Od roku 1315 vládce Pavie, o pět let později podestà ve Vigevanu, kde nechal postavit dodnes viditelný hrad. V roce 1323 byl spolu s celou svou rodinou exkomunikován s obviněním z kacířství. Obvinění z kacířství a exkomunikace byly později staženy a v roce 1341 se stal papežským vikářem.

Vládl v Miláně společně se svým synovcem Azzonem Viscontim a jeho bratrem Giovannim, a to až do Azzonovy smrti v roce 1339. Zúčastnil se také vítězné bitvy u Parabiaga proti svému dalšímu synovci Lodrisiovi, který vypravil žoldnéřskou armádu s cílem dobýt Milán.

S armádou žoldnéřů ze severní Evropy, kterou svěřil synům svého bratra Stefana, rozšířil vévodství, dobyl Pisu a koupil Parmu od Obizza III. d’Este.

Luchino Visconti byl mecenášem hudby i literatury, do Milána pozval Petrarku.

Oženil se třikrát: s Violantou ze Saluzza, dcerou Tomáše I. ze Saluzza, poté s Caterinou Spinolou, dcerou Obizza Spinoly, a v roce 1349 s Isabellou Fieschi, neteří papeže Adriana V., která dala Luchinu Viscontimu svého jediného legitimního syna Luchina Novella, ačkoli ostatní Viscontiové později jeho původ zpochybňovali. Byl schopným vojenským velitelem a pánem, ale proslul také svým krutým chováním. V lednu 1349 odhalil Isabelinu nevěru a vyhlásil pro ni strašlivý trest. O několik dní později byl nalezen otrávený, lid brzy přezdíval jeho manželce Isabella del veleno („Isabela od jedu“).

Jeho nástupci se stali jeho synovci Bernabò, Galeazzo a Matteo II, které v roce 1346 vyhnal z Milána. Nevěry Isabelly využil on a jeho příbuzní k tomu, aby z dědictví vyhnali Luchina Novella.