Výloha obchodu Kikiriki. Foto: Když jsem byl požádán, zda bych tuto zkušenost vyzkoušel pro deník Bushwick Daily, pomyslel jsem si: „Jo, proč ne“.
Vůně desítek, možná stovek zvířat (Kikiriki skladuje i kachny a králíky) je pozoruhodná a silná. Kupodivu je ten zápach silnější venku na chodníku než uvnitř samotného tržiště. Jakmile překročíte práh, zápach připomíná spíš řeznictví.
Uvnitř kobky. Fotografie: Sara Edwardsová
Na výběr byla překvapivě rozmanitá drůbež. Pravděpodobně asi půl tuctu různých plemen kuřat, od standardních brojlerových kuřat až po Silkies, plemeno s velmi načechraným peřím a především černou kůží a masem (běžnější v Asii než v Americe).
Překvapilo mě, že každá část klecí byla vybavena zásobníky na krmivo, naplněnými něčím, co vypadalo jako sušená kukuřice. Zatímco všechna zvířata měla přístup k potravě, nevšiml jsem si žádného přívodu vody.
Pro tuto návštěvu jsem se rozhodl pro standardní bílý brojler, stejný typ, který dostanete předem zabalený v obchodě s potravinami.
Požádal jsem o takového, který měl asi sedm kilo. Pán na patře prohlédl klece, vybral jednu a zvážil ji. „Tenhle má osm kilo. Dobře?“ Dost blízko.
Fotografie: Sara Edwardsová
Při ceně 2 dolary za kilo mě kuře vyšlo na 16 dolarů. Zaplatila jsem u malého stánku, řekli mi, že kuře bude hotové za 10 minut, a posadila se do přilehlé čekárny. O pět minut později se ozvalo mé číslo.
Odevzdal jsem lístek a dostal své kuře v těžkém červeném igelitovém sáčku. Bylo ještě teplé, překvapivě objemné a na cestě vlakem zpět k mému bydlišti mě těžce tížilo na klíně.
Fotografie: Sára Edwardsová
Doma jsem kuře rozbalila – do té doby jsem mu začala říkat „ona“. Byla zbavená kůže a vykuchaná, stejně jako kuře zakoupené v supermarketu. Hlavní rozdíl byl v tom, že moje kuře mělo ještě hlavu a nohy. Měla zavřené oči a důkaz, že její smrt byla rychlá – jeden čistý řez přes krk – byl jasně viditelný.
Foto: Sára Edwardsová
Foto: Sára Edwardsová
Součástí byly také srdce, játra a jakýsi strukturovaný žlutozelený orgán podobný žláze, který jsem nedokázala identifikovat. Potenciálně se jednalo o nezkrácený žaludek, jakýsi předžaludek, ale na žaludek mi připadal strašně tenký. Američané jsou notoricky hákliví na vnitřnosti, ale faktem je, že se běžně jedí v podstatě všude jinde na světě.
Zelený žaludek (foto: Sara Edwards)
Očištěné a ořezané kuře jsem připravil docela klasicky, naplnil jsem její dutinu citrusy, aromatickými látkami a několika mrkvemi. Ochutil jsem ji směsí soli, pepře, kmínu, koriandru a chipotle prášku. Po rychlém opečení na pánvi zepředu a zezadu jsem ji vložil do předehřáté trouby a nechal ji péct na lůžku z brambor a mrkve.
Foto: Sara Edwardsová
Foto: Sára Edwardsová
Foto: Sára Edwardsová Sara Edwardsová
A pak jsme se najedli.
A teď pravda o té palčivé otázce, nad kterou jste přemýšleli: „Bylo to lepší než kuře z obchodu?“ A upřímná odpověď zní … ne, opravdu nebylo. V porovnání s kuřetem koupeným v supermarketu jsem necítil žádný rozdíl v kvalitě, ani v chuti, ani ve struktuře.
Pokud vaše další otázka zní: „Byla lepší cena?“, pak moje odpověď je také ne.
Foto: Sara Edwards
Podle statistického úřadu amerického ministerstva práce je celostátní průměrná cena celého kuřete 1,48 dolaru za libru, takže při ceně 2 dolary za libru si Kikiriki účtuje v tomto smyslu nadprůměrnou cenu. V supermarketu Food Bazaar, který je Kikiriki nejblíže, vás celé kuře vyjde zhruba na stejnou částku v závislosti na tom, jaký je zrovna výprodej. Blíže k mému domovu, o pár bloků dál v Ridgewoodu, se ceny celých kuřat v obchodech s potravinami pohybují v rozmezí od 0,99 dolaru za značku z obchodu po 4,30 dolaru za luxusní kuřata z volného chovu za libru.
Tak to je ono. Co se týče potravin, jsem realista a moc dobře vím, odkud kuřecí prsa pocházejí. Ale zážitek, kdy jsem si vybíral vlastní kuře a díval se mu do očí, než bylo poraženo, nebyl ani obohacující, ani příjemný. Nechutnala o nic lépe a nebyla ani o nic levnější.
Fotografie: Sara Edwardsová
Přesto jsem k ní měla o něco blíž, cítila jsem se za ni o něco zodpovědnější než za kuře ze supermarketu.