Letos na jaře, Molly Kate Kestnerová – osmnáctiletá studentka střední školy v Austinu ve státě Minnesota – uchvátila srdce milionů lidí nesmírně populárním videoklipem, natočeným z ruky prasklým iPhonem, v němž zpívá a hraje svou originální píseň His Daughter.“ Píseň o mladé dívce, která díky své víře v sebe a v Pána překoná bouřlivou rodinnou situaci, se rozléhá do vzletného refrénu, který si díky Kestnerové sebejistému hlasu vysloužil přirovnání k Adele a Jewel.

Videoklip zaujal internet a Kestnerová se objevila v místních i celostátních pořadech včetně Good Morning America. Plně orchestrální verze písně byla vydána jako singl na iTunes, kde se dostala do první padesátky žebříčku prodejnosti tohoto prodejce v USA. Když se náš krátký blogový příspěvek o videoklipu stal nejčtenějším článkem měsíce v Current, viděla jsem, jak jsou lidé Kestnerovou a její hudbou fascinováni, a požádala jsem ji, zda by si k nám do studia nesedla a nepopovídala o své inspiraci a jízdě na horské dráze.

Zastavila se u nás ve čtvrtek ráno po zvukové zkoušce národní hymny na stadionu Target Field, kde bude v sobotu zpívat před zápasem Minnesoty Twins. Právě se také stěhuje na kampus North Central University, letniční školy v Minneapolisu, kterou navštěvoval i Jeremy Messersmith.

Při jejím jasném přesvědčení a výmluvné vyrovnanosti mě nepřekvapilo, že se Kestnerová chce jednou stát motivační řečnicí – ale nejdřív musí myslet na první ročník. Tady je náš rozhovor.

Začněme od začátku. Pocházíš z Austinu v Minnesotě. Co dělají tvoji rodiče?“

Máma je v domácnosti a vychovala sedm dětí, takže mám spoustu sourozenců. Můj táta je prezidentem elektrické společnosti, takže… Kestner Electric, kdybys někdy potřeboval vyměnit žárovku!“

Viděl jsem na tvém Twitteru, že ses původně učil doma. Je to tak?

Tak nějak. Do první třídy jsem se učil doma, pak jsem do šesté třídy chodil do soukromé křesťanské školy a pak jsem chodil na státní střední a vysokou školu. Takže jsem tak nějak zažil všechno, co se týče školy.

A teď jdeš na vysokou školu.

Ano, North Central University.

Jak sis vybral tu školu?

Byla to prostě jedna z těch vysokých škol, o kterých jsem slyšel, soukromá křesťanská vysoká škola. Znám pár lidí, kteří tam chodí a moc se jim tam líbí. Mají skvělý hudební a duchovní program, což je to, co chci dělat, takže mi to prostě přišlo jako správná volba – a pak jsem nakonec dostala plné stipendium, abych tam mohla jít, takže jsem si řekla: Dobře, to je znamení! Měl bych tam jít. Takže jsem nadšená, že tam budu chodit na hodiny.

Takže jsi začala hrát na housle v pěti letech. Hraješ ještě pořád?“

Ano, hraju – už ne tak často jako dřív, protože teď se samozřejmě soustředím na zpěv a psaní písní, ale ano, pořád hraju ráda. Myslím, že to se mnou bude vždycky. Je to něco jako jízda na kole: navážeš tam, kde jsi naposledy skončil.

Kdy jsi začal hrát na klavír?

Před rokem! Ještě na tom musím zapracovat, než se budu nazývat klavíristou.

A pak jste začal psát písničky.

Jo. To je tak trochu důvod, proč jsem se začal učit hrát na klavír: říkal jsem si, no, chtěl bych psát hudbu, ale nevím, jak můžu psát písničky a zpívat s houslemi, tak se budu učit na klavír.

Takže jsi začal psát písničky a zveřejňovat některá svá vystoupení na internetu. Předtím, než došlo k vašemu náhlému vzestupu ke slávě, jaké byly vaše cíle při zveřejňování písní na internetu?“

Přímo řečeno, žádné cíle jsem neměl. V podstatě jsem je zveřejňoval, protože mám rodinu, která žije mimo stát a kterou nikdy nevidím, a moje máma – už když jsme byli malí, vždycky natáčela videa a posílala je mámě a tátovi a svým sourozencům. Takže mi říkala, no, měla bys ty věci, které zpíváš doma, dát na YouTube nebo na Facebook, aby to viděla moje rodina. To byl v podstatě můj cíl, a to prostě zdokumentovat svůj hudební a pěvecký pokrok. Pak se najednou z ničeho nic stalo tolik věcí a bylo to jako, dobře, musím si dát nějaké nové cíle! K čemu mám směřovat teď, když mám větší publikum?“

Tím se dostáváme k příběhu „His Daughter“, který už byl mnohokrát vyprávěn. Píseň jste původně napsal vy a poprvé jste ji předvedl na sborovém recitálu?

Jo. Tak tu píseň jsem napsal na konci prvního ročníku a pak jsem ji zahrál svému učiteli sboru; nikomu jsem ji ještě pořádně neukázal. On říkal: Tohle je fakt dobrý – měla by sis to schovat a zazpívat to na své maturitní sólo, na svůj maturitní recitál. Říkala jsem si, jo, to je fakt dobrý nápad: udělat něco originálního. Takže jsem to nikde nezveřejnila, opravdu jsem to nikomu neukázala, kromě blízké rodiny a přátel. Pak jsem to zazpívala na svém maturitním sólu a dopadlo to skvěle, takže jsem si potom řekla, no, už jsem to udělala, tak bych to mohla zveřejnit. Odtud už je to tak nějak historie.

Vypadá to, že se to stalo docela rychle, jakmile jsi to zveřejnil.

Nedokážu ani popsat, jak rychle se to stalo. Abych byl upřímný, bylo to tak nějak rozmazané.

Celý příběh je úžasně nečekaný, ale jedním z nejnečekanějších aspektů je role, kterou v něm hrál herec ze Star Treku George Takei.

Ano, George Takei! Stalo se to tak, že se to nejdřív rozšířilo na Facebooku; původně jsem to ani neměl na YouTube, jen jsem to dal na svou facebookovou stránku, třeba pro rodinu a tak. O pár dní později to mělo na Facebooku asi 50 000 sdílení nebo tak nějak – což mi přišlo jako šílenost. Takže můj bratr říkal, že bys to měl dát na YouTube! Tak jsem to tam dal a pak to nějak viděl George Takei a dal odkaz na YouTube na svou stránku na Facebooku – a díky tomu se video na YouTube stalo virálním. Což je prostě… pořád mi to vyráží dech. Kdybych ho někdy potkal, bylo by to úžasné.

Jsi fanoušek Star Treku?

Jo – mám pět bratrů, takže jsem vyrostl na Star Treku a Star Wars. Bylo to docela fajn; myslím, že byli nadšenější než já, že se to stalo. A taky můj učitel sboru – to on mě přiměl, abych tu písničku zachránil, a je to největší fanoušek Star Treku vůbec. Takže to bylo jako, panebože, George Takei sdílel tvoje video! Přišlo mu to víc cool než cokoli jiného. Cooler than me, like, going on Good Morning America or anything else.“

Řekni mi, jak se věci vyvíjely potom. Nejdřív jsi viděl, jak ti stoupají akcie, a pak, super, George Takei to sdílel, a pak… jak se to začalo nabalovat jako sněhová koule, kdy sis začal uvědomovat, že to není jen populární video, ale že to ze mě dělá hvězdu?

Bylo to tak zvláštní. Začalo to a první týden lidi říkali: Tvoje video se stává virálním! A já na to, ne, to není, to je fuk – virální videa mají miliony zhlédnutí. To moje má pár set tisíc. Ale myslím, že si neuvědomujete, že většinou, když vidíte virální video, tak už je virální – a vy nemáte možnost vidět, jak se virální stává. Takže jsem si tak nějak říkal, no, to je fuk. Myslím, že to sdílel George Takei a pak to vidělo pár dalších celebrit. Viděla to Jordin Sparks, pár lidí od Disneyho, a tak jsem si říkala, no, to je fakt super! A pak, myslím, že to bylo skoro přesně týden poté, co jsem to zveřejnila, zavolali z Good Morning America. A já si říkala, panebože, to není pravda! Když se na ty týdny dívám zpětně, asi jsem si měla psát deník nebo něco podobného, protože mám pocit, že se to všechno slilo do jednoho dne. Přesně tak mi to připadá: Mám pocit, že jsem vůbec nespala. Snažila jsem se dokončit střední školu, protože jsem maturovala, a kombinovala jsem to video se střední školou a pak se stipendijním programem, který jsem dělala, takže jsem každý večer psala eseje na to a byl to prostě zdaleka nejstresovější týden mého života. Ale bylo to dobrý.

A pak si člověk začne uvědomovat, že bych si asi měl sehnat nějaký tým…ne?“

No, za prvé, mám obrovské štěstí – můj starší bratr Caleb, to je génius. Takže první den poté, co se tyhle věci začaly dít, byl u nás doma a pomáhal mi třídit věci. Dostal to na YouTube, začal zpeněžovat moje videa. Věděl, co dělat, a já bych byl úplně ztracený. Jen bych tam seděl a nevěděl, co mám dělat. Pak jsme se spojili s několika dalšími lidmi: Troy Groves mi pomáhá se spoustou manažerských věcí a já jsem prostě byla opravdu požehnaná, že znám tolik lidí, kteří jsou ochotní mi pomoct, protože jim na mně záleží, a ne proto, že by se zajímali o to, co se děje.

A teď jdeš zpívat národní hymnu na zápase Twins – což ani není tvoje první hymna na profesionální sportovní akci!

Jo, zpívala jsem na zápase Lynx, což bylo úžasné. Tohle je určitě trochu větší nervák: určitě tam bude mnohem víc lidí, ale jsem neuvěřitelně poctěná a nadšená.

Takže pojďme si promluvit o tvé hudbě. Koho považuješ za své hudební vlivy?

Oh, můj bože. Dobře… tak tuhle otázku nesnáším, protože mám pocit, že mě ovlivňuje každý člověk, kterého poslouchám. Myslím, že jeden, kdo mi utkvěl v paměti, je Sara Bareilles, protože zaprvé píše úžasnou hudbu. Je to úžasná skladatelka, a to je něco, o co se snažím, psát písničky, které mají jiné poselství než ty typické, které slyšíte. Ne jen průměrné písničky o lásce nebo rozchodu – písničky s významem a emocemi. A pak také to, že naživo zní stejně dobře, jako když svou hudbu nahrává. Podle mě to svědčí o pravé známce skutečného umělce: když je skvělým živým interpretem. Takže mě rozhodně hodně ovlivňuje. Je skvělá.

Přemýšlíš o tom, kam by ses chtěl v budoucnu ubírat, máš pocit, že styl, ve kterém pracuješ, je pro tebe opravdu dobrý a že v něm chceš nějakou dobu křižovat, nebo přemýšlíš, hele, třeba přivést nějakého rappera nebo hrát rockové písničky?

Je tolik různých stylů, které rád poslouchám, ale jako písničkář mám rád hudbu syrovou, emotivní, písničkářskou/indie, ale rozhodně ne popovou. Nezaškatulkoval bych to do žádné country, křesťanské nebo písničkářské hudby. Jsou v ní tak trochu vlivy ze všech těchto oblastí. Rád píšu příběhy, což je v country hudbě populární, ale taky rád píšu jen písničky, které mají spíš R&B/jazzový nádech, ale to není celá moje hudba, takže… je tam spousta různých vlivů. Mám ráda gospelovou hudbu, miluju jazzovou hudbu, miluju indie hudbu, poslouchám i písničky z top 40 hitparád. Takže je toho hodně, co se v mých písních objevuje, prostě podle toho, jak se zrovna cítím. Jsem otevřená všemu, abych viděla, kam mě moje cesta zavede.“

Je to zajímavý moment, protože teď, když se o tobě mluví, je to většinou „senzace na YouTube“, ale jakmile začneš dělat víc hudby, začnou tě identifikovat s nějakým žánrem. Na Wikipedii se píše „křesťanský pop“, ale možná to úplně nepostihuje všechno, co děláš nebo chceš dělat.

Jo, lidé, jakmile najdou nějakého umělce, chtějí ho zařadit do nějakého žánru nebo ho zaškatulkovat, jako třeba: Jaký jsi umělec? Ale pro mě je to tak, že pořád ještě zjišťuju, kdo jsem jako umělec, takže si tu nálepku nechci dávat. Možná přijde den, kdy to bude jako, víš, chci přejít spíš na tenhle druh hudby nebo tamten , a opravdu nechci být omezován – jako, aha, musíš zůstat tímhle druhem umělce nebo zpívat tímhle způsobem.

Takže to nás přivádí k plánům! Byl jsi na pobřeží, mluvil jsi s lidmi. Co o té cestě můžeš říct?“

Úžasný, úžasný zážitek. Opravdu zkušenost, která mě rozvíjí a učí, protože jsem v tom všem nováček. Setkal jsem se s vydavatelstvími, s bookingovými agenturami, s vydavateli, s právníky. To je pro mě úplně nové pole působnosti. Bylo fajn si od nich poslechnout a dozvědět se, jaký potenciál ve mně vidí, případně jen nadhodit nápady. Ještě jsem neudělal žádné rozhodnutí ani nic podobného, ale díky tomu mi to všechno připadalo velmi reálné. Před tou cestou to bylo jen jako, jo, měl jsi virální video, ale nic se vlastně nezměnilo: pořád jsem byl středoškolák v Austinu v Minnesotě. Takže když jsem tam jel a setkal se s těmi lidmi – díky tomu jsem měl pocit, že je to skutečné, že se to děje.

Ale zatím žádná rozhodnutí.

Nespěchám s rozhodováním. Stalo se to všechno tak rychle a svádí to k tomu říct si, dobře, skočíme do toho, pojedeme, vydáme album, pojedeme na turné, cokoliv. Ale já se chci ujistit, že jsem jako umělec připravený, než se do něčeho vrhnu. Chystám se na vysokou školu a chci, aby to byla taky priorita. Takže si dávám na čas a všichni lidé, se kterými jsem mluvil, mi říkali, že je to skvělé: dej si na čas, budeme se o tebe zajímat, až se rozhodneš. Nespěchám.

Máš domluvený minimálně jeden koncert: ze svého Twitteru jsi odkázal na vystoupení v Nashvillu 12. října.

Ano! Nejde jen o zpívání, je to sjezd. Mluvil se mnou Ryan Wesley Smith, který v podstatě přišel s nápadem uspořádat konferenci Activate. Je to parta různých lidí na Vine, Twitteru, YouTube, kteří mají velkou sledovanost a přijedou se tak trochu podělit o svou víru. I když bych se neoznačil za „křesťanského umělce“, spousta mých písní má základ ve víře, protože jsem křesťan a to se v mé hudbě projeví. Takže je to super nápad a jsem nadšený. Je to nový nápad a budu zvědavý, jak to dopadne, ale rozhodně jsem byl ochotný pomoci. Nikdy jsem v Nashvillu nebyla, takže jsem z toho fakt nadšená, a lidi, kteří se na tom podílejí, mi prostě připadají fakt skvělí.

Takže to se blíží, ale jinak to vypadá, že se nejvíc soustředíš na začátek studia na vysoké škole.

Jo, tohle léto bylo šílené – ale pro mě prostě chci, aby vysoká škola byla co nejnormálnější zážitek. Jsem natolik požehnaná, že jsem dostala plné jízdné, abych tam mohla jít, a nechci tu příležitost promarnit. Nechci pořád chybět ve škole a opravdu tam chci navázat kontakty a poznat lidi, takže to je moje hlavní zaměření a priorita. Pak už jen zapadnout do hudby a všech těch věcí, jak jen to půjde, protože to by byla moje další priorita – ale jsem mladá, takže se teď nesnažím stát světoznámou zpěvačkou. Než se do něčeho takového pustím, chci prostě vyrůst jako člověk a jako umělec.

Jak se změnil váš každodenní život, když máte tolik příznivců na internetu?

To říkám já: Já jsem se nezměnil, změnili se lidé kolem mě. Je to opravdu pravda, protože upřímně řečeno, věci, které zveřejňuji, věci, které tweetuji, jsou stejné jako ty, o kterých jsem tweetoval před pěti měsíci – jen lidé teď reagují jinak, což je opravdu zajímavé pozorovat. Dokonce i způsob, jakým se chovám, jak se chovám k lidem… Jsem stejný člověk, ale způsob, jakým se ke mně lidé chovají, je jiný, a to je něco, na co bylo v některých případech těžké si zvyknout. V některých případech je to opravdu super. Lidé se mě na to pořád ptají: je těžké být sám sebou, máš pocit, že se musíš tvářit, když děláš na sociálních sítích nebo tak, a upřímně, mám pocit, že je to úplný opak toho, co by chtěli i fanoušci. Chtějí vidět, jaký jsi, takže jsem prostě tak nějak byl sám sebou, a pokud se to lidem nelíbí, tak je to v pořádku. Nemusí mě následovat, takže je to v pořádku.“

Vaše písně se zabývají opravdu konkrétními problémy, jako je šikana a zneužívání, takže si dokážu představit, že se vám v tuto chvíli muselo ozvat hodně lidí, kteří tyto problémy zažívají a které vaše hudba dojala.“

To je, upřímně řečeno, asi jedna z nejpřínosnějších věcí, která z toho všeho vzešla: jen slyšet životy a příběhy lidí, které moje písně ovlivnily. Je to tak ponižující, protože jsem nikdy nebyla zneužívaná jako dítě, samozřejmě jsem neměla dítě jako teenager, ale asi se na to dívám tak, že: to není můj příběh, ale můžu být tak trochu hlasem pro ty lidi, kteří nejsou schopni sdílet svůj příběh. Jako že nevím, čím sis prošla, ale cítím s tebou a dokážu se do tebe vcítit, a proto si myslím, že moje písničky lidi opravdu spojily. Každý má nějaký příběh a každý se někdy potýkal s těžkostmi. I v písni „His Daughter“: možná jste si neprošli tím, o čem píseň mluví, ale každý se někdy cítil ztracený. Cítili se zmatení, přemýšleli, proč se v jejich životě něco stalo a že to bude v pořádku a že existuje naděje. To je poselství, které teď spousta lidí hledá, je naděje, a pokud jim ji mohu dát, pak je to pro mě čest a s radostí to budu dělat každý den až do konce života.

Je něco, co je pro tebe důležité a máš pocit, že o tom moc nemluvíš?

Něco, co je pro mě jako pro umělkyni, zpěvačku a člověka opravdu důležité, je prostě být vzorem pro mladší dívky, a na to se opravdu zaměřuji. Myslím, že tato společnost vytvořila pro mladší dívky takovou nejistotu: neustále se dívají na reklamy, dívají se na videa, kde jsou ženy zobrazovány jako objekty, a to opravdu snižuje vaši hodnotu. Samozřejmě ne všechny moje písničky jsou o tomhle, ale moje poselství, které chci jako umělkyně předat, je, že nemusíte být nejkrásnější, nemusíte být sexy image, nemusíte mít správný vzhled nebo správný typ těla, abyste byli úspěšní. Stačí mít vášeň a pracovní morálku a jste tak krásní, jak krásné je vaše srdce. To je pro mě opravdu, opravdu důležité: aby se dívky nedefinovaly podle toho, jak se na ně dívají kluci nebo jak se na ně dívá společnost, ale aby se definovaly podle toho, kde je jejich srdce a co chtějí ve svém životě dělat.