Před rokem 1900Edit
Význam anglického termínu „natural history“ (zkomolenina latinského historia naturalis) se postupem času postupně zužoval, zatímco význam příbuzného termínu „nature“ se naopak rozšiřoval (viz též níže Historie).
V antice zahrnovala „přírodní historie“ v podstatě vše, co souviselo s přírodou nebo používalo materiály čerpané z přírody, například encyklopedie Plinia Staršího s tímto názvem, vydaná asi v letech 77 až 79 n. l., která zahrnuje astronomii, geografii, člověka a jeho techniku, lékařství a pověry, stejně jako zvířata a rostliny.
Středověcí evropští akademici považovali poznání za rozdělené na dvě hlavní části: humanitní vědy (především to, co je dnes známo jako klasika) a vědu, přičemž věda se studovala převážně prostřednictvím textů, nikoli pozorováním nebo experimentem. Studium přírody ožilo v renesanci a rychle se stalo třetím odvětvím akademického vědění, které se samo dělilo na deskriptivní přírodopis a přírodní filozofii, analytické studium přírody. V moderním pojetí přírodní filozofie zhruba odpovídala moderní fyzice a chemii, zatímco přírodopis zahrnoval biologické a geologické vědy. Obě tyto oblasti spolu úzce souvisely. V době rozkvětu gentlemanských vědců přispívalo mnoho lidí do obou oborů a rané příspěvky z obou oborů se běžně přednášely na setkáních odborných vědeckých společností, jako byla Královská společnost a Francouzská akademie věd – obě byly založeny v 17. století.
Přírodopis byl podporován praktickými motivy, jako byla Linného snaha zlepšit ekonomickou situaci Švédska. Podobně průmyslová revoluce podnítila rozvoj geologie, která měla pomoci nalézt užitečná ložiska nerostných surovin.
Od roku 1900Edit
Moderní definice přírodopisu pocházejí z různých oblastí a zdrojů a mnohé z moderních definic zdůrazňují určitý aspekt oboru, čímž vzniká množství definic, mezi nimiž je řada společných témat. Například, i když je přírodopis nejčastěji definován jako druh pozorování a předmět studia, může být také definován jako soubor znalostí a jako řemeslo nebo praxe, v níž je kladen větší důraz na pozorovatele než na pozorované.
Definice od biologů se často zaměřují na vědecké studium jednotlivých organismů v jejich prostředí, jak je vidět v této definici Marstona Batese: „Přírodopis je studium živočichů a rostlinných organismů. … Rád tedy o přírodovědě přemýšlím jako o studiu života na úrovni jednotlivce – co rostliny a živočichové dělají, jak reagují na sebe navzájem a na své prostředí, jak jsou organizováni do větších seskupení, jako jsou populace a společenstva“ a tato novější definice D. S. Wilcove a T. Eisnera: „Podrobné pozorování organismů – jejich původu, vývoje, chování a vztahů s jinými druhy.“
Toto zaměření na organismy v jejich prostředí opakují také H. W. Greene a J. B. Losos: „Přírodopis se zaměřuje na to, kde se organismy nacházejí a co dělají ve svém prostředí, včetně interakcí s jinými organismy. Zahrnuje změny vnitřních stavů, pokud se týkají toho, co organismy dělají.“
Některé definice jdou ještě dále a zaměřují se na přímé pozorování organismů v jejich prostředí, a to jak v minulosti, tak v současnosti, jako například tato definice G. A. Bartholomewa: „Student přírodopisu neboli přírodovědec studuje svět přímým pozorováním rostlin a živočichů. Protože organismy jsou funkčně neoddělitelné od prostředí, ve kterém žijí, a protože jejich struktura a funkce nemohou být adekvátně interpretovány bez znalosti části jejich evoluční historie, zahrnuje studium přírodopisu studium fosilií, stejně jako fyziografických a dalších aspektů fyzického prostředí.“
Společným znakem mnoha definic přírodopisu je zahrnutí deskriptivní složky, jak je patrné z nedávné definice H. W. Greena: „Deskriptivní ekologie a etologie“. Několik autorů se vyslovilo pro širší pojetí přírodopisu, včetně S. Hermana, který tento obor definuje jako „vědecké studium rostlin a živočichů v jejich přirozeném prostředí. Zabývá se úrovněmi organizace od jednotlivého organismu až po ekosystém a klade důraz na identifikaci, historii života, rozšíření, početnost a vzájemné vztahy.
Často a vhodně zahrnuje estetickou složku“ a T. Fleischner, který obor definuje ještě šířeji, jako „praxi záměrné, soustředěné pozornosti a vnímavosti vůči světu, který je víc než lidský, vedenou poctivostí a přesností“. Tyto definice výslovně zahrnují umění do oboru přírodopisu a jsou v souladu s širokou definicí nastíněnou B. Lopezem, který obor definuje jako „trpělivé dotazování krajiny“, přičemž odkazuje na přírodovědné znalosti Eskymáků (Inuitů).
Mírně odlišný rámec pro přírodní historii, zahrnující podobnou škálu témat, naznačuje také rozsah práce, který zahrnuje mnoho předních přírodovědných muzeí, jež často vedle botaniky a zoologie zahrnují prvky antropologie, geologie, paleontologie a astronomie nebo zahrnují jak kulturní, tak přírodní složky světa.
Pluralita definic tohoto oboru byla uznána za slabinu i přednost a řadu definic nedávno nabídli odborníci z praxe v nedávném sborníku názorů na přírodní historii.