Joe Bonamassa, označovaný za jednoho z nejlepších světových kytaristů, se zařadil po bok těžkých vah, jako jsou Hendrix, Page, Slash nebo Young.

Jeho zvuk v kombinaci s hladkým a kouřovým hlasem vynesl amerického bluesového rockera z fronty na polévku hudebního průmyslu přímo na vrchol žebříčku.

Foundation)

„Rád o sobě přemýšlím jako o koncertním umělci, který žije spíš z kufru než z vlastního domu,“ řekl Bonamassa. „Pokud můžete úspěch měřit tímto měřítkem, než bych řekl, že se mi to podařilo.“

Je toho samozřejmě víc. Z 33 desek, které umělec vydal, se jich 11 dostalo do čela bluesového žebříčku Billboardu. Jeho poslední deska Blues of Desperation vyšla letos v březnu a už se dočkala pozitivních recenzí.

„S touhle deskou jsem sáhl hodně hluboko,“ řekl. „Je v něm trochu sebereflexe, ale myslím, že smyslem alba je posunout se dál a nestát se předvídatelným.“

Bonamassa si také zahrál po boku nejlepších světových kytaristů, jako jsou Eric Clapton nebo Blondie Chaplin.

Nyní, ve svých 38 letech, nashromáždil čisté jmění, které se šplhá do milionů.

„Myslím, že schopnost udržet si zvuk, o kterém jsem si myslel, že je věrný mně samému a zároveň komerční, bylo mým tajemstvím, jak získat tři fazole, které potřebujete, než půjdete na Jacka,“ řekl.

Ne vždy tomu tak ale bylo. Kdyby se kytarový zázrak rozhodl udržet si pozici podepsaného umělce, pravděpodobnost, že by přežil přesycenou rukavici dnešního hudebního průmyslu, by byla mizivá.

Jako nezávislý umělec může být Bonamassa nyní považován nejen za hudebního génia, ale i za jednoho z největších podnikatelů v oboru.

Počátky nezávislosti

Bonamassa tvrdí, že když začínal, byl stejný jako každý jiný umělec, jehož naděje a sny se upínaly k podpisu smlouvy.

„Je to to, co vás naučili si myslet,“ řekl. „Podepište smlouvu, vydejte album, sedněte si na lehátko ve svém sídle a vybírejte tantiémy.“

Brzy měl možnost čelit realitě.

Umělec, který kdysi předskakoval zesnulému a skvělému B.B Kinga ve svých dvanácti letech, se o několik let později dočkal velkého úspěchu, když podepsal smlouvu se společností Sony.

Tam byl představen těžké váze v oboru, producentovi Tomu Dowdovi, a deska, která vzešla z jejich spolupráce, A New Day Yesterday, přišla s aspirací na úspěch a postavení.

„Hudba, kterou jsem tehdy hrál, byla v podstatě méně komerční než dnes, ale měla velkého ducha,“ říká Bonamassa.

Nicméně když se statistiky prodejů dostaly na stůl na newyorské Madison Avenue 550, realita zasáhla domov i peněženku.

(Foto: Jeff Daly/Invision/AP)

„V USA se prodalo 7500 kopií,“ řekl. „Po odečtení autorských poplatků, sazby a všeho ostatního mi zbyl šek, který by nepokryl ani účet za světlo.“

Pomalý prodej nakonec vedl k tomu, že Bonamassa byl od vydavatelství propuštěn.

„Uvědomil jsem si, že pokud jste jedním z vyvolených, které hrají rádia, nebo máte reality show a sponzorské smlouvy, které se na vás valí, pak má podepsání smlouvy velký smysl,“ řekl. „Ale když nejsi, tak jsi v háji.“

Poté, co Bonamassa opustil Sony, prošel procesím nezávislých vydavatelství, z nichž všechna odmítla s mladou nadějí podepsat smlouvu. Nakonec dostal neuvěřitelně malou nabídku od, jak sám říká, mimořádně malého bluesového vydavatelství.

„S mým manažerem Royem Weismanem jsme si řekli, že když už máme vzít tak malou smlouvu, můžeme to rovnou udělat sami,“ řekl.

Na základě tohoto zjištění vznikla společnost J&R Adventures, Bonamassova a Weismanova hudební manažerská společnost a nahrávací společnost.

„Vydali jsme desku Blues Deluxe, které se prodalo přes 40 000 kusů,“ řekl. „Kdybychom byli stále u Sony, museli bychom prodat 2,5 milionu kopií, abychom vydělali peníze, kterých jsme dosáhli jen díky těmto prodejům.“

Jako dva zdatní podnikatelé pracovali na rozšiřování Bonamassovy fanouškovské základny, vydobyli si mezeru na trhu a pak vytlačili konkurenci.

„Uzavřeli jsme se a nikoho jsme nepustili na pískoviště,“ řekl. „Teď jsme kolem něj postavili elektrický plot.“

To znamená, že společnost má monopol nejen na Bonamassovu tvůrčí genialitu. Také řídí a produkuje talenty, stará se o merchandise, propagaci koncertů, vydávání CD a financuje neziskovou organizaci Keeping The Blues Alive Foundation, která pomáhá učitelům a studentům proniknout do hudebního průmyslu.

„Myslím, že se tomu dá říkat kapitalismus,“ řekl. „Druhé slovo v hudebním byznysu je přece ‚byznys‘.“

Motivy jeho osamostatnění mohou znít jako motivované ziskem, ale jeho rozhodnutí bylo podle umělce také prostředkem, jak se chránit v době, kdy potenciál hudby vydělávat peníze rychle vysychal.

„Viděl jsem nápis na zdi,“ řekl. „Buď se potopíme, nebo budeme plavat.“

Nové prostředí

Bonamassovy konkrétní stížnosti kdysi pramenily z prodeje CD. Dnes pramení z potíží, s nimiž se umělci potýkají v éře digitálního streamování.

„Streamovací služby vám dávají směšně nízký honorář,“ řekl. „Měl jsem kamaráda v Nashvillu, který měl 27 milionů přehrání a skončil s šekem na 700 dolarů. To je směšné!“

Tvrdí, že fanoušci si sice zaslouží tak široký přístup k hudbě, ale podmínky, za kterých umělec předává práva na svou hudbu, mají potenciál průmysl zcela zničit.

„Náklady na výrobu desky neklesly,“ řekl. „Studio stojí peníze, hudebníci stojí peníze, dokonce i dostat vybavení do studia stojí peníze. Než se nadějete, vaše marže se vyšplhají do nebeských výšin a vy se ocitnete na okraji hry.“

(Foto: Gareth Cattermole/Getty Images)

Nápravou podle Bonamassy je, aby umělci měli sílu nezapojovat se do streamovacích služeb, pokud společnosti nebudou ochotny znovu jednat o podmínkách licencování.

„Metallica dostala hodně flastru za to, že se postavila proti Napstaru,“ řekl. „Ale oni věděli, co je čeká. Je to úplně stejný způsob, jakým teď vidím tolik lidí, kteří se zakousli do prachu, protože nejsou schopni žít ze své hudby.“

Stejně jako Weisman před lety povzbuzoval Bonamassy k nezávislosti, Bonamassa nabádá začínající umělce, aby se nebáli vydělávat.

„Neexistuje žádný legitimní důvod, aby umělci nedostávali tolik, kolik by měli,“ řekl.

Sky Is The Limit

Bonamassa bude balit svůj kytarový kufr na další světové turné, na kterém se zástupy jeho obdivovatelů bezpochyby zblázní do umělcova postmileniálního bluesového zvuku.

„Je to 200 dní v roce,“ řekl. „Určitě jsem se naučil, že hudební realita nespočívá v sezení a vybírání šeků.“

A i když většina potlesku, kterého se mu dostává, by měla být připsána jeho talentu, část by měla být vyhrazena jeho předvídavosti a schopnosti stát se jedním z nejprozíravějších hudebních podnikatelů.

.