Jiné perorální hypoglykemizující látky
Jak analog meglitinidu repaglinid, tak derivát D-fenylalaninu nateglinid inhibují KATP kanály v β buňkách pankreatu a stimulují produkci inzulinu. Ve srovnání se sulfonylureou mají tyto léky rychlejší nástup a kratší trvání účinku. Repaglinid se podává perorálně, maximální hladiny v krvi je dosaženo do 1 hodiny a poločas je přibližně 1 hodina. Může být podáván vícekrát denně před jídlem. Měl by být používán s opatrností u pacientů s poruchou funkce jater, protože je vylučován hepatálně, i když malá část je metabolizována renálně. Nateglinid se používá ke snížení postprandiální hyperglykémie u pacientů s DM 2. typu. Podává se 1 až 10 minut před jídlem. Lék je metabolizován játry, přičemž menší část se vylučuje v nezměněné podobě močí. Nateglinid způsobuje hypoglykémii s menší pravděpodobností než repaglinid. Ani jeden z těchto léků by neměl být podáván nalačno.
Inhibitory α-glukosidázy (např. miglitol a akarbóza) snižují trávení sacharidů v zažívacím traktu a absorpci disacharidů svým působením na hranici střevního kartáčku. Obvykle se podávají v kombinaci s inzulinem nebo jinými OHA, ačkoli u pacientů s převážně postprandiální hyperglykémií nebo u starších dospělých mohou být použity jako monoterapie. Nezpůsobují hypoglykémii, pokud nejsou podávány v kombinaci s jinými látkami snižujícími hladinu glukózy. Inhibitory α-glukosidázy by měly být podávány na začátku jídla. Tyto léky mohou být velmi účinné u pacientů s DM 2. typu, kteří mají těžkou hyperglykémii, i když u pacientů s mírnou až střední hyperglykémií mají mírnější účinky. Problematické mohou být gastrointestinální nežádoucí účinky, i když pomalá up-titrace dávky tyto příznaky zmírňuje.
Inkretiny jsou gastrointestinální hormony, které zvyšují sekreci inzulinu závislou na glukóze. Patří mezi ně glukózo-dependentní inzulinotropní polypeptid (GIP) a glukagonu podobný peptid (GLP-1). Oba jsou rychle odbourávány dipeptidylpeptidázou IV (DPP-4). Agonisté receptorů pro GIP a GLP a inhibitory DPP-4 jsou potenciálně užitečné u pacientů s DM 2. typu k zesílení glukózou indukovaného uvolňování inzulinu. Tyto látky zlepšují kontrolu glykémie a při absenci jiných hypoglykemizujících látek obvykle nezpůsobují hypoglykémii. Klinicky užiteční syntetičtí agonisté receptoru GLP-1 jsou vůči účinkům DPP-4 rezistentní. Patří mezi ně exenatid, liraglutid, albiglutid, dulaglutid, taspoglutid a lixisenatid.12 Antagonisté receptorů GLP-1 se podávají injekčně a obvykle se kombinují s perorálními přípravky nebo inzulinem. Neměly by se používat u pacientů s DM 1. typu nebo u pacientů s anamnézou pankreatitidy. Nežádoucí účinky jsou především gastrointestinální. Často je pozorován úbytek hmotnosti. Inhibitory DPP-4 se podávají perorálně, obvykle jako léky druhé nebo třetí linie, ale jsou pouze středně účinné. Patří mezi ně sitagliptin, saxagliptin, linagliptin a alogliptin a jednotlivé léky se často kombinují s metforminem. Vztah mezi inhibitory DDP-4 a srdečním selháním a pankreatitidou je předmětem probíhajícího zkoumání.
Amylin je společně s inzulinem vylučován z β buněk pankreatu. Tento peptid o 37 aminokyselinách snižuje vyprazdňování žaludku, sekreci glukagonu a chuť k jídlu. Pramlintid, injekční analog amylinu, byl schválen pro léčbu pacientů, jejichž DM 1. nebo 2. typu není dostatečně kontrolován navzdory léčbě inzulinem. Léky, které interagují s gastrointestinálními hormony, mohou predisponovat pacienty ke zvýšené pooperační nauzee a zvracení, jejich účinky na vyprazdňování žaludku mohou zvýšit pravděpodobnost aspirace a jejich hypoglykemizující účinky mohou vést k nebezpečně nízké plazmatické glukóze v perioperačním období.13 Doporučuje se, aby se pokud možno podávaly v den operace. Tabulka 36.3 porovnává přípravky používané k léčbě DM.
.