První cestaEdit
Dne 26. září 1794 nabídl Mungo Park své služby Africkému sdružení, které tehdy hledalo nástupce majora Daniela Houghtona, jenž byl v roce 1790 vyslán objevit tok řeky Niger a zemřel na Sahaře. S podporou sira Josepha Bankse byl Park vybrán.
Dne 22. května 1795 Park opustil Portsmouth v Anglii na brize Endeavour, lodi plující do Gambie za účelem obchodu se včelím voskem a slonovinou.
Dne 21. června 1795 dosáhl řeky Gambie a vystoupal po ní 200 mil (300 km) do britské obchodní stanice jménem Pisania. Dne 2. prosince se v doprovodu dvou místních průvodců vydal do neznámého vnitrozemí. Vybral si trasu přes horní část povodí Senegalu a přes polopouštní oblast Kaarta. Cesta byla plná obtíží a v Ludamaru byl na čtyři měsíce uvězněn maurským náčelníkem. Dne 1. července 1796 se mu podařilo uprchnout, sám a jen s koněm a kapesním kompasem, a 21. července dosáhl dlouho hledané řeky Niger v Ségou, což se mu podařilo jako prvnímu Evropanovi. Po proudu řeky se vydal 80 mil (130 km) do Silly, kde se musel vrátit, protože neměl prostředky na další cestu.
Na zpáteční cestě, kterou zahájil 29. července, se vydal jižněji než původně, držel se v blízkosti řeky Niger až do Bamaka a sledoval tak její tok v délce asi 300 mil (500 km). V Kamalii onemocněl a za svůj život vděčil laskavosti muže, v jehož domě žil sedm měsíců. Nakonec 10. června 1797 opět dorazil do Pisánie a 22. prosince se přes Antiguu vrátil do Skotska. Byl považován za mrtvého a jeho návrat domů se zprávou o průzkumu řeky Niger vyvolal velké nadšení veřejnosti. Zprávu o jeho cestě vypracoval pro Africkou asociaci Bryan Edwards a jeho vlastní podrobné vyprávění vyšlo v roce 1799 (Travels in the Interior of Africa).
Park byl přesvědčen, že:
Ať už je mezi černochem a Evropanem jakýkoli rozdíl ve stavbě nosu a barvě pleti, ve skutečných sympatiích a charakteristických citech naší společné povahy žádný není.
– Park 1799, s. 82
Park se při cestě po zemi Mandinků v Mali setkal se skupinou otroků:
Všichni byli velmi zvědaví, ale zpočátku si mě prohlíželi s hrůzou a opakovaně se ptali, zda jsou moji krajané kanibalové. Velmi je zajímalo, co se stalo s otroky poté, co překročili slanou vodu. Řekl jsem jim, že jsou zaměstnáni obděláváním půdy, ale nechtěli mi věřit; jeden z nich položil ruku na zem a velmi prostomyslně řekl: „Opravdu máte takovou půdu, jako je tahle, abyste na ni mohli stoupnout?“ Hluboce zakořeněná představa, že běloši kupují černochy proto, aby je sežrali nebo prodali jiným, aby je mohli sežrat později, přirozeně způsobuje, že otroci uvažují o cestě k pobřeží s velkou hrůzou, takže Slatees jsou nuceni je neustále držet v železech a velmi pečlivě je hlídat, aby jim zabránili v útěku.
– Park 1799, s. 319
Jeho kniha Cesty po vnitřních oblastech Afriky se stala bestsellerem, protože podrobně popisuje, co pozoroval, co přežil a s jakými lidmi se setkal. Jeho nezaujaté – ne-li vědecké nebo objektivní – popisy nastavily standard pro budoucí autory cestopisů a umožnily Evropanům nahlédnout do lidskosti a složitosti Afriky. Park jim představil obrovský kontinent, který Evropané dosud neprozkoumali. Jestliže Africká asociace byla „počátkem věku objevování Afriky“, pak Mungo Park byl jejím prvním úspěšným objevitelem, nastavil standard pro všechny, kteří následovali. Po jeho smrti začal růst zájem evropské veřejnosti a politiků o Afriku. Snad nejtrvalejším dopadem Parkových cest však byl vliv na evropské koloniální ambice v 19. století.
Mezi cestamiEdit
Usídlil se ve Foulshielsu a v srpnu 1799 se Park oženil s Allison, dcerou svého učednického mistra Thomase Andersona. Z projektu odjet do Nového Jižního Walesu v nějaké oficiální funkci sešlo a v říjnu 1801 se Park přestěhoval do Peebles, kde vykonával lékařskou praxi.
Druhá cestaEdit
Na podzim roku 1803 byl Mungo Park pozván vládou, aby vedl další výpravu k Nigeru. Park, kterého trápila tvrdost a jednotvárnost života v Peebles, nabídku přijal, ale výprava se opozdila. Část času čekání strávil zdokonalováním arabštiny; jeho učitel Sidi Ambak Bubi byl rodák z Mogadoru (dnešní Essaouira v Maroku), který svým chováním obyvatele Peeblesu bavil i znepokojoval.
V květnu 1804 se Park vrátil do Foulshielsu, kde se seznámil s Walterem Scottem, který tehdy žil nedaleko v Ashiesteilu a s nímž se brzy spřátelil. V září byl Park povolán do Londýna, aby odjel na novou výpravu; od Scotta odjížděl s nadějným příslovím na rtech: „Freits (znamení) následují ty, kdo k nim vzhlížejí.“
Park v té době přijal teorii, že Niger a Kongo tvoří jeden celek, a v memorandu sepsaném před odjezdem z Británie napsal: „Mé naděje, že se vrátím Konžskou cestou, nejsou úplně fantaskní.“
31. ledna 1805 vyplul z Portsmouthu do Gambie, protože dostal kapitánské pověření jako vedoucí vládní výpravy. Alexander Anderson, jeho švagr a zástupce velitele, obdržel hodnost poručíka. George Scott, jeho kolega Borderer, byl kreslířem a výpravu tvořilo čtyři nebo pět artikulářů. V Gorée (tehdy v britské okupaci) se k Parkovi připojil poručík Martyn, R.A., třicet pět vojínů a dva námořníci.
Výprava začala se zpožděním v období dešťů a k Nigeru dorazila až v polovině srpna, kdy zůstalo naživu jen jedenáct Evropanů; ostatní podlehli horečce nebo úplavici. Z Bamaka se cesta do Ségou uskutečnila na kánoích. Poté, co Park obdržel od místního vládce Mansonga Diarry povolení pokračovat, připravil se v Sansandingu, kousek pod Ségou, na cestu po dosud neznámé části řeky. S pomocí jednoho vojáka, který byl jako jediný schopen práce, přestavěl Park dvě kánoe na jeden slušný člun o délce 40 stop (12 m) a šířce 6 stop (2 m). Ten pokřtil na škuner H. M. Joliba (domorodé jméno pro řeku Niger) a 19. listopadu na něm s přeživšími členy své výpravy vyplul po proudu řeky.
Anderson zemřel 28. října v Sansandingu a Park v něm ztratil jediného člena výpravy – kromě Scotta, který již zemřel – „který byl skutečně užitečný“. Na loď Joliba se nalodili Park, Martyn, tři evropští vojáci (jeden šílený), průvodce a tři otroci. Před odjezdem Park předal Isaacovi, mandingskému průvodci, který ho dosud doprovázel, dopisy, aby je odvezl zpět do Gambie a předal Británii.
Muslimští obchodníci podél tohoto úseku Nigeru nevěřili, že Park zkoumá pouze z intelektuální zvědavosti, ale že prozkoumává evropské obchodní cesty, viděli v něm hrozbu pro svou obchodní nadvládu. Lobbovali u Mansonga Diarry, aby nechal Parka zabít, a když to Mansong neudělal, lobbovali u kmenů dále po řece. Park pochopil politiku a přijal politiku držet se dál od břehu směrem ke středu řeky široké 2 až 3 míle (3 až 5 km) a zároveň útočit na každého, kdo se přiblíží. Přitom se také vyhýbal placení mýtného/úplatků za průjezd jednotlivými královstvími, čímž si vysloužil hněv místních vládců, ať už maurských nebo ne, kteří posílali dopředu posly k dalšímu kmeni po proudu řeky, že se k nim blíží nebezpečný vetřelec. Kromě toho Parkova politika střílet jako první a nejednat s místními obyvateli, v některých případech vyvraždění značného počtu domorodců s použitím vynikající palebné síly, udělala z Evropanů něco jako vyvrhele. Park běžel v rukavici nepřátelských kmenů, které si zčásti sám vytvořil.
Své ženě Park napsal, že nemá v úmyslu se nikde zastavit ani vylodit, dokud nedosáhne pobřeží, kam měl dorazit zhruba koncem ledna 1806.
Toto byla poslední sdělení, která Park obdržel, a o výpravě už nebylo nic slyšet, dokud do Gambie nedorazily zprávy o katastrofě.
SmrtEdit
Britská vláda nakonec pověřila Isaaca, aby se vydal na Niger a zjistil Parkův osud. V Sansandingu Isaaco našel Amadiho Fatoumu (Isaaco mu říká Amaudy), průvodce, který s Parkem sjel po proudu řeky, a podstatnou přesnost jím vyprávěného příběhu později potvrdilo vyšetřování Hugha Clappertona a Richarda Landera.
Amadi Fatouma uvedl, že Parkova kánoe sjela bez nehody až do Sibby. Za Sibby je pronásledovaly tři domorodé kánoe a Parkova skupina pronásledovatele odrazila střelnými zbraněmi. K podobnému incidentu došlo u Cabbary a znovu u Toomboucoutonu. V Gouroumo je pronásledovalo sedm kánoí. Jeden z nich zemřel na nemoc a zůstali po něm „čtyři běloši, já a tři otroci“. Každá osoba (včetně otroků) měla „15 mušket na osobu, dobře nabitých a vždy připravených k akci“. Poté, co minuli sídlo krále Goloijigiho, připlulo za nimi 60 kánoí, které „po zabití mnoha domorodců odrazili“. Dále narazili na armádu národa Poule a drželi se na protějším břehu, aby se vyhnuli boji. Po blízkém setkání s hrochem pokračovali kolem Caffa (3 pronásledovatelé na kánoích) na ostrov, kde byl Isaaco zajat. Park ho zachránil a pronásledovalo je 20 kánoí. Tentokrát pouze požádali Amadiho o drobnosti, které jim Park dodal. V Gourmonu vyměnili zásoby a byli varováni před přepadením. Prošli kolem vojska, „které bylo samý Maur“, vstoupili do Haussy a nakonec dorazili do Yauri (které Amadi nazývá Yaour), kde se vylodil (Fatouma). Na této dlouhé cestě dlouhé asi 1 000 mil (1 600 km) se Park, který měl dostatek zásob, držel svého předsevzetí držet se dál od domorodců. Pod Djenné připlul do Timbuktu a na různých dalších místech se domorodci vylodili na kánoích a napadli jeho loď. Všechny tyto útoky byly odraženy, protože Park a jeho skupina měli dostatek střelných zbraní a střeliva a domorodci žádné. Loď také unikla mnoha nebezpečím, která provázela plavbu po neznámém potoce protkaném mnoha peřejemi; Park postavil Jolibu tak, že nabírala pouze 1 stopu (30 cm) vody.
V Haousse Amadi obchodoval s místním náčelníkem. Amadi uvádí, že mu Park dal pět stříbrných prstenů, nějaký prach a křemeny, aby je daroval náčelníkovi vesnice. Následujícího dne Amadi navštívil krále, kde byl Amadi obviněn, že náčelníkovi nedal dar. Amadi byl „vsazen do želez“. Král pak poslal vojsko do Boussy, kde je přirozené zúžení řeky, jemuž vévodí vysoká skála. U peřejí Bussa, nedaleko pod Jauri, však člun uvízl na skále a zůstal stát. Na břehu se shromáždili nepřátelští domorodci, kteří na výpravu zaútočili lukem a šípy a vrhali oštěpy. Protože jejich pozice byla neudržitelná, Park, Martyn a dva zbývající vojáci skočili do řeky a utopili se. Jediný, kdo přežil, byl jeden z otroků. Po třech měsících v železech byl Amadi propuštěn a promluvil si s přeživším otrokem, od něhož získal příběh závěrečné scény.
NásledkyEdit
Amadi zaplatil jednomu Peulhovi, aby získal Parkův pás s mečem. Amadi se pak vrátil nejprve do Sansandingu a pak do Segou. Poté se Amadi vydal do Dachy a řekl králi, co se stalo. Král poslal armádu kolem „Tombouctou“ (Timbuktu) do Sachy, ale rozhodl, že Haoussa je pro trestnou výpravu příliš daleko. Místo toho se vydali do Massiny, malé země „Paul“ Peulh, kde vzali všechen dobytek a vrátili se domů. Zdá se, že Amadi byl součástí této výpravy: „Celkem jsme se vrátili do Sega“ (Segou). Amadi se pak přes Sego vrátil do Sansandingu. Peulhský muž nakonec získal pás s mečem a po osmiměsíční plavbě se setkal s Amadim a pás mu předal. Isaaco se s Amadim setkal v Segu a po získání pásu s mečem se vrátil do Senegalu.
Isaaco a později Richard Lander získali některé Parkovy věci, ale jeho deník se nikdy nenašel. V roce 1827 se jeho druhý syn Thomas vylodil na guinejském pobřeží s úmyslem dostat se do Bussy, kde se domníval, že by jeho otec mohl být zadržován jako zajatec; poté, co pronikl kousek do vnitrozemí, však zemřel na horečku. Vdova po Parkovi, Allison, obdržela v důsledku smrti Munga Parka od Afrického sdružení předem dohodnuté vyrovnání ve výši 4 000 liber. Zemřela v roce 1840. Předpokládá se, že ostatky Mungo Parka byly pohřbeny na břehu řeky Niger v nigerijské Jebbě.
S Parkovou smrtí zůstala záhada Nigeru nevyřešena. Parkova teorie, že Niger a Kongo jsou jedna a tatáž řeka, se v letech po jeho smrti stala všeobecným názorem. Ještě za Parkova života však amatérský německý geograf Reichard navrhoval, aby delta Nigeru byla ústím řeky, ale jeho teorie byla jednou z mnoha a neměla velkou váhu, protože delta měla tolik malých toků, že se nezdála být z velké řeky. V roce 1821 vydal James McQueen knihu, výsledek 25 let trvajícího výzkumu, v níž správně (jak se později ukázalo) vytyčil celý tok Nigeru, avšak stejně jako Reichard se jeho teorie nedočkala většího ohlasu. Byla podniknuta řada neúspěšných výprav, ale záhada byla nakonec vyřešena až 25 let po Parkově smrti, v roce 1830. Richard Lander a jeho bratr se stali prvními Evropany, kteří sledovali tok Nigeru od pramene k oceánu.