Mathurā art, styl buddhistického výtvarného umění, který vzkvétal v obchodním a poutním centru Mathura, Uttarpradéš, Indie, od 2. století př. n. l. do 12. století n. l.; nejvýraznějšího přínosu dosáhl v období Kushān a Gupta (1.-6. století n. l.). Obrazy ze skvrnitého červeného pískovce z nedalekých lomů Sīkri se nacházejí široce rozšířené po celé severní části střední Indie, což svědčí o významu Mathury jako vývozce sochařských děl.

Mathurská škola byla současná s druhou významnou školou kušánského umění, školou v Gandháře na severozápadě, která vykazuje silný řecko-římský vliv. Kolem 1. století ad se zdá, že každá oblast vyvinula samostatně svá vlastní zobrazení Buddhy. Mathurské obrazy jsou příbuzné dřívějším postavám jakšů (mužských přírodních božstev), tato podobnost je zvláště patrná u kolosálních stojících obrazů Buddhy z raného kušánského období. Na nich i na reprezentativnějších sedících Buddhách působí celkový dojem obrovské energie. Ramena jsou široká, hrudník se zvětšuje a nohy jsou pevně usazené s chodidly rozkročenými od sebe. Dalšími charakteristickými znaky jsou oholená hlava, uši (výčnělek na temeni hlavy) naznačený stupňovitou spirálou, kulatý usměvavý obličej, pravá ruka zvednutá v abhája-mudrá (gesto ujištění), levá ruka akimbo nebo opřená o stehno, drapérie těsně formující tělo a uspořádaná v záhybech přes levou ruku, přičemž pravé rameno zůstává holé, a přítomnost lvího trůnu namísto lotosového trůnu. Později se vlasy začaly zpracovávat jako řada krátkých plochých spirál ležících blízko hlavy, což je typ, který se stal standardním zobrazením v celém buddhistickém světě.

Jainistické a hinduistické obrazy z tohoto období jsou vyřezávány ve stejném stylu a obrazy džinistických tírthaṅkarů neboli světců je obtížné odlišit od současných obrazů Buddhy jinak než odkazem na ikonografii. Zvláštní pozornost si zaslouží dynastické portréty z dílny v Mathurá. Tyto přísně frontální postavy kušánských králů jsou oblečeny podle středoasijské módy, s přepásanou tunikou, vysokými botami a kuželovitou čepicí, což je styl oděvu používaný také pro zobrazení hinduistického boha slunce Súrji.

Ženské postavy v Mathuru, vytesané ve vysokém reliéfu na sloupech a branách buddhistických i džinistických památek, jsou upřímně smyslné ve své přitažlivosti. Tyto rozkošné nahé nebo polonahé postavy jsou zobrazeny v různých toaletních scénách nebo ve spojení se stromy, což svědčí o tom, že navazují na tradici yakṣī (ženského přírodního božstva), kterou lze pozorovat i na jiných buddhistických památkách, například v Bhārhutu a Sānchi. Jako příznivé symboly plodnosti a hojnosti se těšily oblibě, která přetrvala i s nástupem buddhismu.