Lysandr (zemř. 395 př. n. l.) byl spartský státník a vojevůdce, který v roce 405 př. n. l. slavně porazil athénské loďstvo v bitvě u Aigospotamoi, čímž definitivně vyhrál peloponéskou válku. Lysandr si získal pověst ohnivé osobnosti, odvážných strategií a nemilosrdného zacházení se zajatci a poddanými městy. Spartská tvrdá politika v širším Řecku po skončení peloponéské války nakonec přinesla jeho pád. Nebyl oblíbený doma ani v celém Řecku a v prvním roce korintských válek v roce 395 př. n. l. byl zabit thébským vojskem. Lysandrovi je věnován jeden z Plútarchových životopisů.

Raný život

O Lysandrově raném životě toho není známo mnoho, kromě toho, že jeho otec byl Aristokritos a že patřil ke spartskému rodu Heraklidů. Víme také, že byl poměrně chudý a potřeboval finanční pomoc, aby mohl dokončit vzdělání a vojenský výcvik. Když se Lysandr asi v roce 408 př. n. l. stal admirálem (nauarchos), dostal za úkol přesvědčit perského krále Kýra Mladšího, aby poskytl Sparťanům pomoc ve válce proti Athénám a jejich spojencům z Délské ligy. V tomto poslání a také v získání Kýrova přátelství byl úspěšný.

Peloponéská válka &Námořní vítězství

První významné vítězství zaznamenal Lysandr v námořní bitvě u Notionu na pobřeží poblíž Efesu asi v roce 407 př. n. l. V roce 407 př. n. l. se Lysandrovi podařilo zvítězit v námořní bitvě. Tam porazil Alkibiadova zástupce Antiocha díky lepšímu nasazení svých lodí. Tato prohra měla Athéňany přimět k tomu, aby odvolali svého velkého generála Alkibiada, obviněného ze zanedbání povinností, když dovolil, aby velel loďstvu jeho podřízený, a to pouze kormidelník.

Lysandr si pak získal pověst odvážného taktika v bitvě u Aigospotamoi na Hellespontu v roce 405 př. n. l.. Dvakrát záměrně odmítl střetnout svou flotilu 200 lodí financovanou Peršany s větším athénským loďstvem, a tak se domnívali, že je Sparťan bojácný. Pátého dne Athéňané odpočívali s loděmi vytaženými na břeh, což byla nutná procedura k pravidelnému vysoušení trupů a zabránění podmáčení antických lodí. Lysandr si tento okamžik vybral k útoku a nepřítele přemohl, jen osmi athénským lodím se podařilo debaklu uniknout. Sparťan pak bez milosti popravil 3 000 svých zajatců. Vítězství Sparty nakonec ukončilo peloponéskou válku, která začala už v roce 431 př. n. l.

Lysandr pak odplul do Pirea a na jaře roku 404 př. n. l. odřízl se svými loděmi Athény od jejich přístavu. Vyslal vzkaz, že každý Athéňan přistižený mimo město bude bez výjimky zabit, a tak se ďábelsky postaral o to, aby byly Athény plné co největšího počtu úst, než postaví svou blokádu. Po dlouhém obléhání a na pokraji vyhladovění se město nakonec vzdalo a byla zde ustanovena nová vláda, Třicet tyranů. Lysandr odolal korintským a thébským výzvám k úplnému zničení Athén a místo toho trval na tom, aby bylo strženo opevnění Dlouhých hradeb, předány všechny trojstěžňové válečné lodě kromě symbolické flotily a vymožen těžký tribut. Na ochranu jejich zájmů pak byla ponechána spartská posádka. Lysandrovo velké vítězství bylo připomínáno věnováním, ražbou pamětních mincí i jím samotným, když nechal postavit nový pomník, „Pomník Navarchů“ na posvátném místě v Delfách. Pomník z bronzových soch byl poněkud marnivým dokladem jeho úspěchů a zobrazoval olympské bohy a Lysandra, jediného smrtelníka na výstavě, korunovaného Poseidonem.

Politické manévry

Sparta a Lysandr upevnili své zisky v peloponéské válce tím, že v různých řeckých městech prosazovali oligarchické vlády (dekarchie) a také od nich vymáhali tribut, což nadále činili od svých vlastních spojenců v Peloponéském spolku. Nedostatek spartských zkušeností v diplomacii a řízení měst spolu s jejich příliš despotickým vedením však brzy přinesly nepokoje. Dokonce i tradiční spojenci, Korint a Théby, se začali obávat hegemonie Sparty v Řecku.

Nezásadový a neoblíbený Lysandr, který prý „podváděl chlapce kostkami, ale muže přísahami“ (Lysandr, 293), sklidil i osobní kritiku od vlastních lidí, protože žil v přepychu v Anatolii. Strohým Sparťanům také příliš neimponoval Lysandrův rostoucí kult osobnosti, rozšířený zejména na ostrově Samos. Tam byl uctíván jako bůh, což bylo u žijícího Řeka nevídané. Sparťané měli podezření, že by Lysandr mohl být ještě ctižádostivější a založit si vlastní říši, proto ho povolali domů a zbavili ho titulů, respektive mu je neobnovili. To vyvolalo v roce 396 př. n. l. roztržku mezi Lysandrem a jeho starým chráněncem a milencem (erastem), spartským králem Agesilaem. Král poslal svého rivala co nejdál od Sparty a pověřil Lysandra velením vojska na Hellespontu. Zde se Lysandrovi podařilo přesvědčit perského satrapu Spithridata, aby se připojil k jeho vlastním silám.

V roce 395 př. n. l. pak Korint uzavřel spojenectví s Argem, Boeótiemi, Thébami a Athénami v boji proti Spartě. Lysandr, který se vrátil, aby této hrozbě čelil, zaútočil na Boeotii a rozpoutal tak válku s Thébami, čímž odstartoval devítileté korintské války. Při čekání, či spíše nečekání na setkání se spartským vojskem vedeným Pausaniásem II (druhým králem Sparty) byl Lysandr zabit Thébany, když útočil na hradby Hallartosu ve střední Boeotii. Podle Plútarcha bylo jeho tělo odvezeno a pohřbeno v Panopeji na cestě z Chaeroneje do Delf a na místě byl zřízen pomník.

Výsledkem korintských válek byl „královský mír“, v němž Sparta postoupila svou říši (pro jejíž řádnou správu jí beztak chyběl potřebný byrokratický aparát) pod perskou kontrolu, ale Spartě byla ponechána nadvláda nad Řeckem. Ve snaze rozdrtit Théby však Sparta v roce 371 př. n. l. prohrála rozhodující bitvu u Leuktry s vynikajícím thébským generálem Epaminondem. Théby poté anektovaly část Messénie a Sparta se poté stala pouze druhořadou mocností.

Po Lysandrově smrti jeho političtí nepřátelé tvrdili, že mezi jeho osobními věcmi našli dokumenty, které naznačovaly, že plánoval nahradit dědičný systém dvojkrále Sparty voleným panovníkem. Plútarchos, který nikdy nebyl příliš obdivován v nejlepších dobách, shrnuje Lysandrovu pověst takto:

Lysandr … se zdál být nejednoznačnou a bezcharakterní osobností a mužem, který většinu svých činů ve válce maskoval různými formami podvodu …Vysmíval se těm, kdo trvali na tom, že by se Héraklovi potomci neměli ve válce snižovat ke lsti, a poznamenal: „Kam nedosáhne lví kůže, tam to musíme zalátat liščí.“ (Lysandr, 293)