Prvním zaznamenaným minbarem v islámském světě byl Mohamedův minbar v Medíně, vytvořený v roce 629 n. l. (nebo mezi lety 628 a 631 n. l.) a sestávající pouze ze dvou schodů a sedátka, připomínajícího trůn. Po Mohamedově smrti tento minbar nadále používali jako symbol autority chalífové, kteří přišli po něm. Umajjovský chalífa Mu’awiya I. (vládl v letech 661-680) zvýšil Muhammadův původní minbar tím, že zvýšil počet stupňů ze tří na šest, čímž zvýšil jeho význam. V umajjovském období sloužil minbar chalífům nebo jejich zástupcům z řad guvernérů k důležitým veřejným oznámením a k přednášení pátečního kázání (chutba). V posledních letech Umajjovského chalífátu, před jeho pádem v roce 750, nařídili Umajjovci postavit minbary pro všechny páteční mešity v Egyptě a brzy poté se tato praxe rozšířila i na další muslimská území. Na počátku abbásovského období (po roce 750) se staly standardem v pátečních mešitách všech muslimských komunit.
Minbary se tak rychle vyvinuly v symbol politické a náboženské legitimity muslimských autorit. Patřil k jedinému významnému formálnímu vybavení mešity, a byl tak sám o sobě důležitým architektonickým prvkem. Důležitější však bylo, že se v něm konalo týdenní páteční kázání, v němž se zejména obvykle uvádělo jméno aktuálního muslimského vládce nad obcí a obsahovalo další veřejná oznámení náboženského nebo politického charakteru. Pozdější muslimští panovníci proto někdy investovali nemalé prostředky do objednání bohatě zdobených minbarů pro hlavní mešity svých velkých měst.
Nejstarší islámskou kazatelnou na světě, která se dochovala do dnešních dnů, je minbar Velké mešity v tuniském Kairouanu. Pochází z doby kolem roku 860 nebo 862 n. l., z doby vlády aghlabidského guvernéra Abú Ibrahima Ahmada, a byla zcela nebo zčásti dovezena z Bagdádu. Jedná se o jedenáctistupňové schodiště z více než 300 vyřezávaných kusů teakového dřeva (materiál dovezený z Indie). Díky svému stáří a bohatosti výzdoby je považováno za významné dílo historického islámského umění. Mezi další slavné příklady středověkých minbarů patří Almorávidský minbar v Marrákeši, který nechal v roce 1137 postavit Alí ibn Júsuf, a minbar mešity al-Aksá (obecně známý také jako Saladinův minbar) v Jeruzalémě, který nechal v letech 1168-69 postavit Núr ad-Dín.
Dřevěná práce byla hlavním prostředkem pro stavbu minbarů ve velké části Blízkého východu a severní Afriky až do osmanského období. Tyto dřevěné minbary byly v mnoha případech velmi složitě zdobeny geometrickými vzory a vyřezávanými arabeskami (rostlinnými a květinovými motivy) a také arabskými kaligrafickými nápisy (často zaznamenávajícími vznik minbaru nebo obsahujícími verše z Koránu). V některých případech byly také zdobeny jemnou intarzií ze slonoviny nebo perleti. Mnoho dílen vytvářelo minbary sestavené ze stovek kusů, které byly spojeny technikou vzájemného spojování a dřevěnými kolíky, ale bez lepidla nebo kovových hřebíků. Kromě již zmíněného almorávidského minbaru a saladinského minbaru jsou dalšími velmi zdařilými příklady tohoto stylu mimo jiné minbar Ibrahímího mešity v Hebronu (objednaný v roce 1091), minbar mešity Qarawiyyin (dokončený v roce 1144) a minbar al-Ghamri (nyní umístěný v Khanqah sultána Barsbaye) v Káhiře (kolem roku 1451).
Kamenné minbary se někdy vyráběly i v tomto raném období, jako například minbar mešity sultána Hasana v Káhiře (14. století). Během osmanského období se však kámen a mramor stávaly stále oblíbenějšími materiály pro nové minbary, i když často se zjednodušenou výzdobou ve srovnání s dřívějšími dřevěnými verzemi. Dokonalým příkladem tohoto žánru s bohatou výzdobou je minbar mešity Selimiye v Edirne (konec 16. století). Kamenné minbary v různých stylech byly oblíbené také na indickém subkontinentu; dřívější dřevěné minbary zde mohly být běžné, ale dochovalo se jich jen málo.