„Smrt environmentalismu: V roce 2004 Nordhaus a Shellenberger společně napsali knihu „The Death of Environmentalism: Global Warming in a Post-Environmental World“ (Smrt environmentalismu: Global Warming Politics in a Post-Environmental World“. V článku tvrdili, že environmentalismus není schopen řešit klimatické změny a měl by „zemřít“, aby se mohla zrodit nová politika.

Bývalý výkonný ředitel Sierra Clubu Carl Pope označil esej za „nejasnou, nespravedlivou a rozdělující“. Podle něj obsahuje řadu faktických chyb a dezinterpretací. Bývalý prezident Sierra Clubu Adam Werbach však argumenty autorů pochválil.

Bývalý výkonný ředitel Greenpeace John Passacantando v roce 2005 na adresu Shellenbergera i jeho spoluautora Teda Nordhause prohlásil: „Tito pánové předložili fascinující údaje, ale dali je do takového nadsazeného jazyka a udělali to způsobem, který se vám nelíbí.“

Michel Gelobter a další odborníci na životní prostředí a akademici napsali knihu The Soul of Environmentalism: V reakci na to kritizovali „Smrt“ za to, že požaduje spíše větší technologické inovace, než aby se zabývala systémovými problémy lidí s odlišnou barvou pleti.

Prorazit: V roce 2007 vydali Shellenberger a Nordhaus knihu Break Through: From the Death of Environmentalism to the Politics of PossibilityEdit

: Od smrti environmentalismu k politice možností. Kniha je argumentem pro to, co její autoři popisují jako pozitivní, „postenvironmentální“ politiku, která opouští environmentalistické zaměření na ochranu přírody a nově se zaměřuje na technologické inovace s cílem vytvořit novou ekonomiku. Po napsání knihy byli jmenováni Hrdiny životního prostředí časopisu Time (2008) a v roce 2008 obdrželi cenu Green Book Award od vědeckého novináře Johna Horgana.

The Wall Street Journal napsal, že „pokud bude výzva Nordhause a Shellenbergera k optimistickému pohledu – zahrnujícímu ekonomickou dynamiku a tvůrčí potenciál – vyslyšena, jistě udělá pro životní prostředí více než jakákoli U.S.A.“.N. nebo Nobelova cena.“

Akademici Julie Sze a Michael Ziser však namítli, že Break Through pokračuje v trendu, na který poukázal Gelobter a který souvisí s oddaností autorů technologickým inovacím a akumulaci kapitálu, místo aby se zaměřili na systémové nerovnosti, které vytvářejí environmentální nespravedlnost. Konkrétně Sze a Ziser tvrdí, že Nordhaus a Shellenberger si „zjevně libují ve své proslulosti jako ‚sexy‘ kosmopolitní ‚zlí hoši‘ environmentalismu (jejich vlastní slova), což vnáší určité pochybnosti o jejich upřímnosti a spolehlivosti“. Autoři tvrdili, že Shellenbergerova práce nedokáže „zahrnout cíle environmentální spravedlnosti a zároveň aktivně obchoduje s podezřelými politickými tropy“, jako je obviňování Číny a dalších národů jako velkých znečišťovatelů, aby Spojené státy mohly zahájit a pokračovat v nacionalistickém technologickém výzkumu a vývoji v oblasti životního prostředí, přičemž nadále vypouštějí více skleníkových plynů než většina ostatních zemí. Shellenberger a Nordhaus se zase snaží odklonit od osvědčených taktik environmentální spravedlnosti a „vyzývají k moratoriu“ na „komunitní organizování“. Takové technologické „přístupy, jako jsou ty Nordhausovy a Shellenbergerovy, zcela opomíjejí“ „strukturální environmentální nespravedlnost“, kterou zviditelňují přírodní katastrofy jako hurikán Katrina. V konečném důsledku „Shellenberger věří, že environmentální spravedlnost založená na komunitách představuje hrozbu pro hladké fungování vysoce kapitalizovaného environmentalismu globálního rozsahu.“

Ekomodernistický manifestEdit

V dubnu 2015 se Shellenberger připojil ke skupině vědců a vydal Ekomodernistický manifest. V něm navrhl upustit od cíle „udržitelného rozvoje“ a nahradit jej strategií zmenšování stopy lidstva intenzivnějším využíváním přírodních zdrojů prostřednictvím technologických inovací. Autoři tvrdí, že ekonomický rozvoj je nezbytný pro zachování životního prostředí.

An Ecomodernist Manifesto se setkal s kritikou podobnou Gelobterovu hodnocení „Smrti“ a Szeově a Ziserově analýze knihy Break Through. Historik životního prostředí Jeremy Caradonna a environmentální ekonom Richard B. Norgaard vedli skupinu environmentálních vědců v kritice, v níž tvrdili, že ekomodernismus „porušuje vše, co víme o ekosystémech, energii, populaci a přírodních zdrojích“ a „Manifest má daleko k ekologickému vyjádření principů, pouze opakuje naivní víru, že technologie nás zachrání a že lidská vynalézavost nemůže nikdy selhat“. Dále „Manifest trpí faktickými chybami a zavádějícími tvrzeními.“

Ekolog a historik umění T. J. Demos souhlasil s Caradonnou a v roce 2017 napsal, že Manifest „ve skutečnosti není nic jiného než špatná utopická fantazie“, která funguje na podporu ropného a plynárenského průmyslu a jako „apologie jaderné energie“. Demos pokračoval, že „na ekomodernistickém dokumentu je kromě jeho faktických nedostatků a ekologických nepravd navíc zarážející, že v něm není žádná zmínka o sociální spravedlnosti nebo demokratické politice“ a „žádné uznání skutečnosti, že velké technologie, jako je jaderná energie, posilují centralizovanou moc, vojensko-průmyslový komplex a nerovnosti korporátní globalizace.“

Apokalypsa nikdy: V červnu 2020 vydal Shellenberger knihu Apocalypse Never: Why Environmental Alarmism Hurts Us AllEdit

: V této knize autor tvrdí, že změna klimatu není takovou existenční hrozbou, jak ji líčí populární média a aktivismus. Spíše tvrdí, že technologické inovace a akumulace kapitálu, pokud budou pokračovat a růst, vyřeší problémy životního prostředí. Podle Shellenbergera kniha „zkoumá, jak a proč tolik z nás začalo považovat důležité, ale zvládnutelné environmentální problémy za konec světa a proč lidé, kteří se k environmentálním problémům staví nejapokalyptičtěji, mají tendenci stavět se proti nejlepším a nejzjevnějším řešením jejich řešení.“

Před vydáním kniha získala příznivé recenze od klimatologů Toma Wigleyho a Kerryho Emanuela a od environmentalistů, jako jsou Steve McCormick a Erle Ellis, ale recenze po vydání byly smíšené. Například Emanuel uvedl, že sice nelituje své původní kladné recenze, ale přál by si, aby „kniha s sebou nenesla vlastní excesy a škodlivá zavazadla“. V deníku The Wall Street Journal John Tierney napsal, že „Shellenberger předkládá přesvědčivé argumenty, přičemž srozumitelně kombinuje výzkumná data a politické analýzy s historií zeleného hnutí“, a příznivé recenze vyšly také ve Financial Times a Die Welt.

Ekolog Peter Gleick však v recenzi na knihu Apokalypsa nikdy pro Yale Climate Connections uvedl, že v knize Apokalypsa nikdy se vyskytují „špatné vědecké poznatky a špatné argumenty“, a napsal, že „to, co je zde nové, není správné, a to, co je správné, není nové“. Podobně Shellenbergerův článek z roku 2020 ve Forbesu, v němž propaguje svou knihu, analyzovalo sedm akademických recenzentů a jeden redaktor z projektu Climate Feedback fact-checking; recenzenti dospěli k závěru, že Shellenberger „mísí přesná a nepřesná tvrzení na podporu zavádějící a příliš zjednodušující argumentace o změně klimatu“. Shellenberger reagoval v článku zveřejněném na stránkách časopisu Environmental Progress, který založil. V recenzi pro Los Angeles Review of Books ekologický ekonom Sam Bliss uvedl, že ačkoli „kniha sama o sobě je dobře napsaná“, Shellenberger „si rychle a volně pohrává s fakty“ a „znepokojivě se zdá, že mu jde spíše o to, aby ukázal konzervativcům popírajícím klima nové chytré způsoby, jak si přivlastnit liberály, než aby o něčem přesvědčil environmentalisty.“

.