Dva dny poté, co jsme se přestěhovali do LA, jsme se opět vydali na to, co by dříve bylo z našeho bývalého domova prakticky nemožné (nebo přinejmenším neuvěřitelně nepříjemné), na nejrychlejší víkendový výlet zpět do B2 domova na Havaji. Jeli jsme na svatbu a na první setkání budoucí Halmunee s jejím vnoučetem (kterému ráda říká „její dítě“). Za 48 hodin, které jsme tam strávili, jsme snědli celou váhu domácího korejského jídla, byl jsem odstaven při každém pokusu o pomoc v domácnosti (dobře, tak moc jsem se nesnažil) a hodně jsme žasli nad tím, jak je radostné letět na Havaj ze západního pobřeží a rozloučit se s červenookými lety z minulého východního pobřeží. A na svatbě jsme viděli divočáky! (Nebyli součástí průvodu.)

Přibližně týden od té doby se většina mého dosavadního pobytu v LA odehrávala nějak takhle: učení se o věci zvané červnové šero, euforické zvykání si na to, že mám kancelář se skutečným oknem a skutečným slunečním světlem v odpoledních hodinách po zmíněném červnovém šeru, snaha vykoupit v každém supermarketu hojnost produktů, přestože naše Airbnb má jen velmi málo kuchyní, trávit mnohem víc času na Googlu prohlížením dopravy a hlavně zírat na otevřená, volná prostranství a nekonečný prostor modré oblohy nad hlavou, která je stejně jasná a všeobjímající a ovinutá kolem vás jako sluneční deka, jako vám ta newyorská připadala úzká a vzdálená a chráněná před vámi vysokými budovami. Samozřejmě je spousta věcí, které nám na domově, který jsme v New Yorku opustili, chybí, ale myslím, že můžeme s jistotou říct, že se nám tu zatím opravdu líbí. Mám pocit, že se nám tu bude líbit ještě víc, až se tuto sobotu nastěhujeme do našeho skutečného bytu (našli jsme ho! jupí!). Je to šťastná úleva.

Jsem ve stejné firmě, jen v nové (okenní!) kanceláři, a bylo to dobrodružství pokračovat ve všech mých starých newyorských případech a zároveň se snažit přijímat novou práci v Los Angeles, takže se pokusím být stručná kvůli vám i kvůli sobě. Ale panečku, ten salát. Teď zrovna nemáme kuchyň, ale tohle byla jedna z posledních věcí, které jsem dělala v našem malém bytě v Brooklynu, který jsem (ano) stále měla ve fázi brambor, ale začínala jsem se přiklánět k touze po čerstvém ovoci a zelenině, které jsem měla v prvním trimestru žalostně málo.

Již dříve jsem dělala bramborové saláty s trochou korejského nádechu, ale tohle není ono – tohle je korejský bramborový salát, neboli velmi chutný způsob, jakým občas najdete bramborový salát podávaný jako banchan v korejských restauracích. Je to skoro jako kdyby se bramborová kaše a obyčejný bramborový salát rozhodly, že chtějí propůjčit to nejlepší ze sebe kříženci – je v něm spousta majonézy a trocha kyseliny jako v typickém bramborovém salátu, ale brambory jsou spíš rozmačkané než ponechané na kousky a pak smíchané společně se zeleninou, pokud možno co nejkřupavější, aby měly dostatek textury a jasu. Nechybí ani natvrdo uvařená vejce, která dodávají bílkoviny a kontrast, a kdysi jsem v New Yorku jedla verzi, která ještě zvýšila nároky a přidala makaróny, čímž se salát stal ještě pestřejší (ne, krásnou) směsicí všech mých oblíbených „salátů“, a to jsem sem nemohla nezařadit. Výsledkem je bramborový salát, který má ten nejkrémovější a nejhladší základ, je pikantní a lehce sladký, ale vnáší do něj trochu pružného žvýkání z těstovinových kolínek a vejce nakrájeného na kostičky a při každé příležitosti křupe živou, čerstvou letní zeleninou. A je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí vůbec. Doufám, že vám bude chutnat stejně jako mně!“

P.S. Moc vám děkuji za všechny vaše úžasné, srdečné komentáře z minulého týdne. Každý z nich nás tak rozesmál a B3 se cítil tak milovaný. Děkujeme vám!

Tisk