O mandejismu, jednom z nejstarších monoteismů na světě, se toho ví jen málo. Nejsou to ani židé, ani křesťané, ani muslimové, sabiáni-mandejci představují etnicko-náboženskou skupinu čítající méně než 100 000 lidí, kteří vyznávají monoteistické náboženství a jejíž první stopy mohou podle francouzské antropoložky Claire Lefortové sahat až do sumerských dob před více než 3 000 lety. Odborníci se však snaží zjistit, kdy přesně se mandejství zrodilo, a žádné údaje nejsou považovány za zcela spolehlivé.

Po příchodu islámu se pro označení mandejců a některých dalších skupin používal název „sabiáni“. Dodnes jsou mandejci na celém Blízkém východě označováni jako sabiáni. Proto se mnozí mandejci začali označovat jako “sabiáni-mandejci“, což je kombinace exonyma a antonyma.

Podle Charlese G. Häberla, profesora Rutgersovy univerzity a odborníka na mandejce, nedostatek historických pramenů o rané historii mandejců vysvětluje, proč toto náboženství zůstalo zahaleno mýty a legendami. V článku nazvaném „Dissimulation or Assimilation? The Case of the Mandaeans“ napsal, že text Hran Gauaita poskytuje primární historickou zprávu o exodu mandejců z Palestiny do jižní Mezopotámie během prvního století. Vysvětluje, že až do poloviny 20. století byl tento text znám pouze mandejcům. Ústní zprávy o jejich přesídlení se však předávaly více než tisíc let. Teprve když se britské kulturní antropoložce Ethel S. Drowerové podařilo získat kopii textu, stal se pramen přístupný vědcům.

Od 10. století muslimští učenci a právníci diskutují o tom, zda jsou Mandejci „lidé knihy“, či nikoli. Korán považuje za lid knihy tři skupiny: Židy, křesťany a sabiány. „Sabiáni se v Koránu objevili jako záhadná skupina. Když skutečně začnete číst komentáře, zdá se, že nikdo neměl tušení. Mohli to být Egypťané, Řekové nebo společníci proroka Mohameda,“ řekl Häberl v rozhovoru pro Fanack.

Být lidem knihy dávalo věřícím na islámském území právo praktikovat své náboženství, pokud platili daň zvanou džizja. Sabiáni-Mandejci z tohoto statusu dlouho těžili, ale ten byl ohrožen, když se několik dalších skupin prohlásilo za Sabiány, aby prokázali svou koránskou legitimitu, což vyvolalo podezření ohledně pravdivosti jejich identity.

Mandejství vychází z mezopotámských náboženství, která vznikla v okolí řek Tigris a Eufrat na území dnešního jižního Iráku a íránské provincie Chúzistán. Mandejci postupně opustili polyteismus ve prospěch dualistického systému, který se opírá o protiklad světla a tmy. V tomto ohledu má mandejství různé společné rysy s jinými dualistickými perskými náboženstvími, jako je zoroastrismus, manicheismus a učení Mazdaka.

Přes tento dualismus mandejci věří pouze v jednoho Boha, který žije ve světě světla. Naproti tomu ve Světě temnoty žije náčelník jménem Ruha a kníže jménem Ptahil, který je podobný gnostickému Demiurgovi a který zkazil všechny duchovní bytosti, aby je vedl ke stvoření našeho světa.

Mandaismus jako gnostické náboženství věří ve spásu duše prostřednictvím esoterického poznání Boha. Na rozdíl od jiných gnostických náboženství však mandejismus podporuje manželství a zakazuje sexuální licenci.

Podle mandejské víry byl prvním prorokem Adam, po něm následovali Set a Sem. Zatímco židovsko-křesťanská tradice považuje za viníka prvotního hříchu Evu, mandejci se domnívají, že toto břemeno nesou Adam i Eva. Mandejci také uctívají Jana Křtitele, kterého považují za svého posledního proroka, a z této víry čerpají svůj nejdůležitější obřad, křest. Mohou se nechat pokřtít několikrát za život, a to při týdenních obřadech v neděli nebo při svých oslavách. Křest však může probíhat pouze v tekoucí vodě. Voda je nejvýznamnějším prvkem, který pochází ze světa Světla, a je proto vnímána jako zdroj života. Dalším klíčovým aspektem tohoto náboženství je, že mandejci se nemohou modlit k modlám nebo obrazům. Jejich hlavní náboženskou knihou je Ginza Rabba, což znamená „velký poklad“ a je napsána v klasické mandejštině, což je forma východní aramejštiny.

Dnes je mandejství ohroženým náboženstvím. Od Američany vedené intervence v Iráku v roce 2003 jsou sabiánští mandejci – stejně jako ostatní menšiny v Iráku – vystaveni náboženskému a etnickému pronásledování, včetně mučení, vražd, znásilňování, nucených konverzí a sňatků.

Ačkoli Islámský stát nikdy nedosáhl historické domoviny mandejců v jižním Iráku, komunita zažívá vážné porušování lidských práv spojené s nárůstem islámského extremismu a nedostatkem bezpečnosti. Historicky byli Mandejci vnímáni jako bohatí, protože mnozí z nich pracují v oboru zlatnictví. V chaosu po válce se tak stali terčem zločineckých gangů a předmětem rabování, loupeží a únosů. Jejich náboženství navíc kategoricky odsuzuje násilí, což je činí obzvláště zranitelnými vůči útokům.

Ve zprávě Middle East Research Institute (MERI) s názvem The Sabian-Mandaeans: Jeden z mandejských studentů vypráví: „Vnímání usmíření a konfliktu: „Kvůli penězům jsme měli hodně únosů. Nevíme přesně, kdo za tím stojí, ale můj bratr byl unesen v roce 2008. Museli jsme zaplatit hodně peněz, abychom ho dostali zpět.“

Skutečnost, že mandejští muži nejsou obřezáni, je také zdrojem diskriminace, která podle Leforta připomíná segregaci ve Spojených státech nebo apartheid v Jihoafrické republice. Jako příklad uvádí, že mandejci se nemohou dotýkat výrobků na stáncích nebo vstupovat do odpočinkové zóny v práci. Ve zprávě MERI jeden mandejský zlatník uvedl: „V Missanu nás dříve nazývali vyděděnci nebo negace. Když jdeme na pohřeb a pijeme čaj, ani později neumývají nádobí, ale rozbíjejí je. Taková je úroveň rasismu vůči nám. Kromě toho nám byla vnucena praxe nošení závoje.“

Podle Häberla se „Mandejci plně zapojili do současné irácké identity. Vezměme si příklad Abdula Jabbara Abdullaha, který byl prvním ředitelem Bagdádské univerzity, nebo básníků Lamia Amara a Abdel-Razzaq Abdel-Wahed. Mnozí mandejci byli šperkaři. Často byli gramotní. Za vlády Saddáma Husajna tvořili elitu s politickou aktivitou.“ Dodává: „Je pravda, že vláda Saddáma Husajna byla autoritářskou diktaturou, ale jedním z jejích rysů byla sekulární kultura.“

V posledních desetiletích se počet mandejců v Iráku značně snížil, podle Leforta nezůstalo více než 300 rodin.

Většina z nich uprchla do západních zemí, jako je Švédsko, Německo, Austrálie a Spojené státy, což vyvolává obavy o přežití náboženství, které dosud zůstávalo endogamní. Muži i ženy mohou uzavírat sňatky pouze v rámci své komunity, což představuje různé problémy, protože komunita je stále více rozptýlená.

„Diaspora skutečně začala v roce 2003. Nyní Mandejci nemají žádnou vlast. Vše je tak trochu ve vzduchu,“ uzavírá Häberl. „Lidé říkají: ‚Musíme se aklimatizovat na tuto novou situaci. Naše děti budou vyrůstat v USA nebo v Německu. Budou chodit na rande mimo své náboženství. Jako každé společenství v krizi se musíme změnit‘. Mnozí jiní se však také domnívají, že se musí držet toho, co znají, aby jako komunita přežili.“

.