Písničkářství Nahko Beara by se dalo popsat mnoha způsoby, ale jedním z nich je vyprávění příběhů ve snaze o sebepoznání a společné uzdravení.

Ať už jsou jeho skladby zestručněny a prezentovány na akustickou kytaru, nebo předneseny ve společnosti Medicine for the People – s lesními rohy, houslemi, celou kapelou -, jsou obvykle prodchnuty pocitem spirituality.

Stylisticky je v Nahkově psaní cítit neklid, citlivost získaná z jeho cest, kdy v sedmnácti letech opustil domov, přestěhoval se na Aljašku, pak na Havaj, na cestách četl Kerouaca a poslouchal Dylana, ale možná také z hledání identity.

Nahko se ve svých písních vyptává na své sebepojetí, zkoumá svůj původ jako šesté generace Apačů, narozený portorikánské/indiánské matce a filipínskému otci, adoptovaný bílou, křesťanskou rodinou a vychovaný v Oregonu. Opět se vše vrací k myšlence objevování, léčení, příběhů, které vyprávíme, a těch, které jsou nám vyprávěny.

Jednou z prvních věcí, které Nahko udělal, když se přestěhoval zpět do Oregonu, bylo vybudování potní chýše na svém pozemku. Poslední album Nahko and Medicine for the People, Take Your Power Back, čerpá z jeho zkušeností z potní chýše, z nalezení osvícení v horku a temnotě indiánského obřadu.

„Celé album je prošpikováno odkazy na obřady,“ říká Nahko. „V těch písních je spousta mytologie, spousta duchovních příběhů. nejlépe se dá popsat jako tradiční severoamerická indiánská praxe modlení. Je to metafora návratu do lůna matky přírody a obětování svých slz a potu.“

Celé album je prošpikováno odkazy na obřady. V těchto písních je spousta mytologie, spousta duchovních příběhů

Uvnitř se můžete modlit za cokoli, za co se chcete modlit, a modlitba se na album dostává v podobě písně Healing Song. Is What it Is (The Coyote Burial) pochází z jedné pochází z vize, zatímco Bend Like the Willow výslovně odkazuje na potní chýši, přičemž refrén pochází ze slov kmenového stařešiny.

„Je to super zábavná skladba, velmi afro-beatová,“ říká Nahko. „A jsou v ní takové ty afro-karibské kytarové licky. Je to jedna z těch, které rádi hrajeme.“

Ale před potní chýší, před Medicine for the People, před tím, než složil afro-beat, folk, pop a cokoli jiného do životabudiče, před Havají, Aljaškou, cestováním s akustikou a notýskem, tu byl klavír.

A právě tam začíná Nahkoův příběh…

Na kytaře si nezačal. Kde začala vaše hudební cesta?

„Začal jsem hrát na klavír, když mi bylo šest let, a bylo to docela pracné. Měla to být zábava, pak člověk chodil na hodiny a začalo to být jako školní práce. Rodiče si moc přáli, abych hrál klasickou hudbu. Opravdu jsem chtěl hrát všechny druhy hudby, ale prostě jsem musel začít s klasickou hudbou.“

„Když mi bylo 11 nebo 12 let, začalo to být docela vážné, hrát na klavír dvě, tři hodiny denně. Až ve čtrnácti letech mi jeden kamarád ze sousedství dal kytaru. Byla to jedna z jeho starých elektrických kytar, jazzová elektrická kytara s velkým f-hole. Už si nepamatuji značku, ale myslím, že to byla stará japonská kytara.

„A pak mi jiný kamarád dal malý Marshall mini-stack. K velkému zděšení mé mámy!“

Ze všech věcí, které jsem si přinesl domů…

„Musíte si uvědomit, že moje rodina byla dost konzervativní a my jsme nesměli poslouchat světskou hudbu; všechno bylo opravdu jemné. Dokonce i to, co jsem mohl hrát na klavír, měla být tradiční klasická hudba nebo něco jako církevní písně, a protože jsem se učil doma, tak jsem dělal všechno, co bylo v mých silách, abych se pokusil vymanit ze všeho, co mi bylo nařízeno!

Znal jsem e moll, protože je to dvouprstý, nejjednodušší akord, na který jsem přišel, a pamatuju si, že jsem hrál e moll jako blázen a říkal jsem si, že to zní tak skvěle!“

„Takže když se snažíte dítě udržet u klasické hudby, bude chtít hrát rock’n’roll. „

Existuje na této planetě jiný nástroj, jehož popularita by tolik vděčila nástupu puberty?“

„Hmm-hmm, přesně tak, být schopen najít tu jedinou věc, která je rebelská. Vzpomínám si, jak jsem poprvé seděl u mámy v předsíni se zapojeným mini stackem Marshall, zapnul jsem ho a dal tam 1/4“. Uměl jsem jeden akord.

„Znal jsem e moll, protože je to dvouprstý, nejjednodušší akord, na který jsem přišel, a pamatuju si, jak jsem hrál e moll jako blázen a říkal si, že to zní tak skvěle! Netrvalo dlouho a naučil jsem se čtyři akordy a vzpomínám si, že jsem se je učil u jednoho kamaráda.“

A bylo tedy otázkou, jak přizpůsobit kytaru cvičení na klavír?“

„Máma mi kytaru tolerovala. Neuměl jsem na ni hrát víc než na klavír. Samozřejmě jsem musel hrát na klavír dvě hodiny denně. Začal jsem prostě ve svém volném čase. Myslím, že se do toho Marshallova stacku dala zapojit sluchátka.“

„Je to zajímavé, protože jsem zrovna nedávno procházel svůj harddisk a našel jsem video, kde jsem s tou kytarou poprvé vystupoval na open micu. Bylo to v jednom malém venkovském městě. Zrovna jsem si udělal řidičák, nebo možná spíš povolení.

„Nesměl jsem tam jet, ale odvezl jsem sebe a svého kamaráda a zahrál jsem první písničku, kterou jsem napsal – a mám ji nahranou. Je to taková legrace.“

Vy jste se vydal na cesty už v raném věku. Jaký vliv to mělo na vaši hudbu?“

„Když jsem v sedmnácti letech ukončil střední školu, přestěhoval jsem se na Aljašku. Dostal jsem práci jako hudební režisér pro jedno divadlo s večeří – uprostřed ničeho na Aljašce dělali v letovisku divadelní představení pro turisty a potřebovali hráče na klavír.

V dětství jsem poslouchal hodně oldies‘ music a teprve teď jsem začal poslouchat mainstreamovou hudbu, protože u nás doma se to samozřejmě nesmělo

„To bylo poprvé, co jsem opustil domov. Nikdy jsem nebyl nikde mimo Oregon. Vzal jsem si s sebou akustickou kytaru, kterou jsem si koupil. Místo s herci z té divadelní skupiny jsem nakonec bydlel s údržbáři a lidmi, kteří pracovali na špatně placených místech – protože byli všichni v mém věku.

„Bylo mi osmnáct let a ostatní děti byli všichni sezónní dělníci, kteří přišli do těchto středisek. Vzpomínám si, že když jsem tam přišel první den, ty děti hrály na verandách na kytary. Přišel jsem tam a jeden z mých kamarádů – který je dodnes mým kamarádem, jedním z mých nejstarších přátel – hrál na verandě Simona &Garfunkela.

„Říkal jsem si: ‚Tu kapelu znám. Můj táta tu kapelu poslouchá.‘ Přišlo mi to super. Nakonec mě během několika následujících let seznámil se spoustou hudby, která opravdu katapultovala můj písničkářský styl. Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem spoustu oldies‘ music a teprve teď jsem začal poslouchat mainstream, protože u nás doma se to samozřejmě nesmělo.“

To muselo být něco jako světlo, které se ti rozsvítilo v hlavě.

„Když jsem prorazil do světa, potkal jsem muzikanty, kteří mě seznámili s kapelami jako Broken Social Scene, Arcade Fire, Wolf Parade, Bright Eyes…“

„Když jsem prorazil do světa, potkal jsem muzikanty, kteří mě seznámili s kapelami jako Broken Social Scene, Arcade Fire, Wolf Parade, Bright Eyes. Talking Heads. Tolik hudby, o které jsem předtím neslyšel – Sufjan Stevens! A to mě opravdu inspirovalo.

„To léto jsem na tu akustickou kytaru napsal spoustu písniček a v následujících letech jsem pokračoval v psaní hudby a ve dvaceti letech jsem skončil na Havaji a prostě jsem pokračoval ve své cestě. Je to příběh na dlouhé lokte, ale to je jen malý kousek. „

Obvykle jsme při těchto objevech naprosto neškolení, ale když jsi získal svůj hudební slovník díky klavírní průpravě, muselo to ten pocit inspirace opravdu umocnit.“

Jeden nový akord by všechno změnil. Jeden nový akord by znamenal nespočet nových přechodů v písních

„Ano, rozhodně. S tím naprosto souhlasím. Ta klasická hudba a ta teplota první školy v tom, o čem hudba je a jaké to je, jaké to je číst zrakem, jaké to je poslouchat uchem… Uměl jsem číst zrakem noty na klavír a uměl jsem je číst a slyšet, uměl jsem číst a slyšet klávesy not.

„Ale pořád si připadám jako amatérský kytarista. Nemohl jsem vydržet v jamu, pokud jsem neznal akordy. Sólovat jako takový neumím. Nicméně cesta s kytarou je nekonečná, stejně jako s klavírem a hudbou obecně. Pořád se učím něco nového. Tak jsem to vnímal i při hře na kytaru – jeden nový akord všechno změní. Jeden nový akord by znamenal nespočet nových přechodů ve skladbách.

„Vzpomínám si, jak jsem se naučil ladit kytaru D-A-D-F#-A-D, a tento styl jsem se naučil díky poslechu jedné kapely, která se jmenovala Tallest Man on Earth, a dlouho jsem ho hodně poslouchal. Ty melodie mi připadaly úžasné. A ty hlasy!

„Můj kamarád mě naučil čtyři akordy, které se hrají, když hraješ tohle ladění, a to všechno změnilo. Hned jsem napsal čtyři nebo pět písniček a pak naposledy, pro tohle album, které právě vychází, jsem si hrál se stejným laděním a myslel jsem si, že už jsem ho opotřeboval , a najednou přijde jiný rytmus na podobný nápad.“

Často stačí jen jiný rytmus, jiný přístup, a něco, co se vám kdysi zdálo ohrané, je zase svěží.“

„Hledání různých rytmů v rámci jednoduchého akordového postupu vám pomůže najít další prvek, jak může píseň vyznít. U poslední písně na albu, Skin in the Game, je to taková legrace, protože jsem si myslel, že jsem tenhle akordický postup už opotřeboval, a myslel jsem si, že jsem opotřeboval i tohle ladění, ale nezkusil jsem jiný rytmus.

„Pak bych mohl navrch přidat jinou melodii, ne? Ty dvě věci jdou ruku v ruce. Je to zajímavé, člověče. Kořeny toho, co tě v hudbě začíná, a jak tě to může posouvat a formovat do budoucna a nechávat dveře dokořán.“

Součástí kreativity je mít to vědomí, že zůstáváš otevřený novým nápadům.

Je obrovský rozdíl mezi tím být hudebníkem a být interpretem. A ne vždy se vám podaří jedno a to samé

„A to samé platí o tom, že jsem v mládí hrál divadlo. Nikdy jsem v divadle nehrál – byl jsem prostě ten kluk vzadu, co hraje na klavír, že jo – ale myslím, že to prostředí mi pomohlo vymanit se z introvertního člověka a postrčit mě na jeviště a donutit mě stát se extrovertním, aby se ve mně mohl osvobodit bavič.“

Pro mnohé z nás je představa jeviště příliš cizí a vystupování po nás vyžaduje, abychom prezentovali tu část sebe, která možná není přirozeně blízko povrchu.

„Ohromně. Je obrovský rozdíl mezi tím být hudebníkem a být performerem. A ne vždy se vám podaří jedno a totéž. Můžete se dívat na hudebníka, který hraje hudbu, ale když se díváte na hudebníka, který je performerem a v tomto smyslu bavičem, je to úplně jiný typ člověka.“

Musel jste se naučit vystupovat?“

„Rozhodně. Jo, musel jsem na to přijít, hodně a hodně cvičení, označování jevištních pohybů. Rád tančím, ale až donedávna jsem se odpoutal od vlastního těla, pohodlnější mi bylo tančit bez nástroje nebo s kytarou.

„Je třeba hodně přemýšlet, od hraní akordů až po zpěv písně. Jakmile znáte píseň tak dobře z hraní s kapelou nebo sami, znáte nástroj, se kterým vystupujete, natolik dobře, že se cítíte pohodlně, když máte zapnutou kytaru nebo sedíte u klavíru a zpíváte píseň, pak ji můžete předvést.

„Teď už to můžeš nechat být, je to prostě druhá přirozenost. Nemusíš o té písničce ani přemýšlet, protože víš, že ji zvládneš na jedničku. Teď už ji můžeš předvést. Teď můžeš to poselství zdůraznit řečí těla, způsobem, jakým to předáváš publiku.“

Myslím, že mě Aljaška opravdu uvrhla do toho tuláckého pocitu, kdy máš jen kytaru, notebook a batoh

Protože se snažíš zabydlet v jiném pocitu vlastního já, vystoupení trochu jako herectví

„Jo, a zůstat v tom autentickém rámci: „Nesnažím se na vás zapůsobit. Nesnažím se příliš. Chci vám jen vyprávět příběh prostřednictvím tohoto vystoupení a prostřednictvím této písně a prostřednictvím těchto nástrojů. Tohle je celý příběh a takhle to jde.“

Bylo to kvůli cestování, že jsi nejdřív tíhnul k akustice?“

„No jo. Co se týče klavíru, nemohl jsem si s sebou vzít nic, ale klavír si mě vždycky najde, což je k popukání. Byl jsem na cestách a venku se objevil náhodný klavír. Ale ta kytara… Myslím, že Aljaška mě opravdu uvrhla do toho tuláckého pocitu, kdy máš jen kytaru, notebook a batoh.“

Kromě harmoniky je jistě jen málo nástrojů přenosnějších než akustické..“

„Byla to nezbytná věc, bez které se nedalo žít, protože člověk mohl vždycky zaskočit něco napsat a vyjádřit se na cestách, a stala se mým nástrojem, jak si vydělat pár dolarů. Mohl jsem dělat busk. Mohl jsem vystupovat na otevřeném mikrofonu, a jakmile vyšel GarageBand, vrhl jsem se rovnou na nahrávání do počítače, vypalování cédéček a dál. To byla úplně nová úroveň sdílení toho, co děláte. S kytarou to bylo rozhodně jednodušší.“

Na co jsi tehdy hrál?“

„Myslím, že moje první akustická kytara byla Takamine, jedna z těch stodolarových, a já jsem do ní mlátil jako do hovna. Ale pak mi máma k Vánocům – moje máma je tak hodná – koupila Martina, kterého mám dodnes.

„Je trochu rozpadlá, ale člověče, ta věc už tu byla! Ten Martin dělal spoustu práce řadu let, než jsem ho poslal do důchodu, ale vydržel zkoušku časem. Teď jen tak blábolím o kytarách – je to v pořádku?“

Tady je to správné místo na blábolení o kytarách. Prosím, pokračuj… Co jsi použil na desce?“

Víte, jaké to je, když se kytara stane vaší součástí? Je to jako, dobře, můžu na ni zahrát cokoliv. To je moje dítě

“ Jo, jasně! Při akustických písních jsem hrál na Taylor. Od Martina jsem na několik let přešel ke Cole Clarkovi, protože mi firma dávala kytary a mně se opravdu líbily. Měl jsem dvě různé. Měl jsem jednu, která byla opravdu jasná, a jednu, která měla mnohem hlubší rezonanci v basech, a ty kytary jsem miloval.

„Ale jsou opravdu velké. Jsem malý chlapík, víš, a držet tu věc bylo, jako bych se natahoval a musel hrát na tu velkou akustickou kytaru, takže mi to prostě moc nesedělo.“

„Vždycky jsem chtěl vyzkoušet Taylor. Jiný můj kamarád muzikant na ně hrál už léta a ty, které měl, byly opravdu malé s výřezem a měly opravdu dokonalý, vyvážený zvuk. Snímač v něm a jeho akustika, když jsme ho nahrávali, zněly tak plně. Říkal jsem si: „Bože, musím jednu z nich zkusit.

„Tak jsem si jednu z nich pořídil a posledních pár let je to moje kytara na turné“. Je to cutaway, taky mahagonová vrchní deska – mám rád ty mahagonové vrchní desky – a prostě mi perfektně sedí. Víte, jaké to je, když se kytara stane vaší součástí? Je to jako, dobře, můžu na ni hrát cokoliv. To je moje dítě.“

A co elektrika?

„Elektrika, kterou jsem použil na albu, byla D’Angelico . D’Angelico je taková super firma, skvělí lidi, a tuhle kytaru mi dali, když jsem byl před pár lety v New Yorku.

„Předtím jsem měl Guild. Hrál jsem na Fendery a posledních pár let jsem experimentoval s různými kytarami, různými zesilovači, různými tóny, a protože hraju hlavně rytmiku s celou kapelou, chtěl jsem opravdu něco, co bude mít plné tělo, co se bude prořezávat.“

Nahko and Medicine for the People’s new album, Take Your Power Back, vyšlo u Side One Dummy / Medicine Tribe Records.

.