Přibližně v polovině 5. století př. n. l. se Lukáni přesunuli na jih do Oenotrie a vytlačili domorodé kmeny, které Řekové znali jako Oenotrijce, Chony a Lauternoi, do hornatého vnitrozemí.
Lukáni vedli v roce 334 př. n. l. nepřátelské boje s řeckou kolonií Taras/Tarentum a s epirským králem Alexandrem, kterého si Tarentinci přivolali na pomoc, čímž vytvořili precedens pro epirotské zasahování do záležitostí Magna Graecia. V roce 331 zrádní lukánští vyhnanci zabili Alexandra z Epiru.
V roce 298, jak uvádí Livius, uzavřeli spojenectví s Římem a římský vliv se rozšířil o kolonie Venusia (291), Paestum (řecky Posidonia, obnovená v roce 273) a především římské Tarentum (obnovené v roce 272). Následně však Lukáni trpěli tím, že si v různých válkách na poloostrově, jichž se Řím účastnil, vybírali stranu poražených. Někdy byli s Římem ve spojenectví, častěji se však zapojovali do nepřátelství, a to během samnitských válek.
Když se v roce 281 v Itálii vylodil Pyrrhos z Epiru, byli mezi prvními, kdo se mu přihlásili k přízni, a po jeho náhlém odchodu byli během desetiletého tažení (272) podrobeni. Nepřátelství pokračovalo i nadále; během druhé punské války se postavili na stranu Hannibala (216) a Lukánie byla během několika tažení zpustošena oběma armádami. Země se z těchto pohrom nikdy nevzpamatovala a pod římskou vládou upadla do úpadku, jemuž učinila konečnou tečku sociální válka, jíž se Lukáni zúčastnili spolu se Samnity proti Římu (91 – 88 př. n. l.).
V době Strabónově (63 př. n. l. – 24 n. l.) upadala řecká města na pobřeží do bezvýznamnosti a v důsledku úbytku obyvatelstva a obdělávání půdy začala získávat převahu malárie. Několik měst ve vnitrozemí nemělo žádný význam. Velká část provincie připadla pastvinám a hory byly porostlé lesy, v nichž se hojně vyskytovali divočáci, medvědi a vlci.
.