1. Politická organizace 2. Složení a obnova federálních složek 3. Zřízení a zasedání Kongresu

1. Politické uspořádání

Mexiko je federální stát, který se skládá z třiceti dvou států: třiceti jedna států a federálního distriktu (Mexico City), přičemž posledně jmenovaný je sídlem federálních složek. Vládní systém je prezidentský. Jak moc federace, tak moc dvaatřiceti států je založena na principu dělby moci mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složku.

Federální výkonná moc spočívá na prezidentovi Spojených států mexických, v každém z jedenatřiceti států na guvernérovi pro každý subjekt a na šéfovi vlády pro federální distrikt. Všichni jsou voleni každých šest let a nemohou být zvoleni znovu.

Federální zákonodárná moc je svěřena Kongresu Unie, který se dělí na horní a dolní komoru. Zákonodárná moc dvaatřiceti států je jednokomorová; ty, které náleží jednatřiceti státům, se nazývají místní kongresy a ten pro federální distrikt se nazývá Zákonodárné shromáždění. Všichni zákonodárci jsou voleni na tři roky, s výjimkou členů Horní komory, jejichž funkční období je šestileté.

Soudní moc federace je svěřena Nejvyššímu soudu národa, který se skládá z jedenácti ministrů volených hlasy dvou třetin členů Horní komory navržených prezidentem na patnáctileté funkční období. Soudní moc dvaatřiceti států je svěřena jejich Nejvyššímu soudnímu dvoru.

Ústava stanoví, že všechny státy federace musí přijmout obec jako základ územního, politického a správního členění. Každou z 2441 obcí, na které je země rozdělena, spravuje obecní radnice volená veřejným a přímým hlasováním. Každá obecní radnice se skládá z obecního prezidenta a různého počtu úředníků a správců.

2. Složení a obnova federálních složek

Ústava uznává volby jako jediný legitimní platný způsob složení a obnovy federálních výkonných a zákonodárných složek států a městských rad.

1. Výkonná moc

Nejvyšší federální výkonná moc spočívá na jediném členu. Je svěřena prezidentovi Spojených států mexických. Kromě vedení vlády republiky je prezident také šéfem státu a armády. Je volen každých šest let prostřednictvím přímé volby, všeobecného volebního práva a principu relativní nebo prosté většiny. Politická ústava přísně zakazuje znovuzvolení v jakékoli modalitě.

2. Zákonodárná moc

Federální zákonodárná moc je svěřena Kongresu Unie, který se dělí na horní a dolní komoru. Dolní komoru tvoří 500 členů, kteří jsou voleni na tříleté období a nemohou být znovu zvoleni na bezprostřední období, a Horní komoru tvoří 128 členů, kteří jsou voleni na šestileté období a mohou být znovu zvoleni až po uplynutí poloviny volebního období.

Složení Dolní komory

Dolní komora se skládá z 500 zástupců, z nichž všichni jsou každé tři roky obnovováni podle varianty personalizovaného systému poměrného zastoupení, v němž je část členů volena podle většinového vzorce a zbývající část podle vzorce poměrného zastoupení za podmínek, které zajišťují vysokou míru proporcionality mezi hlasy a mandáty.

Z 500 členů, kteří tvoří Dolní sněmovnu, je tedy 300 členů voleno relativní většinou v jednomandátových obvodech a zbylých 200 členů je voleno poměrným zastoupením prostřednictvím systému stranických seznamů v pěti vícemandátových obvodech po 40 mandátech.

Na tomto základě Ústava stanoví dvě zvláště důležitá ustanovení týkající se složení Dolní komory:

Žádná politická strana nesmí mít více než 300 členů dolní komory volených podle obou principů, tj. relativní většiny a poměrného zastoupení. Pokud tedy politická strana může díky svým volebním výsledkům aspirovat na absolutní většinu mandátů (251), zákon jí brání dosáhnout kvalifikované většiny (dvě třetiny všech mandátů), která je nutná pro schválení ústavních reforem samotnou stranou.

V obecné rovině a za účelem zajištění proporcionality mezi hlasy-křesly nesmí mít žádná politická strana celkový počet členů Dolní sněmovny, který přesahuje osm procentních bodů z procenta celostátních hlasů odevzdaných v její prospěch. Například pokud politická strana získá 35 procent hlasů ve volbách, nebude mít právo získat více než 43 procent mandátů, tj. více než 215 z 500 mandátů.

Ústava rovněž stanoví, že jedinou výjimkou z tohoto pravidla je případ, kdy politická strana získá prostřednictvím relativních většinových voleb v jednomandátových obvodech takový podíl na celkovém počtu křesel v Poslanecké sněmovně, který přesahuje součet procenta odevzdaných celostátních hlasů plus 8 procent. Například pokud strana získá 235 jednomandátových obvodů (což činí 47 % z celkového počtu) s 35 % z celkového počtu odevzdaných hlasů, pravidlo proporcionality 8 % se neuplatní, i když rozdíl mezi hlasy a mandáty bude činit 12 %.

Členové dolní komory Spolkového sněmu nemohou být znovu zvoleni na bezprostředně následující období, toto omezení se však nevztahuje na náhradní členy dolní komory, kteří nikdy nebyli ve funkci. V takovém případě se mohou stát držiteli členství v Dolní sněmovně na bezprostředně následující funkční období. Držitelé členství v Dolní sněmovně však nemohou být zvoleni na bezprostředně následující funkční období jako náhradníci.

Volba členů Dolní sněmovny prostřednictvím principu relativní většiny

Volba 300 členů federální Dolní sněmovny prostřednictvím principu relativní většiny se provádí ve 300 jednomandátových obvodech. Rozdělení 300 obvodů mezi třicet dva spolkových zemí je stanoveno podle procentního podílu obyvatelstva žijícího v každé z nich. Na základě výsledků získaných při sčítání lidu, domů a bytů, které se v Mexiku provádí každých deset let, ústava stanoví, že žádný stát nesmí mít méně než dva federální jednomandátové obvody.

Nejnovější přerozdělení 300 obvodů mezi třicet dva států, aby bylo zaručeno, že každý poslanec zastupuje rovnocennou část obyvatelstva, a tedy splňuje zásadu rovnosti při hlasování, bylo ověřeno v období od dubna 2004 do ledna 2005 na základě sčítání lidu provedeného v roce 2000. Toto nové rozdělení obvodů bude platit do poloviny federálních voleb v červenci 2009 a nové rozdělení obvodů proběhne před prezidentskými a parlamentními volbami v roce 2012.

Následující tabulka ukazuje rozdělení 300 jednomandátových obvodů ve dvaatřiceti státech, které je výsledkem revize provedené v roce 2004 a platné do poloviny federálních voleb v roce 2009.

Volba členů dolní komory na principu poměrného zastoupení

Volba 200 členů dolní komory na principu poměrného zastoupení se provádí prostřednictvím regionálních volebních seznamů v pěti vícečetnýchvolebních obvodů. V každém z těchto obvodů se volí rovným dílem 40 členů dolní komory.

Pro účast ve volbách členů dolní komory musí politická strana prokázat, že zaregistrovala kandidáty na místa v dolní komoře, která se volí podle principu poměrné většiny, alespoň ve 200 z 300 jednomandátových obvodů. Pokud tento požadavek splní, může politická strana přistoupit k registraci své krajské kandidátní listiny v pěti vícemandátových obvodech. Tyto krajské kandidátní listiny jsou uzavřené a blokované, což znamená, že pořadí kandidátů je neměnné a žádný z nich nesmí být vyřazen.

Pro to, aby strana měla nárok na členy poměrného zastoupení v dolní komoře, musí dosáhnout alespoň 2 % všech hlasů odevzdaných pro tyto volby. Ústava stanoví, že politické straně, která splňuje obě výše uvedené podmínky, se přidělí počet členů dolní komory poměrného zastoupení v jednotlivých obvodech podle procenta získaných celostátních hlasů a s přihlédnutím k ustanovením o maximálním počtu mandátů, které může mít jedna strana (300), a k pravidlu proporcionality poměru hlasů a mandátů ve výši 8 procent, pokud se použije.

Volební legislativa podrobně popisuje použitelné vzorce a postupy pro jmenování členů dolní komory v poměrném zastoupení s ohledem na různé hypotézy nebo scénáře stanovené výše uvedenými ustanoveními.

Složení horní komory

Horní komora neboli Senát se skládá ze 128 členů volených segmentovým systémem, v němž je část volena podle většinového vzorce a část podle poměrného vzorce. Na rozdíl od dolní komory fungují oba segmenty nezávisle.

V každém z dvaatřiceti států se volí tři senátoři. Za tímto účelem musí politické strany zaregistrovat kandidátní listinu se dvěma vzorci. Dvě křesla jsou přidělena prostřednictvím principu relativní většiny, to znamená, že náleží straně, která získala největší počet hlasů, a třetí je jmenováno prostřednictvím principu první menšiny, to znamená straně, která získala druhý největší počet hlasů.

Zbývajících dvaatřicet mandátů je jmenováno systémem poměrného zastoupení podle seznamu voličů v jednom celostátním vícemandátovém obvodu. Zákon stanoví, že pro jejich jmenování musí být použit čistě poměrný vzorec (přirozený kvocient a vyšší zbytek).

Jak již bylo uvedeno, náhradníci členů dolní a horní komory mohou být zvoleni na bezprostředně následující funkční období jako členové držitelé, pokud nikdy nebyli ve funkci, ale členové držitelé horní a dolní komory nemohou být zvoleni jako náhradníci na bezprostředně následující funkční období.

3. Instalace a zasedání Kongresu

Ústava stanoví, že komory nemohou zahájit svá zasedání ani vykonávat své funkce bez přítomnosti více než poloviny celkového počtu svých členů. Přítomní členové se však musí sejít v den stanovený zákonem a donutit nepřítomné, aby se dostavili do třiceti dnů. Pokud se nepřítomní opět nedostaví, má se za to, že na svou funkci rezignovali, a jsou povoláni náhradníci. Náhradníci se musí dostavit do následujících třiceti dnů. Pokud tak neučiní, je jejich mandát považován za uprázdněný a jsou vypsány nové volby.

Kongres se musí konat dvě řádná zasedání ročně. První z nich začíná každoročně 1. září a může trvat až do 15. prosince téhož roku, s výjimkou let, kdy se úřadu ujímá prezident republiky. V takovém případě se zasedání mohou protáhnout až do 31. prosince. Druhé období začíná 1. února a končí 30. dubna.

Během prázdninových období se vytváří stálá komise složená z 37 členů. Devatenáct z nich jsou členové dolní komory a osmnáct členové horní komory, kteří jsou jmenováni svými komorami v den před ukončením období řádných zasedání.

Stálá komise má výhradní pravomoc svolat Kongres nebo jednu z komor na mimořádné zasedání, a to buď jejím jménem, nebo na žádost výkonné moci. Hlasování dvou třetin přítomných členů je v každém případě povinné.

Prezident, členové horní a dolní komory Kongresu a zákonodárné orgány jednotlivých států mají výlučné právo přijímat zákony nebo vyhlášky.