byl pro tyto Ježíšovy následovníky použit jako první, jak dokládají Skutky 24,5, kde je Pavel nazýván „vůdcem sekty Nazaretských“. Zde vidíme, že toto slovo bylo použito podobně jako u Josefa, když psal o čtyřech sektách/školách judaismu: Farizeové, saduceové, esejci a zélóti. Termín nazaréni je tedy pravděpodobně nejlepším a nejširším označením tohoto hnutí, přičemž se používal i termín ebionité (chudí) a celá řada dalších termínů: Z knihy Skutků také víme, že sama skupina dávala přednost označení „Cesta“ (viz Sk 24,14.22 atd.). Termín „křesťan“, který byl pro toto hnutí poprvé použit v řecky mluvících oblastech, je vlastně pokusem o překlad termínu nazaretský a v podstatě znamená „mesianista“.
Esejci (pravděpodobně z ‚Ossim, což znamená „vykonavatelé Tóry“), kteří sepsali nebo shromáždili svitky od Mrtvého moře, byli průkopníky některých aspektů této „Cesty“ více než 150 let před Ježíšovým narozením. Byli to lidé z pouště (v Aravě, poblíž Mrtvého moře), kteří vycházeli z Izajáše 40:3), křtem (mikve pokání jako vstupní podmínka do jejich společenství), novou smlouvou, mesiášskou/apokalyptickou skupinou (očekávali tři vykupitelské postavy – Proroka jako Mojžíše a jeho dva Mesiáše), která se považovala za zbytkové jádro věrného Božího lidu – připravující Cestu pro návrat Slávy JHVH (Kavod), jak je uvedeno v Izajáši 40-66. I oni sami sebe označovali za Cestu, Chudé, Svaté, Novozákoníky, Děti světla atd. Snad nejčastějším označením pro ně bylo Jachad – bratrstvo nebo společenství, a sami sebe označovali jako bratra a sestru. Ostře vystupovali proti zkorumpovaným kněžím v Jeruzalémě, proti Herodovi, a dokonce i proti farizeům, které považovali za kompromisníky tohoto zřízení, aby získali moc a vliv helénistické/římské moci. Měli vlastní rozvinutou halachu (výklad Tóry), jejíž některé aspekty Ježíš přebírá (ideál nerozvádět se, nepoužívat přísahy atd.). Následovali toho, koho nazývali Pravým učitelem (Učitelem spravedlnosti), o němž se většina učenců domnívá, že žil v 1. století př. n. l. a že proti němu vystoupil a možná ho na popud farizeů zabil hasmonejský král/kněží. Zdá se, že Jan Křtitel vystupuje z tohoto kontextu a oživuje apokalyptický zápal hnutí v prvních desetiletích 1. století př. n. l.
Terminologie je tedy pružná; existuje celá řada sebeoznačení používaných Ježíšovým hnutím, z nichž většinu dříve používali Esejci. V tomto smyslu by se dalo Ježíšovo hnutí nazvat dále rozvinutým mesiášským „esenismem“, modifikovaným mocným, prorockým vlivem Ježíše jako Učitele.
Později, když se křesťanství ve 3. a 4. století rozvíjelo a postupně ztrácelo své židovské kořeny a dědictví a do značné míry zpřetrhalo své palestinské vazby, začali pohanští, římskokatoličtí církevní historici hovořit o ebionitech a nazarénech jako o dvou samostatných skupinách – a skutečně, koncem 2. století mohlo dojít k rozkolu mezi těmito převážně židovskými Ježíšovými následovníky. Rozdíl, který tito autoři činí (a nezapomeňte, že těmito lidmi všeobecně pohrdají a nazývají je „judaisty“), spočívá v tom, že ebionité odmítají Pavla a učení o Ježíšově panenském narození či „božství“, používají pouze hebrejské Matoušovo evangelium, a jsou tedy ve svém judaismu extrémnější. Nazarény popisují pozitivněji jako ty, kteří přijímají Pavla (s opatrností) a věří v některé aspekty Ježíšova božství (narození z panny atd.). Při čtení těchto zpráv církevních otců musíme mít na paměti, že jsou vůči této skupině (skupinám) silně zaujatí a tvrdí, že judaismus zcela nahradili novým náboženstvím křesťanstvím a svrhli Tóru jak pro pohany, tak pro Židy.
Myslím si, že dnes je nejlepší používat souhrnný termín ebionité/nazaréni ve snaze vystihnout celé toto nejranější hnutí, a bylo by užitečné oživit termín Jachad jako souhrnné označení pro společenství chasidů/svatých. Používám označení ebionité/nazaréni jako historické označení těch původních, převážně palestinských Ježíšových následovníků z 1. století, shromážděných kolem Jaakova (Jakuba) v Jeruzalémě, kteří horlili pro Tóru, ale považovali se za součást cesty Nové smlouvy, kterou zahájil jejich „Pravý učitel“ Ježíš. Jakub je klíčovou a opomíjenou postavou celého tohoto obrazu. Jako Ježíšův pokrevní bratr na něj přešla autorita a práva vedení. Když byl v roce 62 n. l. brutálně zavražděn veleknězem Ananem (viz Josefus, Starožitnosti 20,197 a dále), převzal vedení hnutí se sídlem v Jeruzalémě druhý Ježíšův bratr Simeon. Je zřejmé, že zde máme představu o dynastii pokrevní linie, a podle Tomášova evangelia, objeveného v roce 1946 v horním Egyptě, byla tato dynastická posloupnost ustanovena samotným Ježíšem, který svým stoupencům, kteří se ho ptají, kdo je povede, až odejde, říká „Ať jste kdekoli, máte jít k Jakubovi Spravedlivému, kvůli němuž vzniklo nebe i země“ (GT 12). A skutečně, když byl Simeon kolem roku 106 n. l. císařem Trajánem ukřižován, převzal vedení obce třetí Ježíšův bratr, Jidáš.
Co se týče „víry“ ebionitů, patří kriticky zhodnocené novozákonní dokumenty k našim nejlepším pramenům. Z jejich hebrejské evangelijní tradice se dochovaly fragmenty a citáty (viz A. F. J. Klijn, Jewish-Christian Gospel Tradition, E. J. Brill, 1992), stejně jako text „hebrejského Matouše“, který zachoval Ibn Šaprut a který nyní v kritickém vydání vydal George Howard (The Hebrew Gospel of Matthew, Mercer University Press, 1995). Na základě toho, co můžeme spolehlivě sestavit z jiných pramenů, můžeme říci, že ebionitské/nazarénské hnutí by se dalo rozlišit podle následujících názorů:
1) Ježíš jako prorok podobný Mojžíšovi nebo Pravý učitel (který však nesmí být zaměňován s Bohem Izraele JHVH), který pomaže své Mesiáše po své pravici a levici, až se po svém zavržení a smrti zjeví v moci. Tyto dvě postavy, davidovský Naší (kníže Jachad) a Kněz, s ním budou vládnout v Božím království.
2) Pohrdání konzumací masa a dokonce i chrámovou porážkou zvířat, dávajíce přednost ideálům předpotopní stravy a tomu, co považovali za původní ideál uctívání (viz Gn 9,1-5; Jer 7,21-22; Iz 11,9; 66,1-4). Obecný zájem o hledání Cesty se odrážel v předsinajském zjevení, zejména v době od Henocha po Noema. Například se vyhýbali rozvodu, i když technicky byl později Mojžíšem povolen.
3) Oddanost následování celé Tóry, platné pro Izrael i pro pohany, ale prostřednictvím „lehkého jha“ halachy jejich Učitele Ježíše, který zdůrazňoval ducha biblických proroků při obnově „pravé víry“, starobylé Cesty (Jer 6,16), z níž se podle jejich názoru z velké části vytratily etablované židovské skupiny z dob 2. chrámu.
4) Odmítnutí „lidských nauk a tradic“, které podle nich byly přidány k čisté Mojžíšově Tóře, včetně písařských úprav textů Písma (Jeremiáš 8,8).
Jak nejstarší skupina (skupiny) vnímala Pavla, není jasné. Podle některých zpráv byl tolerován nebo přijímán jako ten, kdo může jít k pohanům s verzí nazaretského poselství (Sk 15, 21). Jiní se zřejmě domnívali, že je odpadlíkem od Tóry a zakladatelem nového náboženství – křesťanství.
Další čtení viz H-J Schoeps, Jewish Christianity (Philadelphia: Fortress Press, 1969), pro studenty stále užitečné a docela čtivé.