Elektrická podstata nervového impulsu

Galvani otálel s oznámením svých poznatků až do roku 1791, kdy vydal spis De Viribus Electricitatis in Motu Musculari Commentarius (Komentář o vlivu elektřiny na svalový pohyb). Dospěl k závěru, že živočišná tkáň obsahuje dosud opomíjenou vrozenou, vitální sílu, kterou nazval „živočišnou elektřinou“, jež po překlenutí kovovými sondami aktivuje nervy a svaly. Domníval se, že tato nová síla je formou elektřiny vedle „přirozené“ formy, kterou vytváří blesk nebo elektrický úhoř a torpédový paprsek, a vedle „umělé“ formy, kterou vytváří tření (tj. statická elektřina). Mozek považoval za nejdůležitější orgán pro vylučování této „elektrické tekutiny“ a nervy za vodiče této tekutiny k nervům a svalům, jejichž tkáně působí stejně jako vnější a vnitřní povrch Leydenské nádoby. Proudění této elektrické tekutiny poskytovalo podle jeho vysvětlení podnět pro dráždivá svalová vlákna.

Galvaniho vědečtí kolegové jeho názory většinou přijali, ale Alessandro Volta, vynikající profesor fyziky na univerzitě v Pavii, nebyl analogií mezi svalem a Leydenskou sklenicí přesvědčen. Usoudil, že žabí stehýnka slouží pouze jako indikační elektroskop, a zastával názor, že skutečným zdrojem stimulace je styk různorodých kovů; takto vzniklou elektřinu označoval jako „kovovou elektřinu“ a rozhodl, že sval tím, že se při dotyku s kovem stahuje, připomíná působení elektroskopu. Volta dále uvedl, že pokud se dva nestejné kovy v kontaktu oba dotknou svalu, dojde také k rozrušení, které se zvyšuje s rozdílností kovů. Volta tedy odmítl myšlenku „živočišné elektrické tekutiny“ a odpověděl, že žabí stehýnka reagují na rozdíly v temperaci, složení a objemu kovů. Galvani to vyvrátil získáním svalového působení u dvou kusů stejného materiálu. Následný spor se však obešel bez osobní nevraživosti; Galvaniho mírná povaha a Voltovy vysoké zásady vylučovaly jakoukoli ostrost mezi nimi. Volta, který vymyslel termín galvanismus, o Galvaniho práci řekl, že „obsahuje jeden z nejkrásnějších a nejpřekvapivějších objevů“. Přesto se partyzánské skupiny shromáždily na obou stranách.

Zpětně se ukazuje, že Galvani i Volta měli částečně pravdu a částečně se mýlili. Galvani měl pravdu, když svalové kontrakce přisuzoval elektrickému podnětu, ale mýlil se, když jej označil za „živočišnou elektřinu“. Volta správně popřel existenci „živočišné elektřiny“, ale mýlil se, když tvrdil, že každý elektrofyziologický jev vyžaduje dva různé kovy jako zdroje proudu. Galvani, který se vyhýbal kontroverzím kolem svého objevu, pokračoval ve své práci učitele, porodníka a chirurga a léčil bohaté i potřebné bez ohledu na honorář. V roce 1794 nabídl obhajobu svého stanoviska v anonymní knize Dell’uso e dell’attività dell’arco conduttore nella contrazione dei muscoli („O použití a činnosti vodivého oblouku při kontrakci svalů“), jejíž dodatek popisoval svalovou kontrakci bez potřeby jakéhokoli kovu. Přiměl sval ke kontrakci dotykem obnaženého svalu jedné žáby s nervem druhé žáby a poprvé tak prokázal, že v živé tkáni existují bioelektrické síly.

.