Meissnerův jev, vytlačování magnetického pole z nitra materiálu, který se právě stává supravodičem, tj. ztrácí odpor vůči průtoku elektrického proudu při ochlazení pod určitou teplotu, tzv. teplotu přechodu, obvykle blízkou absolutní nule. Meissnerův jev, vlastnost všech supravodičů, objevili němečtí fyzikové W. Meissner a R. Ochsenfeld v roce 1933.

Přečtěte si více o tomto tématu

supravodivost:

Jak bylo uvedeno výše, supravodič typu I ve tvaru dlouhého tenkého válce nebo elipsoidu zůstává supravodivý při pevné teplotě…

Při ochlazení supravodiče v magnetickém poli na teplotu, při které náhle ztratí elektrický odpor, se celé magnetické pole nebo jeho část uvnitř materiálu vytlačí. Relativně slabá magnetická pole jsou zcela odpuzována z vnitřku všech supravodičů s výjimkou povrchové vrstvy o tloušťce asi jedné miliontiny palce. Vnější magnetické pole však může být natolik silné, že zabrání přechodu do supravodivého stavu a Meissnerův jev nenastane.

Všeobecně platí, že rozsahy středních intenzit magnetického pole, které jsou přítomny při ochlazování, vyvolávají částečný Meissnerův jev, protože původní pole je uvnitř materiálu redukováno, ale není zcela vytlačeno. U některých supravodičů, nazývaných typ I (například cín a rtuť), lze odstraněním různých chemických nečistot a fyzikálních nedokonalostí a volbou vhodného geometrického tvaru a velikosti dosáhnout úplného Meissnerova jevu. Jiné supravodiče, nazývané typ II (například vanad a niob), vykazují při středních intenzitách magnetického pole pouze částečný Meissnerův jev bez ohledu na jejich geometrický tvar a velikost. Supravodiče typu II vykazují klesající vytěsňování magnetického pole s jeho rostoucí intenzitou, až náhle přestanou být supravodiči v relativně silných magnetických polích.

.