Molly Ringwaldová se proslavila jako múza Johna Hughese ve filmových hitech „Sixteen Candles“, „Pretty in Pink“ a „The Breakfast Club“, ale její nejoblíbenější filmy ji zpětně trápí. V novém eseji pro časopis The New Yorker Ringwaldová vzdává hold své spolupráci s Hughesem a zároveň ji kritizuje, přičemž některé scény v režisérových filmech považuje za misogynní a homofobní. Herečka dává najevo, že Hughese miluje a je na jejich společnou práci hrdá, ale to neznamená, že by jejich filmy neměly být analyzovány v dobovém kontextu.
Když Ringwaldová poprvé promítala své dceři Snídaňový klub, vynikl moment, v němž Bender Judda Nelsona nahlíží pod sukni její postavy, a Ringwaldové to bylo nepříjemné. Herečka píše, že na tu scénu „myslela“ ještě dlouho po skončení sledování a nebylo to poprvé, co se musela vyrovnat s jejím významem.
„Znovu jsem o tom přemýšlela letos na podzim, poté, co se řada žen přihlásila s obviněním ze sexuálního napadení producenta Harveyho Weinsteina a hnutí #MeToo nabralo na síle,“ píše Ringwaldová. „Pokud jsou postoje k podřízenosti žen systémové, a já věřím, že jsou, je logické, že umění, které konzumujeme a schvalujeme, hraje určitou roli v posilování stejných postojů.“
Populární na IndieWire
„Navíc, jak teď vidím, Bender Claire v průběhu filmu sexuálně obtěžuje,“ pokračuje. „Když ji zrovna nesexualizuje, vybíjí si na ní svůj vztek s krutým opovržením, nazývá ji ‚ubohou‘, vysmívá se jí jako ‚Queenie‘. Je to odmítnutí, které inspiruje jeho vitriol… Nikdy se za nic z toho neomluví, ale přesto dívku nakonec dostane.“
Ringwaldová píše, že v dnešní době považuje za problematické i to, že „slova ‚buzna‘ a ‚teplouš‘ jsou ve filmu bez zábran přehazována“. Odkazuje i na další kontroverze v Hughesově filmografii, například na „groteskní stereotyp“ postavy Long Duk Donga ve filmu „Šestnáct svíček“. Ringwaldová také prozrazuje, že s Hughesem mluvila o odstranění otevřeně sexistických scén ve scénáři k natáčení filmu „Snídaňový klub“.
„The Breakfast Club“
Universal/Kobal/REX/
„Byla tam scéna, ve které atraktivní učitelka tělocviku plavala nahá ve školním bazénu, zatímco ji špehoval pan Vernon, učitel, který má na starosti zadržování studentů,“ píše Ringwaldová. „Ta scéna nebyla v první verzi, kterou jsem četla, a lobovala jsem u Johna, aby ji vystřihl. Udělal to, a i když jsem si jistá, že herečka, která byla do role obsazena, mi dodnes vyčítá, že jsem jí zmařila přestávku, myslím, že film je díky tomu lepší.“
Přestože se jí nelíbilo všechno, co Hughes do svých filmů napsal, Ringwaldové neuniklo, jak pozitivní vliv na kinematografii měl. Herečka poznamenává, že před Hughesovými scénáři nikdo v Hollywoodu nepsal o životě na střední škole z ženského pohledu.
„To, že dva Hughesovy filmy měly v hlavních rolích ženské protagonistky a zkoumaly pocity těchto mladých žen z docela obyčejných věcí, které se jim děly, a zároveň se jim podařilo získat okamžitý kredit, který se promítl do kasovního úspěchu, byla anomálie, která se už nikdy neopakovala,“ říká Ringwaldová.
Ringwaldová svou esej uzavírá slovy, že doufá, že Hughesovy filmy přetrvají a že „je na následujících generacích, aby přišly na to“, jak je analyzovat. Celý esej Ringwaldové si můžete přečíst na stránkách časopisu The New Yorker.