Maurice Chevalier, ztělesnění světáckého francouzského zpěváka a tanečníka, byl jedním z nejoblíbenějších bavičů 20. století a během své pět desetiletí trvající kariéry, která zahrnovala vaudeville, lehkou operu, film a koncerty, potěšil publikum po celém světě. Chevalier, věčně oděný ve fraku a slamáku, zpíval milostné písně s medovým galským přízvukem, které si oblíbili divadelní diváci v teenagerovském věku a na počátku 20. let, než začal hrát v němých filmech. Počátkem třicátých let ho lákal Hollywood a před návratem do Francie před druhou světovou válkou se dočkal řady muzikálových hitů, včetně „Love Me Tonight“ (1932). Ve čtyřicátých letech jeho kariéru provázela obvinění z kolaborace s nacisty, ale koncem padesátých let se díky filmu „Gigi“ (1958), který mu vynesl zvláštního Oscara, vrátil populárnější než kdykoli předtím. Chevalier se až do svého odchodu do důchodu v roce 1968 věnoval esejistice dvorních dědečků. Jeho smrt v roce 1972 znamenala konec okouzlujícího života, který zasvětil šíření evangelia lásky a štěstí prostřednictvím písně, úsměvu a smeknutí klobouku.

Narodil se 12. září 1888 jako Maurice Auguste Chevalier a byl nejmladším z devíti dětí svého otce, malíře pokojů, a belgické matky. Jejich otec měl často problémy sehnat stálou práci, a tak Chevalier v 11 letech opustil školu, aby pomohl uživit rodinu prostřednictvím nejrůznějších příležitostných prací – od truhlářského učně a tiskaře až po malíře panenek. V roce 1901 vstoupil s jedním ze svých bratrů do showbyznysu jako akrobat, ale utrpěl vážný úraz, který ho donutil hledat méně nebezpečné zaměstnání v zábavním průmyslu. Chevalier začal zpívat v kavárnách, kde kompenzoval svůj slabý hlas tím, že do svého projevu přidával nádech komiky. Začal vystupovat v místních divadelních revuích, kde si získal nadšené příznivce.

V roce 1909 se spojil se slavným, ale tragickým zpěvákem Fréhelem v profesionálním vztahu, který brzy přerostl v romanci. Její chronická závislost na drogách a alkoholu ho donutila v roce 1911 přerušit s ní styky. Chevalier poté uzavřel podobné partnerství s Mistinguett, jednou z nejpopulárnějších francouzských zpěvaček počátku 20. století. Jejich spolupráce dala jeho kariéře potřebný impuls, ale v roce 1914 byl poslán na frontu, aby bojoval za Francii v první světové válce. Chevalier byl zraněn a zajat během prvních týdnů bojů a následující dva roky strávil jako válečný zajatec v Německu. Ve vězení se od britských spoluvězňů naučil anglicky, než byl v roce 1916 propuštěn, údajně na zásah španělského krále Alfonse XIII, který byl Mistinguettovým oddaným obdivovatelem. Za službu vlasti byl Chevalier vyznamenán Croix du Guerre.

Po návratu do civilního života Chevalierova hvězda opět stoupala díky jeho slavným vystoupením v Le Casino de Paris. Tam si vytvořil svou ikonickou jevištní postavu: žoviálního galského svalovce ve smokingu a slaměném klobouku s lodičkou, který s rošťáckým šarmem a trochou riskantního humoru zpíval písně o lásce, ale i jazz a ragtime. Brzy se začal objevovat v němých filmech, ale žádný z nich nedosahoval takového úspěchu jako jeho muzikálová kariéra. V roce 1920 mu Douglas Fairbanks nabídl, aby debutoval v Hollywoodu, ale on odmítl s poukazem na to, že jeho filmy ve Francii neměly ohromný ohlas. O dva roky později zaznamenal jeden z největších hitů své kariéry s operetou „Dédé“, která ho přivedla na Broadway. V Americe se stal slavnou hvězdou, podepsal smlouvu s Paramount Pictures a debutoval v americkém filmu v muzikálu „Nevinní z Paříže“ (1929). Téhož roku si zahrál ve filmu Ernsta Lubitsche „The Love Parade“, první ze čtyř filmových spoluprací se zpěvačkou a herečkou Jeanette MacDonaldovou. Chevalierův výkon, poznamenaný přezrálým francouzským přízvukem, který používal pro své anglicky mluvící role – mimo kameru byla jeho angličtina tlumenější -, mu vynesl nominaci na Oscara a tento osobní triumf zopakoval i následující rok za film „Velký rybník“ (1930). Posledně jmenovaný film se proslavil také tím, že mu poskytl dvě charakteristické písně: „Livin‘ in the Sunlight, Lovin‘ in the Moonlight“ a „You Brought a New Kind of Love to Me“, kterou později bratři Marxové parodovali ve filmu „Monkey Business“ (1930).

Chevalier se v Hollywoodu dočkal mnoha úspěchů, z nichž nejvýznamnější byl „Love Me Tonight“ (1932), jeho třetí spolupráce s MacDonaldem po filmu „One Hour with You“ z roku 1932. Film, který režíroval Rouben Mamoulian a v němž zazněly písně Richarda Rogerse a Lorenze Harta, byl pro vývoj hollywoodských muzikálů významný tím, že integroval písně a dialogy a nepředstavoval příběh jako rámec pro samostatná hudební čísla. Poslední spolupráce Chevaliera a MacDonalda přišla v roce 1934 s filmem Veselá vdova, první anglickou adaptací německé operety Franze Lehára. Následujícího roku odešel Chevalier od Paramountu ke společnosti MGM a vrátil se do Francie, kde pokračoval ve své jevištní kariéře a zároveň vystupoval ve filmech ve Francii a Anglii.

Chevalier vystupoval se svou revue v Casino du Paris, když německá vojska obsadila Francii během druhé světové války. Nacisté ho požádali, aby zazpíval v Berlíně, což odmítl, ale nakonec vystoupil pro válečné zajatce v Německu. Po osvobození Francie Spojenci v roce 1944 se v anglicky mluvícím tisku začaly šířit zvěsti, že Chevalierovo vystoupení představuje kolaboraci s nepřítelem. Ačkoli francouzský soud jeho jméno očistil, jeho pověst v Americe byla zničena a několik let do Spojených států nevkročil.

Chevalier obnovil svou filmovou kariéru v roce 1947 a hrál převážně v evropských snímcích. Jeho status persona non grata v USA přetrvával ještě dalších deset let, což částečně zhoršila jeho účast na Stockholmské výzvě, dokumentu z roku 1950, který podepsalo nespočet osobností vědy a zábavního průmyslu a který vyzýval k absolutnímu zákazu jaderných zbraní. Jeho podpis pod výzvou se nelíbil sílícímu antikomunistickému hnutí v Americe a jeho žádost o vízum k návštěvě země byla v roce 1951 zamítnuta. Úpadek mccarthismu v polovině padesátých let však Chevalierovi vrátil pověst oblíbeného baviče v celosvětovém měřítku a v roce 1955 uspořádal své první celonárodní turné po USA.

První hollywoodské představení po více než dvaceti letech přišlo v roce 1957 s filmem „Láska na odpoledne“, poněkud dospělou komedií Billyho Wildera s Audrey Hepburnovou a Gary Cooperem v rolích nepravděpodobných milenců. Následující rok si Chevalier zahrál ve filmu „Gigi“ (1958) jako stárnoucí, ale stále okouzlující roué, který pomáhal zprostředkovat románek mezi bezstarostným neviňátkem Leslieho Carona a jeho znuděným synovcem (Louis Jordan). Mezi třpytivými písněmi Alana Jay Lernera a Fredericka Loeweho ve filmu zazněla i „Thank Heaven for Little Girls“, která se stala jednou z Chevalierových charakteristických melodií. Jeho výkon ve filmu Gigi okouzlil hollywoodskou veřejnost natolik, že mu filmová akademie udělila čestného Oscara. Úspěch tohoto filmu udával tón Chevalierovým následujícím filmům, v nichž hrál moudré, životem ověnčené starší muže ve filmech „Can-Can“ (1960) po boku Franka Sinatry a „Fanny“ (1961), kde se znovu setkal s Leslie Caronovou.

Chevalier si v letech 1960-1963 udržoval dechberoucí filmový program, který zahrnoval i film společnosti Walt Disney Pictures „In Search of the Caststaways“ (1962). Svou poslední hereckou štaci pro tuto společnost předvedl v nevýrazné hrané komedii „Opice jdou domů!“. (1965). O tři roky později, po několika významných světových turné a zvláštní ceně Tony za přínos divadlu, oznámil osmdesátiletý Chevalier odchod do důchodu. V roce 1970 ho autoři Richard a Robert Shermanovi zlákali zpět, aby složil ještě jednu píseň, titulní skladbu k animovanému filmu „The Aristocats“, který se odehrával v Paříži na přelomu 19. a 20. století. Po operaci ledvin Chevalier 1. ledna 1972 ve svém milovaném městě zemřel.

Od Paula Gaity