Čestný titul pro předního čínského filozofa, učitele, sociálního myslitele a politického teoretika; vlastním jménem Kongqiu (K’ung Ch’iu); literární jméno Zhongni (Čungni); nar. 551 př. n. l, Čchufu (Ch’ü-fu) ve státě Lu (dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně); zemř. 479 př. n. l. Konfucius je latinizovaná podoba čínského Kongfuzi (K’ung Fu-Tzu) nebo Kongzi (K’ung-Tzu), česky „Mistr Kong“.“

Biografické údaje

Konfucius žil v období čínského Jara a podzimu (722-481 př. n. l.), v soumraku dynastie Zhou (Čou), která byla svědkem postupného rozpadu feudální struktury Zhou v bouřlivé období Válčících států. Narodil se v rodině drobné šlechty, která se dostala do těžkých časů, a byl plodným učencem, který vynikl ve vzdělání jako příslušník třídy ru (ju), tj, potulných učenců, kteří byli obvykle syny drobných šlechtických rodin, jež se ocitly v těžkých časech a nyní putovali od dvora ke dvoru a nabízeli své služby jako učitelé, mistři obřadů, astronomové a odborníci na kalendářní výpočty.

Konfucius, který pevně věřil ve vzdělání jako nezbytnou podmínku sebekultivace, se proslavil tím, že založil první čínskou školu vzdělání více než sto let předtím, než Platón založil svou akademii v Athénách. Předtím bylo vzdělání dostupné pouze bohatým

čínským aristokratickým rodinám, které si mohly dovolit najmout ru jako soukromého učitele pro své děti. Jako nadšený a charismatický učitel dokázal Konfucius shromáždit asi třicet mužů jako svou první skupinu studentů. Jako učitel nedělal rozdíly mezi syny šlechty nebo rolníků a za své služby přijímal jakoukoli platbu, kterou si mohli dovolit (viz Analytiky 7,7; 15,38). Na oplátku očekával od svých žáků vysokou míru odhodlání k učení a sebekultivaci a byl netolerantní k těm, kteří byli líní nebo bez nadšení (Analety 7,8). Jeho učební plán tradičních „šesti umění“: (1) rituálů a obřadů (li ), (2) hudby, (3) lukostřelby, (4) vozatajství,(5) kaligrafie a (6) matematiky, byl zaměřen jak na osobní kultivaci a zdokonalení charakteru, tak na přípravu pro zaměstnání vládních funkcionářů. Sám sebe považoval spíše za šiřitele než za inovátora („jdu po správné cestě, nevytvářím nové cesty“, Analekty 7,1) a nutil své žáky studovat starověké čínské klasiky – Knihu poezie (Shijing ), Knihu dějin (Shujing ) a Knihu proměn (Yijing ).

Konfucius pevně věřil, že každý může mít prospěch ze sebekultivace, a trval na tom, že každý může usilovat o to, aby se stal vůdcem díky správnému výcviku a vzdělání. Vzdělání pro něj bylo víc než pouhé získávání vědomostí nebo prostředek k získání moci. Vzdělání je spíše v první řadě o budování charakteru a sebekultivaci a teprve v druhé řadě o získávání dovedností pro kariérní postup. Jeho dvojí odkaz správného vzdělání jako základního kamene společensko-politické transformace a učení jako nejvyššího a nejušlechtilejšího poslání nadále oživuje východoasijské společnosti, které ho uctívají jako učitele a filozofa par excellence.

Konfucius za svého života nedosáhl slávy a uznání, nepodařilo se mu získat žádnou vlivnou správní pozici, kde by mohl uplatnit svou vizi života a společensko-politické teorie. Jeho idealistické společensko-politické vize se těmto vládcům nezamlouvaly. Podle něj musel vládce vládnout po vzoru bývalých králů (Xian-wang ), tj. starověkých králů mudrců Jao, Šun a Jü, a prvních tří vládců dynastie Čou (Chou), tj. krále Wena, jeho syna krále Wu a Čou Gonga (vévody z Čou), mladšího bratra krále Wu. Považoval tyto vládce za ty, kteří vládli spíše dodržováním slušnosti (li ) než zaváděním zákonů a používáním síly. Vládnutí podle zásad slušnosti spojoval s udržováním kosmologické harmonie a přirozeného řádu mezi „nebesy“ (Tian ) a zemí, zatímco používání síly spojoval s korupcí a chaotickým nepořádkem, který vedl k pádu zlých králů. O soumraku jeho života je známo jen velmi málo, kromě toho, že pozdější životopisci zaznamenali, že umíral jako zlomený a sklíčený člověk, aniž by tušili, jaký obrovský dopad bude mít jeho učení následně v celé východní Asii až do současnosti.

Ačkoli Konfucius o sobě tvrdil, že je spíše šiřitelem než inovátorem (Analekty 7,1), originalita a vitalita jeho zastřešující životní vize, charakterizované trojím principem – láskou k tradici, láskou k učení a láskou k sebekultivaci – měla nesmazatelně proměnit Čínu a další východoasijské společnosti – Koreu, Japonsko a Vietnam. Ačkoli osobně nezaložil žádné masové hnutí, jeho učení bylo šířeno jeho obdivovateli mezi ru (literáty) a jimi kooptováno a postupně se vyvinulo v základní principy rujiao („učení literátů“, běžně, ale nepřesně překládané jako konfucianismus). Jeho vize také zaujala masy a ty si ji přisvojily ve svých lidových tradicích a zvycích soustředěných kolem přechodových rituálů, synovství a úcty k předkům.

Sám Konfucius zřejmě nenapsal nic, co by mu bylo možné jednoznačně připsat. Jedinou dochovanou sbírkou jeho výroků jsou Lun Yu (Analýzy), pozdější kompilace výroků, které mu připisovali jeho žáci.

Filozofie a vize života

Jádro Konfuciova učení se soustřeďuje na sebekultivaci li, xiao (hsiao), yi (i) a ren (jen), což se běžně překládá jako slušnost, synovství, přiměřenost a lidskost. Cílem takové sebekultivace je stát se junzi (chün-tzu) neboli „vyšším člověkem“.

Slušnost (li). Jde o ritualizované normy správného chování, které upravují všechny aspekty lidských interakcí podle vztahů postavení a hodnosti v rodině a společnosti. Pro Konfucia je li správným vyjádřením upřímných emocí, které odlišuje civilizovaného člověka od barbarů, kteří dávali volný a neukázněný průchod svým citům. Odsuzoval prázdné a formalistické projevy rituálů (viz Analytiky 3,12) a trval na tom, že li musí spojovat vnější aspekt provedení náležité rituální formy s vnitřním rozpoložením srdečného vnitřního postoje. V Analektikách 2,7 skutečně kritizuje prázdné a neupřímné ritualizované projevy synovství vůči rodičům. Neexistuje žádné oddělení nebo rozpor mezi vnější správností a vnitřním rozpoložením. Cílem slušnosti je společenská harmonie:

Dosažení harmonie (on ) je nejcennější funkcí dodržování rituální slušnosti (li ). Na způsob dřívějších králů je toto dosažení harmonie činilo elegantními a bylo vůdčím měřítkem ve všech velkých i malých věcech. Když se však věci nevyvíjejí dobře, uskutečňovat harmonii jen pro ni samotnou, aniž by se situace regulovala dodržováním rituální slušnosti, nebude fungovat (Analektika 1,12).“

Filialita (xiao ). Filialita je definována jako přednost vztahů mezi rodiči a dětmi v nedělitelné osobní, společenské a náboženské sféře života člověka. Pro Konfucia filialita zakládá povinnost úcty, poslušnosti a lásky k rodičům, když jsou ještě naživu, jejich uctívání náležitými rituály, když jsou mrtví, a zvěčňování této úcty plozením potomků (viz Analytiky 2,5). Synovství je zároveň více než pouhé poskytování hmotné podpory rodičům. Zahrnuje také sebekultivaci správných uctivých a pietních vnitřních dispozic vůči nim:

Ziyou se ptal na synovské chování (xiao ). Mistr odpověděl: „Ti, kdo jsou dnes synovští, jsou za ně považováni proto, že jsou schopni zajistit své rodiče. Ale i psům a koním je věnována taková péče. Pokud si svých rodičů nevážíš, jaký je v tom rozdíl? (Analekty 2,7).“

Neznamená to nekritickou úslužnost:

Mistr řekl: „Při službě otci a matce s nimi jemně remcejte. Když vidíte, že nedbají na vaše návrhy, zůstaňte uctiví a nejednejte v rozporu s nimi. Ačkoli tě to znepokojuje, nevyslovuj žádnou nelibost (Analekty 4,18).“

Praktika uctívání předků jako ritualizace synovství se stala určujícím znakem čínské kultury a základním kamenem čínské rodiny. Pokusy některých misionářů v 17. století zakázat čínským katolickým konvertitům účast na uctívání předků byly vnímány jako útoky na čínskou kulturu a rodinnou strukturu, což vyvolalo spor o čínské obřady, který trval více než tři století.

Vhodnost (yi ). Termín yi (i) západní vědci běžně překládají jako „přívětivost“, „morálka“ nebo „mravnost“. Tradiční čínské slovníky, např. slovník Ci Hai („Moře slov“), však tento termín překládají jako „správný“, „vhodný“ nebo „náležitý“. Etymologicky se slovo skládá z ideografu ovce (jang ) nad ideografem pro zájmeno první osoby (wo ), které lze překládat jak v první osobě („já“, „mě“), tak ve třetí osobě („my“, „nás“). Sinologové se domnívají, že ideograf pro yi představuje společenství, které obětováním ovce dělá něco správného nebo vhodného (viz např. Analety 3,17). Na základě toho pojem yi – „přiměřenost“ neboli konání něčeho „správného“ nebo „vhodného“ – zastřešuje další ctnosti, jako je slušnost a synovství, a umožňuje člověku konat to, co je správné a vhodné ve vztahu k ostatním:

Mistr řekl: „Vzorné osoby (junzi ) chápou, co je vhodné (yi ), malicherné osoby chápou jen to, co přináší osobní prospěch“ (Analety 4,16).

Lidskost (ren ). Pojem ren (jen), často překládaný jako „lidskost“ nebo „lidskost“, odkazuje na vlastnost „být plně člověkem“, na rozdíl od barbarů nebo zvířat jednajících na základě instinktů. Shuowen jiezi naznačuje, že etymologicky se čínský znak pro ren skládá ze znaku pro „osobu“ a číslovky „dva“, což snad naznačuje vztahovou vlastnost, která vyznačuje „lidský“ charakter osob ve společenství. Herbert Fingarette to vyjadřuje stručně takto: „Pro Konfucia, pokud neexistují alespoň dvě lidské bytosti, nemohou existovat žádné lidské bytosti“. Sám Konfucius definoval ren jako „milující lidi“ (ai ren ) (Analekty 12,22), čímž zdůraznil vzájemnou provázanost a intersubjektivitu lidského života, v němž je člověk vždy jedním z mnoha a snaží se ve vztazích s ostatními dosáhnout plné lidskosti. Ren je pro něj nejvyšší morální ctností a souhrnem všech morálních ctností ztělesňujících ideální morální život. V praktické rovině ren ztělesňuje yi (přiměřenost), li (slušnost) a xiao (synovství).

Vrchní osoba (junzi ). Konfucius důsledně vychvaloval a vyzdvihoval junzi (chün-tzu) neboli „vyšší osobu“ jako cíl sebekultivace. Junzi je pro něj někdo, kdo ztělesňuje ctnosti slušnosti, synovství, přiměřenosti a lidskosti (viz Analytiky 1:2, 1:8, 1:14, 2:11, 2:13, 4:5, 4:24, 6:16, 9:13, 13:3, 14:30, 15:17, 15:20, 15:31, 16:8, 16:10). Původně tento termín označoval syna panovníka, který byl dědicem trůnu. Konfucius si tento politický termín přivlastnil a relativizoval, aby sdělil svou víru v meritokracii, tj. že skuteční vůdci se formují, nikoli rodí. Skutečný vůdce je pro něj ten, kdo se zdokonalil celoživotním úsilím o morální sebekultivaci. Každý, dokonce i syn rolníka, mohl usilovat o to, aby se stal junzim, ztělesněním dokonalosti. Snaha stát se junzim by zde neměla být chápána jako sobecké, individualistické hledání pro sebe sama, ale spíše v širším kontextu lidských vztahů ve společnosti. Konfucius často stavěl junzi do protikladu ke xiaoren (hsiao-jen neboli „drobnému člověku“), sebestřednému a individualistickému člověku, kterého líčil jako sobeckého, vypočítavého, nerafinovaného a pomstychtivého (viz Analekty 2,14; 4,11; 4,16; 8,6; 12,16; 13,23; 13,26; 14,24; 15,20; 17,23).

Bibliografie: d. c. lau, Konfucius: The Analects (Hongkong 1992). c. huang, The Analects of Confucius (Oxford 1997). r. t. ames a h. rosemont, jr: A Philosophical Translation (New York 1998). w. t. chan, A Sour-cebook in Chinese Philosophy (Princeton 1963). Studie. h. a. fingarette, Confucius: The Secular as Sacred (New York 1972). b. i. schwartz, The World of Thought in Ancient China (Cambridge, Mass. 1985). a. c. graham, Disputers of the Tao: Philosophical Argument in Ancient China (Chicago 1989). d. l. hall a r. t. ames, Thinking Through Confucius (New York 1987). d. l. hall a r. t. ames, Anticipating China: Thinking Through The Narratives of Chinese and Western Culture (New York 1995). d. l. hall a r. t. ames, Thinking from the Han: Self, Truth and Transcendence in Chinese and Western Culture (New York 1997). x. yao, An Introduction to Confucianism (Cambridge, Eng. 2000).