Marie Dresslerová měřila metr osmdesát a měla mohutnou postavu, byla to impozantní dáma, ale její pozoruhodně výrazná tvář a skvělý komediální timing z ní udělaly oblíbenou postavu zlatého věku Hollywoodu. Vzestup Dresslerové, která hrála stejně nadživotní ženy, začal léty hraní v repertoárovém divadle, než se ve dvaceti letech přesunula na Broadway a vydělávala si čas ve vaudevillu. Nakonec dosáhla uznání ve filmu „Tillie’s Nightmare“ (1910-11). Popularita tohoto humorného muzikálu ji přivedla k nabídce přenést svou Tillie na stříbrné plátno ve filmu „Tillie’s Punctured Romance“ (1914), kde si zahrála s mladým Charliem Chaplinem. Filmové role ji provázely po celá teenagerovská a dvacátá léta, ale teprve na počátku zvukové éry se tato zkušená charakterní herečka konečně stala hvězdou, a to díky vedlejší roli ve filmu Grety Garbo „Anna Christie“ (1930) a vlastní oscarové roli v tragikomedii „Min a Bill“ (1930). V posledně jmenovaném filmu se dokonale spojila s podobně drsným a neotesaným Wallacem Beerym, k němuž se Dresslerová znovu připojila ve filmu „Tugboat Annie“ (1933), a velké pozornosti se těšila i díky roli vyhaslé divadelní herečky ve filmu „Dinner at Eight“ (1933), která pronesla jednu z nejpamátnějších hollywoodských hlášek. Bohužel právě na vrcholu své slávy zjistila, že má rakovinu, a do roka zemřela. Důkazem toho, že filmové hvězdy nemusí být dokonalé jako obrázek, bylo odhodlání Dresslerové, které bylo stejně obrovské jako její schopnosti, a status, který si vydobyla, z ní udělal naprosto jedinečný příběh úspěchu.

Marie Dresslerová se narodila jako Leila Marie Koerberová 9. listopadu 1868 v Cobourgu v kanadském Ontariu, ale rodina Koerberových se během jejího dětství několikrát stěhovala. Na jevišti debutovala v pěti letech v místním představení, které uspořádala její matka, což vedlo k tomu, že toto společenské dítě zjistilo, že má talent získat si lidi. Dresslerovou už nebavilo chodit do školy, a tak předstírala, že je jí 18 let, a byla přijata do nevadské kočovné společnosti. Brzy si zvykla vystupovat na cestách za nepříliš okázalých podmínek, ale nakonec se propracovala k hlavní roli v jiné společnosti, když hvězda nemohla na jeviště. Dresslerová šla tam, kde byly volné role, a poté, co získala další zkušenosti u několika operních společností, se nakonec dostala do New Yorku. Poté, co si jako zpěvačka sotva vydělávala na živobytí, dostala příležitost na Broadwayi v inscenaci „Loupežník na Rýně“ (1892). Komediální talent, který projevila, jí brzy vynesl další účinkování ve hře „Princezna Nikotina“ (1893), která u místního publika zabodovala natolik, že se dostala na turné.

Její sláva dále vzrostla díky úspěchu operety o dvou dějstvích „The Lady Slavey“ (1896), která se dočkala dlouhého angažmá a dalších představení na turné. Dále se objevila ve frašce „Courted into Court“ (1897) jako nezapomenutelně přezdívaná Dottie Dimple. Hra se hrála krátce, ale Dresslerová pokračovala v angažmá v dalších broadwayských inscenacích, včetně „The Man in the Moon“ (1899), „The King’s Carnival“ (1901) a „Higgledy-Piggledy“ (1904-05) jako nedostižná Philopena Schnitzová. Zatímco tato představení přitahovala různě velké davy diváků, Dresslerová měla téměř jistotu, že pomůže zaplnit místa na vaudevillovém okruhu, a když tam hrála, těšila se vřelému přijetí britského publika. Jedním z hlavních lákadel vaudevillu byl příslib sexy dívek, ale drobná, 180 cm vysoká Dresslerová si se svou postavou nikdy nedělala starosti. Vlastně nic na této dámě by nikdy nebylo považováno za drobné nebo skromné. Přesto byl Dresslerové obličej hlavní složkou její přitažlivosti a zaujal mecenáše pro svou neuvěřitelnou škálu komediálního výrazu. Dresslerová se provdala za George Hopperta a z tohoto svazku se jí narodila dcera, která údajně zemřela v útlém věku. Jejich svazek skončil někdy na počátku 20. století a v roce 1908 se provdala za svého manažera J. H. Daltona.

Ačkoli si na vaudevillu udělala více než dobré jméno, ještě větší popularita čekala Dresslerovou na Broadwayi ve hře „Tillie’s Nightmare“ (1910-11), kde diváky přiváděla do varu smíchy a odrovnávala je písní „Heaven Will Protect the Working Girl“. Dresslerová dále hrála ve dvouaktové inscenaci „Roly Poly/Without the Law“ (1912-13) a v představení „Marie Dressler’s ‚All Star Gambol'“ (1913) působila jako hvězda, inscenátorka, autorka knih a scénická i kostýmní výtvarnice. Rodačce z Ontaria bylo kolem čtyřicítky, když se nechala přesvědčit, aby přivedla Tillie na stříbrné plátno ve filmu „Tillie’s Punctured Romance“ (1914). Tento film, v němž si zahrála se začínajícím Charliem Chaplinem, byl nejen Dresslerovou prvním celovečerním filmem, ale také vůbec první celovečerní komedií. Tento film se stal diváckým hitem a následně vznikly další filmy „Tillie’s Tomato Surprise“ (1915) a „Tillie Wakes Up“ (1917), ale Chaplinova přítomnost v původním filmu zajistila, že tento film se stal jejím nejnavštěvovanějším němým filmem mezi pozdějšími generacemi.

Ačkoli film nabízel další médium pro její talent, Dresslerová měla stále otevřené možnosti. Vrátila se na Broadway, aby se ujala režie a hlavní role ve filmu „A Mix-up“ (1914-15), ale vrátila se k pouhému účinkování ve filmu „The Century Girl“ (1916-17), který se těšil podstatně delšímu trvání. Poté, co se objevila v několika dalších celovečerních filmech, se „The Red Cross Nurse“ (1918) ukázal být na téměř deset let Dresslerovou posledním. Na newyorská jeviště se vrátila ve filmu „The Passing Show of 1921“ (1920-21) a ve filmu „The Dancing Girl“ (1923), který se ukázal být jejím posledním broadwayským angažmá. Mezitím Dresslerová ovdověla a nikdy se znovu neprovdala. Pokračovala ve filmové práci, například ve snímku „Snídaně při východu slunce“ (1927), ale v tomto oboru brzy nastaly velké technologické změny. Zavedení zvuku přineslo některým z nich konec kariéry, zatímco Dresslerová se dočkala svého největšího úspěchu.

S jejím hlasem se filmoví diváci konečně seznámili v raných muzikálech „The Vagabond Lover“ (1929) a „Chasing Rainbows“ (1930), přičemž půvab druhého z nich umocnily sekvence uváděné v raném dvoupásmovém procesu Technicolor. V té době už Dresslerová podepsala smlouvu s MGM a právě v jejich filmech našla své největší uplatnění a nejhodnotnější filmové role. Po roli Grety Garbo v prvním mluveném filmu této švédské sexbomby, adaptaci Eugena O’Neilla „Anna Christie“ (1930), se Dresslerová v tomto roce objevila v několika dalších filmech, zejména v „Min a Bill“ (1930). Ve dvojici s Wallacem Beerym, který se díky svému vzhledu a komediálním schopnostem stal téměř jejím mužským protějškem, dokázala Dresslerová v roli ženy provozující podřadný podnik na nábřeží vyvolat smích i sympatie. V průběhu filmu ochotně zaplatí strašlivou cenu, aby pomohla mladé ženě, kterou miluje jako dceru, utéct za lepším životem. Ačkoli film občas sklouzával k chraplavému melodramatu, Dresslerové se povedl casting na jedničku a vynesl jí Oscara za nejlepší ženský herecký výkon.

V 62 letech byla Marie Dresslerová skutečnou filmovou hvězdou. MGM ji rychle obsadila do dalších filmů, v nichž se mísila komedie s dramatem, včetně snímků „Reducing“ (1931), „Prosperita“ (1932) a „Emma“ (1932), přičemž za poslední jmenovaný film byla nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon. Nesourodý tým Dresslerové a Beeryho se vrátil do filmu „Tugboat Annie“ (1933) a Dresslerová byla poctěna hlavní rolí před takovými hvězdami jako Jean Harlowová a John a Lionel Barrymoreovi v hvězdně obsazené klasice „Dinner at Eight“ (1933), kde zaujala jako Carlotta Vanceová, bývalá divadelní diva, jejíž kariéra uvadla. V závěrečné scéně filmu, poté co se urostlá a sexy Harlowová nahlas ptá, zda „stroje nahradí každou profesi“, Dresslerová nezapomene říct: „Má drahá, s tím si nemusíš dělat starosti.“ V návaznosti na tyto úspěchy byla Dresslerová časopisem Motion Picture Herald vyhlášena největší kasovní hvězdou roku 1933, což je na charakterní herečku-komediantku úžasný výkon. Získala také ocenění jako první žena, která se kdy objevila na obálce časopisu TIME. Bohužel se ukázalo, že to byl její poslední rok v zábavním průmyslu. Dresslerová onemocněla rakovinou, po filmu „Christopher Bean“ (1933) už nemohla vystupovat a 28. července 1934 nemoci podlehla. Posmrtně byla poctěna hvězdou na hollywoodském chodníku slávy.

Od Johna Charlese