Protože ženy prostě nesmějí mít něco zvláštního jen pro sebe, sotva se ve 40. letech 20. století poprvé objevila zmínka o ženském bodu G, muži začali mlaskat a mručet: „Ale kde je ten náš? My chceme taky bod G.“ Závist, stejně jako strach, je tak skvělým motivátorem.

Jistěže muži chtějí bod G také. Bod G – neboli Gräfenbergova skvrna – je roztomilé malé místo, mimo vyšlapané cesty, zastrčené, trochu náročné, než se k němu dostanete – ale naprostá rozkoš, když ho dosáhnete. Něco jako ostrov Skye. Ale s méně ovcemi. Pravděpodobně. Je to skrytý klenot, nefalšovaný rozdavač potěšení.

Říkáte potěšení? Velké chvějící se vlny rozkoše? V příkrém kontrastu s lajdáckým přístupem většiny mužů k jiným tradičně ženským činnostem – řekněme k výchově dětí – proč by se muži nechtěli podílet na této původně ženské činnosti? Muži důsledně a energicky zkoumali a objevovali a podnikali výpravy podobné těm, které podnikali viktoriánští dobrodruzi. Až na to, že tyto mise směřovaly někam, kde to bylo mnohem hrozivější než v nejtemnějším Peru. Protože hledání mužského bodu G vedlo muže do jejich vlastního zadku a k prostatě. Pro potěšení, proniknutí. Jak víte, pokud věnujete pozornost pohádkám, měli byste si dávat pozor na to, co si přejete.

Ačkoli nejde tak docela o projekt Manhattan, platí stejný princip: zvon nemůžete odemknout. A tak bod G představuje bod, v němž se protínají dva nejproblematičtější problémy mužů – jejich vztah k tělu a vztah k citům.

Mají-li muži neutěšený vztah ke svému tělu jako celku – je příliš hubené nebo příliš ochablé, příliš chlupaté nebo příliš hladké? – tak právě k jedné díře ve svém těle mají nejpodivnější vztah ze všech. Zvláště heterosexuální muži. Protože heterosexuální muži byli kdysi heterosexuálními chlapci, a i když ne všichni heterosexuální chlapci nazývali homosexuální chlapce (jako já) poměrně pravidelně bandity zadků, dost z nich to dělalo – nebo se alespoň nestavělo proti těm, kteří to dělali.

Zadky, strkání věcí do nich a následné potěšení z takové činnosti bylo „gay“. V důsledku toho to bylo také špinavé a nemorální. Jakékoli interakci mezi prdelí a prstem nad rámec toho, co bylo nezbytně nutné, která by mohla nechtěně vést k matoucím pocitům rozkoše, je proto třeba se vyhnout – nebo o ní alespoň nikdy nemluvit, aby si všichni nemysleli, že jste gayové.

Takto se velmi jednoduše šíří pocit viny a studu, jak lze lidi odcizit jejich vlastnímu tělu a jak všichni skončí nešťastní. Od homosexuálních chlapců, kteří jsou šikanováni ještě předtím, než se dozvědí, že jsou gayové, přes heterosexuální chlapce, kteří mají rádi anální hrátky, ale děsí se toho, že by mohli být gayové, až po samotné šikanující, kteří jsou nepřirozeně posedlí tím, co by jiní lidé mohli dělat s jejich vlastním tělem.

Ti z nás, kteří jsme vyrůstali jako gayové, jsme samozřejmě přišli na to, že takové potěšení není špinavé ani nemorální – i když si vzpomínám, že jsem byl v té době zděšen, že „do zadku“ je pro mé lidi normou. My, požehnaní homosexuálové, jsme dále přišli na to, že se můžeme zbavit hanby, která nám byla tak vytrvale podsouvána, protože nám vůbec nepatřila. Byla jejich.

Jsou totiž jistí „heterosexuálové“, kteří jsou homosexuálním sexem posedlí víc než homosexuálové. To platí zejména, pokud jde o anální sex. Ačkoli by vás jistí nábožensky konzervativní lidé rádi přesvědčili, že homosexuálové se bezuzdně sodomizují při každé dostupné příležitosti, věřte mi, že tomu tak není. Podíl mého času, který věnuji análnímu sexu, je menší než čas, který každý týden strávím mytím nádobí. Dovedete si to představit? Musel bych si pořídit myčku nádobí.

Jde o to, že gayové mohou být spokojeni s tím, že jejich zadek je významnou erotogenní zónou. Heterosexuální muži si až donedávna nedokázali připustit, že by mohli – nedej bože, Muriel! – si užít trochu análních hrátek. Protože, víte, může to být příjemné. Stojí za to zdůraznit, že heterosexuální muži jsou také obětí zjednodušeného přístupu k sexualitě, názoru, že sexualita je binární, a ne taková, jaká ve skutečnosti je – spektrum. Stačí se podívat na nedůvěru a skepsi, s jakou se heterosexuálové i homosexuálové dívají na mužskou bisexualitu, abyste viděli, jak je tato mylná víra v binárnost zakořeněná. Říkejme tomu hypotéza „Bi teď, gay později“.

Tím se dostáváme k další kdysi zapovězené oblasti pro muže – k jejich citům. Svým způsobem je zvláštní, že se hledání mužského bodu G věnuje tolik pozornosti, vzhledem k tomu, jak muži historicky nechtěli cítit – a byli odrazováni od cítění – svých pocitů. To, že se muži pomalu, ale jistě začínají otevírat – emocionálně i jinak – pociťování rozkoše a poskytování rozkoše druhým, může být jen dobře. Koneckonců, co jiného je cítění než pocit zranitelnosti? (Odkazuji vás na vynikající přednášku Brené Brownové z TEDu na téma zranitelnosti, která by se měla povinně a opakovaně vysílat ve školách a na ITV mezi dvojprogramy Coronation Street). Přiznat si, že máte pocity, a pak je cítit, je přiznáním, že můžete být zraněni – a každý krok tímto směrem je pozitivní pro všechny zúčastněné.

Věru bychom neměli podceňovat, jaký pokrok to je, a je to pokrok, který představuje hledání, uznání a diskuse kolem mužského bodu G. To, co se děje, je pokrok, o kterém se mluví. Jako muž, který jeho hledáním strávil poměrně dost svého (volného) času – svého i cizího – a měl různou míru úspěchu, mohu upřímně říci, že je to dobře strávený čas. I když se nádobí začne hromadit, pokud se výpravě věnujete příliš dlouho.

Nezapomínejme, že to není tak dávno, co si muži při sexu nejenže nenechávali ponožky, ale sotva si sundali kalhoty, zoufale se snažili oplodnit důkladně rozkošatělou manželku, aby mohli mít další pár rukou na práci na poli. To, že je možné honbu za čistým potěšením – rekreačně a/nebo v rámci milostného vztahu – uznat za legitimní zábavu, může být brzy dekadencí, kterou si lidstvo už nemůže dovolit – ale ještě tam nejsme. Takže než přijde Armagedon, dopřejte si ho. Může to být jediné potěšení, které vám zůstane, až přijde Brexit. Radujte se z existence mužského bodu G a z jeho úspěšného hledání.

Můžete také považovat úporné hledání mužského bodu G za něco podobného jako hledání archy úmluvy nacisty ve filmu Jezdci ztracené archy a ne bezdůvodně poukazovat na to, jak to dopadlo. Máte na to právo, pokud mohu říci, že je to poněkud chmurný pohled. Ale takový je život – vše je o perspektivě. A pokud jde o perspektivy, ležet na zádech s kotníky za ušima není špatná perspektiva.