V posledních několika letech vzal Facebook útokem jakýsi protinožec Reddit v podobě skupin.¹ Vznikly tisíce skupin, z nichž některé byly vytvořeny pro použití jako reakční meme k označování v příslušných konverzacích („zní to __, ale ok“ je pro to oblíbený formát), jiné jako podpůrné skupiny pro různé marginalizované identity. Konglomerát těchto skupin byl pro své typické politické sklony nazván „Leftbook“, přičemž téměř každá větší skupina obsahuje pravidla, jako je povinné varování před spouštěčem na požádání; zákazy věcí jako sexismus, rasismus nebo homofobie; a obecnou aktivistickou nebo radikálně levicovou ideologii.

Dalším společným identifikátorem je naprostý nedostatek přítomného soucitného diskurzu.

Nechápejte mě špatně. Pokud se neonacista ohání proeugenickou rétorikou, rozhodně si zlomte pochodeň a vidle. Zakázat zjevné trolly na potkání je přijatelné a dokonce doporučované; dát jim platformu ve jménu „svobody slova“ je aktivně nebezpečné. Problém, o kterém zde mluvím, je zmatené mezidobí, kdy dochází k neshodám mezi uživateli, kteří mají oba dobré úmysly, ale odlišný světonázor nebo úroveň zkušeností s danou problematikou. To by mohla být skvělá příležitost k učení pro obě strany. Nesouhlasící strany by se mohly setkat uprostřed a snažit se pochopit, proč si ten druhý myslí to, co si myslí, a pak laskavě vysvětlit (a vyslechnout!), proč je jeden konkrétní způsob myšlení pro ostatní zraňující. Místo toho se ztrácejí nuance, protože kalná šeď se tlačí do táborů černé a bílé, a pokud je někdo vnímán, že není plně zasazen do bílého tábora, musí být v táboře černém – a tedy nepřítelem na stejné úrovni jako výše zmínění neonacisté a trollové. Výsledné interakce lze jen stěží nazvat konverzací; častěji jsou lidé s dobrými úmysly, kteří si jen náhodou dali nohu do úst, nemilosrdně napadáni jinými uživateli, jejichž „nadřazené“ přesvědčení jim dává právo hrát si na morální policii. Napadená osoba nevyhnutelně reaguje obranně, místo aby se snažila pochopit, kde udělala chybu, a to je považováno za důkaz jejího špatného jednání. Téměř nikdy se nejedná o souboj jeden na jednoho; jakmile se jedna osoba vrhne na domnělé provinění, ostatní ucítí první krev a obklíčí ji jako žraloci. Často se do tohoto běsnění zapojí i moderátoři těchto skupin a nebohý kýbl žrádla je ze skupiny protěžován nebo zabanován.

Existuje zde samozřejmě spektrum, stejně jako v rámci samotných problémů. Dobrým příkladem je neúmyslné používání urážek a následné reakce: pokud někdo použije urážku, kterou si neuvědomuje jako urážlivou, ale stává se agresivním a odmítá uznat, že někomu způsobil bolest nebo že ta bolest je důležitá, těžko pro něj uroním slzu, když je buzerován. Na logické úrovni vím, že je neuvěřitelně nepravděpodobné, že by se z takové výměny názorů něco naučili, ale některé interakce potřebují důsledky. Důležité je také projevit podporu ublížené straně a posílit společenské normy (tj. urážky nejsou v pořádku a nikdy by se neměly používat). Vezměte si však, že tatáž osoba použije urážku, o které si neuvědomila, že je to urážka (nejčastějším případem, se kterým se setkávám, je urážka g vůči Romům, protože je v naší kultuře přesycená a přivlastněná do té míry, že lidé ani nevědí, že romská kultura ještě existuje), a její reakcí na to, že se na ni někdo kvůli jejímu použití zlobí, je nevinná otázka typu: „Proč je to urážka?“. To naznačuje, že se snaží poučit ze své chyby. Pokud, a bohužel často i když, se na ně dav stále sjíždí se stejnou beztrestností jako v předchozím příkladu – je to špatně. Dokonce nemocné. Nejste morálně lepší za to, že útočíte na lidi, kteří nejsou tak „Woke“ jako vy.“

Zažil jsem to ze strany honu na čarodějnice; dotyčný příspěvek byl ve skupině o ableismu. Napsal jsem příspěvek, ve kterém jsem si stěžoval na domněle zdatného kolegu, který používal kabinku pro handicapované na toaletě, když všechny ostatní kabinky byly volné, což mi přišlo neuvěřitelně oprávněné, zejména proto, že na našem patře máme vozíčkáře. Měl jsem v úmyslu vytvořit odrazový můstek pro rozhovor o tom, jak si schopní jedinci často přivlastňují ubytování od postižených jedinců jako určitý druh „odpustku“. Místo tohoto rozhovoru mi lidé znovu a znovu vyčítali, že předpokládám, že spolupracovník je schopný, a konverzace se přesunula na rozhovor o neviditelném postižení.

Nejprve jsem to uvítal, protože sám mám neviditelné postižení, a uznal jsem, že je špatné předpokládat, že o něčím statusu postižení něco víte. Snažil jsem se konverzaci nasměrovat zpět k tomu, co jsem chtěl řešit v první řadě, ale zuby byly zaťaté; dostatečně jsem se neprostestoval ani neodvolal svůj příspěvek a stále jsem byl považován za ableistu, protože jsem se chtěl vrátit k tématu, o kterém jsem chtěl diskutovat. Na té výměně názorů nebylo nic produktivního: Už jsem sdělil, že chápu jejich stanovisko, a smířil jsem se s tím, že jsem nevědomky vstoupil na ableistické území, což bylo ignorováno. Místo toho se to zvrhlo v nemilosrdnou šikanu, kdy jsem se cítil napadán ze všech stran. Jako člověka, který má za sebou trauma, mě to spustilo. Když jsem to však transparentně vyjádřila, bylo mi řečeno, že jsem emocionálně manipulativní a agresi si vymýšlím. Metoda, kterou se mě lidé snažili „vychovávat“, byla velmi násilná a já jsem byl nucen skupinu opustit, abych si zachoval duševní zdraví. Poté, co jsem učinila prohlášení, že si nemyslím, že jsem dostatečně psychicky stabilní, abych toto prostředí zvládla, dostalo se mi drzého a povýšeného rozloučení právě od těch lidí, kteří mě k odchodu dotlačili.

Pro lidi, kteří údajně usilují o rovnost a lepší zacházení s menšinami, je to naprosto nepřijatelné. Je velký rozdíl mezi ovládáním hněvu jako aktivistického nástroje a útokem na jednotlivce s nespravedlivou agresivitou. Schovejte si spravedlivý hněv pro okamžiky, které si ho skutečně žádají, protože takové existují. Ale když se dokážete s někým spojit tam, kde je, a vést s ním klidnou, validní konverzaci o problému, namísto toho, abyste reagovali ostře, mohou se dít a budou dít dobré věci. Hněv by měl být zaměřen na systémy a lidi u moci, kteří tyto systémy udržují, ne na jednotlivce na stejné nebo nižší úrovni, než jste vy sami na společenském žebříčku; laskavost a soucit jdou mnohem dál, pokud jde o přivedení lidí k většímu pochopení rozdílů. Respekt si nelze zasloužit, pokud si trháte krky. Jen tím zaséváte další semínka nepohodlí a předsudků vůči skupinám, kterých se zastáváte. Tento komplex nadřazenosti a performativní aktivismus slouží jen k tomu, aby nás ještě více odděloval od našich oponentů a potenciálních spojenců, dále se zvrhává v černobílé myšlení a udržuje silné rozdělující politické klima. Cizí lidé, s nimiž se pouštíte do diskuse přes internet, jsou stále lidé s emocemi a historií, kterou nemůžete znát. Jako aktivisté máme odpovědnost za to, abychom byli soucitní a zároveň ostří při řešení problematického chování a přesvědčení.

Tento bezmyšlenkovitý all-in přístup, který na lidi pohlíží jako na nádoby ideologií namísto jednotlivců, je příčinou toho, jak jsme skončili se současnou administrativou. Nemám dokonalé řešení; jednoduše si myslím, že bychom měli pamatovat na lidskost lidí před jejich přesvědčením. Chovat se k někomu jako k lidské bytosti nevyžaduje, abyste akceptovali nebo dokonce dali prostor jakémukoli jeho přesvědčení, které je nepřijatelné. Existují však laskavější způsoby, jak někomu ukázat dveře, než mu nasazovat psy na paty – a dveře lze vždy znovu otevřít.

Naší největší chybou je v tuto chvíli boj uvnitř. Pravice si stěžuje na politickou korektnost jako na prostředek k umlčení svého fanatismu; levice útočí na ty, kdo politickou korektnost nedodržují, naprosto dokonalým způsobem² a vyhrabává libovolné věci z minulosti dané osoby, aby ji zdiskreditovala. Naše komunita se musí vzpamatovat a znovu se naučit, jak být aktivisty soucitu, vzdělávání a laskavosti; ne aktivisty reakcionářství, falešné hierarchie „dobrého spojenectví“ a hněvu. Nikdo není dokonalý, ale my to od něj očekáváme. Kritika a výzvy by měly být konstruktivními výzvami. Vysvětlete laskavým způsobem, proč je něco zraňující, a spolupracujte s někým na změně, místo abyste okamžitě rozhodli, že se mýlí a je ztracený případ.

Být intersekcionálním aktivistou je cesta. Natáhněte ruku a přitáhněte lidi k sobě, nekřičte na ně, že jsou na nižším stupni než vy. Protože vám zaručuji, že někdo jiný je na tom schodišti dál než vy, a nechtěli byste raději, aby vám někdo pomohl výš, než aby vás skopal na dno?“

Nemusí to tak být. Vlastně by to tak být nemělo. Jsme svět, který vytváříme, a měli bychom se snažit měnit ho k lepšímu, ne přispívat k boji a konfliktům.

–

¹Někdo by mohl namítnout, že Tumblr už byl protipólem-Redditu, ale já bych tvrdil, že je spíš protipólem-4chanu; každopádně tohle není o Tumblru, i když Tumblrité by se z tohoto pojednání mohli také něco naučit.

²Je něco zákeřného na tom, že vyžadujete určitý slovník, abyste byli považováni za Dobrého aktivistu, a přijímáte buzzwords jako zkratku pro nuancovanější diskusi. Nejenže je to ableistické a třídní, protože to očekává určitou úroveň vzdělání a sociálního porozumění jako základ, než vůbec začnete konverzaci, ale může to být zneužito jako zbraň zneuživateli.