V roce 1909 tento stav poprvé popsal H. French. V roce 1932 pak Wilhelm Löffler upozornil na toto onemocnění v případech eozinofilní pneumonie způsobené parazity Ascaris lumbricoides, Strongyloides stercoralis a měchovci Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Konečně v roce 1943 nazval RJ Weingarten tento stav tropickou eozinofilií a později jej oficiálně pojmenoval Löfflerův syndrom. Nejznámějším případem Löfflerova syndromu byl případ mladého chlapce z Louisiany. Do nemocnice přišel s tím, že po třech dnech hlásí vysokou horečku a také zrychlené dýchání. „Byl hospitalizován a léčen doplňkovým kyslíkem, intravenózním metylprednisolonem a nebulizovaným albuterolem“. Chlapcovy příznaky rychle ustoupily a po dalším vyšetřování se zjistilo, že chlapec pracoval při péči o prasata. Poté byl proveden test výkalů prasat a okolní půdy; ten obsahoval parazita, který způsobil chlapcovo onemocnění.

Další případ se opět týkal mladého chlapce, který trpěl zvracením a horečkou po dobu 3 měsíců. Když lékaři konečně provedli echokardiografické vyšetření dítěte, zjistili, že „vstupní krevní obraz pacienta vykazoval leukocytózu s abnormálně zvýšenou hladinou periferních eozinofilů“. U dítěte pak byla diagnostikována Löfflerova endokarditida a okamžitě byla zahájena imunosupresivní léčba s cílem snížit počet eozinofilů.

Ačkoli Löffler popsal eozinofilní pneumonii pouze v souvislosti s infekcí, mnoho autorů dává termín „Löfflerův syndrom“ jakékoliv formě akutního nástupu plicní eozinofilie bez ohledu na její příčinu. Pokud je příčina neznámá, je specifikována a nazývána „prostá plicní eozinofilie“. Poškození srdce způsobené poškozujícím účinkem proteinů eozinofilních granulí (např. hlavního bazického proteinu) se nazývá Loefflerova endokarditida a může být způsobeno idiopatickou eozinofilií nebo eozinofilií v reakci na parazitární infekci.

.